Otázka, zda je změna klimatu skutečná, nebo ne, začíná být rychle odsouvána do pozadí. Naopak vyvstává problém, jak zmírnit lidské utrpení, které tato změna zúůsobuje. V severozápadoindickém státě Rádžasthán se tento týden teploty vyšplhaly až na 51 stupňů Celsia. To je nejvyšší teplota, která byla v této zemi naměřena. Nemocnice jsou přeplněné pacienty trpícími úžehem a dehydratací. Úroda usychá. V hromadné dopravě se lidé vaří k smrti. Velbloud ponechaný na slunci se zbláznil a svému majiteli ukousl hlavu. Tak velké horko v současné době panuje v Rádžasthánu.
Děsím se horka
V zemědělských oblastech, kde chybí elektřina a pitná voda a kde kromě vánku není čím se zchladit, obyvatelé požadují, aby jim vláda poskytla pomoc, obstarala přístřeší, vodu a základní chladící zařízení. Takové úsilí by mělo být uprostřed vlny veder nadbytečné. Ono už samotné lobbování u místních byrokratů sebere dost energie – natož pak, když je takové horko, že se i z dobytka stávají zabijáci.
Jakákoliv užitečná reakce na vzrůstající klimatickou krizi bude vyžadovat přesně ten typ kolektivní akce prováděné na světové, státní i místní úrovni, od které neoliberální vlády odvracejí tvář.
Tahle zpráva mi leží v hlavě už celé dny, protože představuje moji nejhorší noční můru. Děsím se horka. Před zimou můžete utéct, ale z horka bývám vyčerpaná a vystrašená. Nedá se spát pod přikrývkou. V létě se ze mě stává bezvládný hadr na podlahu, a když teploty přesahují třicet stupňů, strkám hlavu do ledničky a proklínám své prarodiče za to, že se rozhodli usadit v zemi, kde se klimatizace nepovažuje za nezbytnou součást civilizace. Ale i klimatizace je otravná: sotva se ten milosrdný rachot vysokoenergetické jednotky rozjede, zaslechnete v něm syčení fosilního paliva, které vás zaplavuje vlnou chladivého vánku spoluviny. V horku se každá moje myšlenka stává překomplikovanou. V Rádžasthánu bych to nezvládla. Stěží zvládám červencové vedro v Brightonu.
Britský národní sport stěžovat si na počasí je čím dál méně ohleduplný. Máme za sebou tři sta let veselého dobývání jiných zemí a zapalování hranic z jejich zdrojů, abychom si posvítili na cestu k moci v hořícím světě. Stále přitom obýváme jedinou pevninu na světě, kde se nás počasí nesnaží zabít. Ačkoliv je příjemné nadávat a vzdychat pokaždé, když se teploty vychýlí o deset stupňů z hodnoty, kterou považujeme za komfortní, britské teplotní klima s dešťovými přeháňkami ve sluneční záři je v globálním měřítku tím nejlepším. V témže globálním měřítku lze navíc říct, že Británie využívá maxima potenciálu fosilních paliv za nejnižších dopadů na klima. Pokud se tedy nevzmůžeme na nějakou nápravu, alespoň bychom mohli přestat kňučet.
Princip klesající citlivosti
Říkám to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že projevy a důsledky změn klimatu nahánějí hrůzu, ať už žijete kdekoliv, a špetka humoru mi pomáhá celou věc lépe snášet, snižuje moji paniku a nenutí mě distancovat se od celé diskuse s tím, že se mě to netýká, protože se právě nacházím v pohodlném prostředí. A za druhé proto, že když jsou životy tolika lidí v ohrožení (když se téma diskuse nevztahuje na desítky či tisíce, nýbrž na miliony lidí, kteří se pečou v nepřirozeném vedru), narazíte na jev, kterému se říká „princip klesající citlivosti“. Dejme tomu, že mojí noční můrou je nepřekonatelné vedro. Dovedu si představit, jaké to asi je, když je člověk uvězněný v troubě o jednapadesáti stupních. Když si představím jednoho, dva nebo deset lidí umdlévající horkem v takovém prostředí, jsem vyděšená a pohoršená tím, že nikde nejsou postavené záchranné přístřešky, nejde sehnat studenou vodu, že se tak málo vynakládá na zmírnění utrpení.
Populace Rádžasthánu činí 73,5 milionu lidí, nicméně tento fakt nenásobí můj strach ani pohoršení 73,5 milionkrát. Moje srdce tolik hrůzy z vedra nepojme. Lidské srdce k tomu ani není uzpůsobeno. A tím se dostáváme k principu klesající citlivosti: na úrovni živočišných druhů je z psychologického hlediska extrémně těžké vyburcovat v sobě odpovídající stupeň empatie a následně tuto empatii přetavit do činu. Neznamená to ovšem, že není užitečné a důležité to zkusit. Naše porozumění se musí prohloubit. Jakákoliv užitečná reakce na vzrůstající klimatickou krizi bude vyžadovat přesně ten typ kolektivní akce prováděné na světové, státní i místní úrovni, od které neoliberální vlády odvracejí tvář a buď aktivně ničí infrastrukturu nutnou ke zvládnutí utrpení, anebo ji odmítají zajistit. V hořícím světě nepochybně nadešel čas pro vybudování takové infrastruktury, která zachraňuje životy a k níž přispívá každý.
Klimatické změny se stávají realitou pro miliardy lidí. Jaké by tedy měly být ony zmíněné požadavky? Naléhavé potřeby Rádžasthánu jsou očividné: stany, studená voda, spolehlivější elektřina, krizová opatření pro případ hrozícího nedostatku potravin a lepší zajištění potřeb pro zemědělce. Dlouhodobější potřeby jsou také jasné: světové vlády by si měly vyhradit dostatek zdrojů, s jejichž pomocí budou moci bojovat s důsledky nelidského počasí, které se v příštích desetiletích začne týkat nás všech.
Otázka už tedy nezní, zda se lidstvem způsobená změna klimatu doopravdy děje, nebo ne. Nikoliv proto, že věc už vyřešili horliví odpůrci a jejich kumpáni z palivového průmyslu. Ale proto, že když stojíte před hořícím domem, nebudete se přece hádat o to, kdo škrtnul sirkou, ale řešit, jak dostat děti ven z ohně.
Autorka je spisovatelka.
Z anglického originálu What will it take for people to care about climate change? publikovaného na webu magazínu New Statesman přeložila Linda Fořtová.