Jsme svědky zániku neoliberalismu


Mezinárodní měnový fond tváří v tvář letité stagnaci trhů přišel se systémovou kritikou neoliberalismu.

Jak to vypadá, když umírá ideologie? Jako u spousty věcí může být naším vodítkem fikce. V Rudém blahobytu, vynikající historické novele z prostředí Sovětského svazu, mapuje Francis Spufford, jak se rozpadl komunistický sen o vytvoření lepší a spravedlivější společnosti. Sny komunistů byly velké, navzdory cenzuře myšlenek svých občanů. Spuffordovým hrdinou je Leonid Kantorovič, jediný sovětský nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Zatímco se trmácí moskevským metrem, fantazíruje o tom, co by bohatství přineslo jeho zchudlým spolucestujícím: „Šaty této ženy by náhle byly z hedvábí, šedostříbrné vojenské uniformy jsou náhle ušité na míru: a tváře, tak protažené, by se najednou uvolnily, ztratily by starostlivé vrásky a hladové pohledy a všechny ty nejrůznější znaky životní nutnosti.“

Neoliberalismus nepřinesl ekonomický růst, pouze pomohl hrstce lidí. Způsobil obrovské krachy a zanechal za sebou trosky, jejichž úklid stál miliardy.

Realita však s takovými vzdušnými zámky rychle skoncuje. Čísla se pravdě odcizují čím dál tím víc. Ony krásné plány se daří uskutečňovat jenom za cenu podvádění a samotní projektanti to vědí daleko lépe než disidenti. To je jeden z klíčových Spuffordových vhledů: dlouho předtím, než lidé vejdou do ulic, zasvěcenci prošlapávali cestu a tiše si špitali své obavy. Od ucha k uchu se režim pomalu ale jistě podkopával zevnitř. Jeho závěrečný pád nastává několik desetiletí poté, co děj novely končí, přesto jeho záblesky můžeme spatřit už v ní.

Když byl v roce 2010 Rudý blahobyt vydán, bylo už jasné, že ideologie, která podpírá současný kapitalismus, se hroutí, nebylo však ještě patrné, že umírá. Přesto se zdá, že podobný proces, o kterém se dočteme v novele, se děje právě teď, v našem krizí zasaženém kapitalismu. A jsou to samotní technokraté u jeho kormidel, kteří pomalu a váhavě uznávají, že je v troskách.

Neoliberalismus přesluhuje

Můžete to zaslechnout, když Mark Carney z Bank of England bije na poplach tvrzením o „rovnováze nízkého růstu, nízké inflace a nízkých úrokových měr“. Nebo když Banka mezinárodních závazků, tedy jakási centrální banka centrálních bank, varuje, že „globální ekonomika vykazuje neschopnost vrátit se zpátky k udržitelnému a vyrovnanému růstu“. Nejjasněji jste to ale mohli slyšet před nedávnem z úst Mezinárodního měnového fondu (MMF).

Tuto intervenci MMF nečiní tak zajímavou jen to, co bylo řečeno, ale spíše kdo to říká a jak otevřeně. V oficiální publikaci MMF otiskli tři z hlavních ekonomů fondu esej s názvem Neoliberalismus přesluhuje. Už jen samotný titulek s námi může zamávat. Tak dlouho popírali ekonomové a politikové hlavního proudu, že něco jako neoliberalismus vůbec existuje, a odmítali tento termín jako urážku, již si vymysleli bezzubí rebelové, kteří nerozumí ani ekonomice, ani kapitalismu. A teď na scénu přichází MMF a popisuje, jak se během posledních třiceti let neoliberální agenda rozšířila po celé zeměkouli. Mají tím na mysli, že stále víc států mění své sociální a politické instituce ve špatné kopie trhu (ať už se to týká veřejného zdravotnictví nebo univerzit, kde se „třídy mění v supermarkety“). Veřejný sektor je nahrazen soukromými firmami a demokracie je nahrazena pouhou konkurencí. Výzkumníci z MMF přiznávají, že výsledky jsou hrozivé. Neoliberalismus nepřinesl ekonomický růst, pouze pomohl hrstce lidí. Způsobil obrovské krachy a zanechal za sebou trosky, jejichž úklid stál miliardy.

Je potřeba si uvědomit dvě věci. První je ta, že tato studie pochází z výzkumného oddělení MMF, a nikoli od onoho personálu, který létá do zbankrotovaných zemí smlouvat o termínech splátek s vládami, kterým chybí peníze, a který má tedy na starosti fiskální waterboarding. Od roku 2008 je čím dál tím větší rozdíl mezi tím, co si MMF myslí a co ve skutečnosti dělá. Druhou věcí je fakt, že jakkoliv výzkumníci zacházejí podstatně dál, než by pozorovatelé mohli očekávat, stále si nechávají otevřená zadní vrátka. Autoři studie dokonce brání privatizaci, která podle nich vede k „efektivnějšímu poskytování služeb“ a úsporám ve vládních výdajích. I tak se ale jedná o ojedinělý průlom v neoliberálním konsenzu MMF. Témata jako nerovnost a zbytečnost velké části moderního finančního průmyslu doposud byla jen hračkami v rukou ekonomů a politiků, kteří je vnímali jen jako určité úchylky od normálního uvažování. Nyní konečně jedna z hlavních institucí neřeší pouze průvodní jevy, ale ptá se po příčinách – a zároveň tvrdí, že se jedná o politické téma. Není tedy divu, že hlavní autor říká, že ještě před pěti lety by publikování takovéto studie nebylo vůbec myslitelné.

Systémová chyba

Od osmdesátých let politické elity zásadně odmítaly, že by jejich jednání bylo formováno ideologií – naopak se tvářily, že dělají pouze „to, co funguje“. Takové tvrzení ale můžete zastávat pouze tehdy, pokud to, co děláte, skutečně funguje. Od počátku krize nás centrální bankéři, politikové a televizní komentátoři ujišťují, že miliardy, které do systému nasypeme, ekonomiku konečně nastartují. Prolistovali všechny stránky učebnic a ještě mnohem víc: vykoupili banky, seškrtali výdaje, zmrazili růst mezd, napumpovali miliardy na finanční trhy – a růst je stále slabý.

A čím déle propad trvá, tím víc si veřejnost uvědomuje jednoduchá fakta – nejen že je ekonomický růst slabší, ale běžní pracující z něj profitují podstatně méně. Minulý rok udělala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) – tento think-tank bohatých států – nemalý ústupek: přiznala, že britští pracující mají nejmenší podíl z probíhající růstu od druhé světové války. Totéž platí (někde i ve vyšší míře) pro celý kapitalistický západ.

Rudý blahobyt končí scénou s Nikitou Chruščovem, který se prochází na své dači, kam byl donucen odebrat se na odpočinek. „Ráj,“ vykřikuje, „je místo, kde lidé chtějí skončit, ne místo, ze kterého chtějí utéct. Co to má být za socialismus? Co to je za blábol, když tu musíte lidi držet v řetězech? Co je to za společenský řád? Jaký ráj to má být?“ Ekonomové bohužel nemluví jazykem spisovatelů, ale to, co vidíme mezi řádky jejich grafů a technického žargonu, je začátek dlouhé smrti jedné ideologie.

Autor je ekonom.

Z anglického originálu You’re witnessing the death of neoliberalism – from within publikovaného na stránkách deníku The Guardian přeložil Martin Vrba.

 

A2LARM