V úterý 28. června prošla tolik diskutovaná a velmi kontroverzní novela zákoníku práce francouzským Senátem. Z Lucemburského paláce, kde má většinu pravice, ovšem odchází s celou řadou změn. Nejvýznamnější je zrušení pětatřicetihodinového pracovního týdne – opatření, které je pro všechny Francouzky a Francouze symbolem nabytí sociálních a pracovních práv a které vešlo v platnost díky vládě Lionela Jospina v roce 2000. Nyní to vypadá, že má opravdu namále.
Demonstrace pokračují
Na včerejší den byla mimo jiné také ohlášena další, již jedenáctá odborová demonstrace. Navazovala nejen na tu předešlou, ale i na všechny dosavadní aktivity kritizující novelu z dílny ministryně Myriam El Khomriové. Odehrála se opět za významného policejního dohledu, přičemž některá francouzská média hovoří dokonce o rekordním počtu strážců zákona v ulicích – v Paříži se jich podařilo zapojit na 2 500. Podle slov premiéra Vallse bylo nasazení takového množství policistů motivováno nebezpečím, „které představují demonstrující nejen pro veřejnost, ale také pro bezpečnostní složky“. Není po dosavadních zkušenostech žádné překvapení, že se policie díky přetrvávajícímu výjimečnému stavu chová zcela bez zábran. A co víc, její brutální zásahy jsou naopak vždy velmi pochvalně hodnoceny samotným předsedou vlády Vallsem.
V aktuálně schváleném senátním návrhu je dokonce výraz „zákonná pracovní doba“ zaměněno souslovím „doporučená pracovní doba“.
Tentokrát se situace vyvíjela dost obdobně: protestující dostali kousek Paříže (a dalších francouzských měst), kde se mohli vyřádit. Ovšem ani o krok dál. To se nelíbilo pár stovkám lidí, které francouzská média označují jako blízké hnutí Nuit Debout. Ti se shromáždili před centrálním pařížským Úřadem práce s tím, že nesouhlasí s řízenou a kontrolovanou odborovou demonstrací, odehrávající se o několik stovek metrů dál. V zápětí byli obklopeni dvojnásobným počtem policistů a těžkooděnců, kteří některé preventivně zadrželi a jiné legitimovali a odmítli je z místa propustit. Někteří zúčastnění řekli deníku Libération: „Je to naprostý skandál, jsme tady zcela odříznutí, v lepším případě nás nepustí nikam, v horším nás pro jistotu zadrží. Výjimečný stav slouží k legitimizaci toho všeho.“ Policejní blokáda trvala do večera, poté se přítomní vydali na náměstí Republiky, kde spontánně zorganizovali veřejné plénum. Možná by to mohl být restart hnutí Nuit Debout, které v důsledku zvýšené aktivity odborů upadalo.
Obecně účast na demonstracích, soudě dle oficiálních čísel prezentovaných jak ministerstvem vnitra, tak organizátory, poněkud klesá. V celé zemi to včera bylo necelých sto tisíc lidí. Odboroví předáci, ale také aktivisté a aktivistky Nuit Debout ovšem nezoufají, neboť mají pocit, že aktivita neslábne, jen se rozmělňuje do různých sfér. Neustávající snaha o domluvu, kterou praktikují odbory, je pro některé jiné organizace a hnutí čím dál nepřijatelnější. Zároveň je znát i únava a znechucení z postupu bezpečnostních složek.
Frustrace a hněv francouzské společnosti
Francie se v současné době potýká s vysokou, více než desetiprocentní nezaměstnaností, což je jeden z důvodů, na který bývá v souvislosti se zákoníkem práce odkazováno. Levicová kritika poukazuje na nebezpečí spojené s přesouváním odpovědnosti na zaměstnance a liberalizací pozice zaměstnavatelů. Kontroverzní jsou také pasáže, díky nimž by zaměstnavatelé měli mnohem větší volnost ve výběru typů smluv, jež by následně mohli také libovolně upravovat.
Nejkontroverznější je článek 2, v němž je obsažen i zmiňovaný pětatřicetihodinový týden, jehož status se i v původně předloženém materiálu měl měnit tak, že by v podstatě nebyl fixní, ale mohl by se změnit. V aktuálně schváleném senátním návrhu je dokonce výraz „zákonná pracovní doba“ zaměněno souslovím „doporučená pracovní doba“, což je nejen sémanticky obrovský rozdíl.
Obecně vzato, návrh novely prošel několika etapami debat na půdě Národního shromáždění, nakonec byl protlačen pomocí dekretu 49.3 a doznal výrazných změn. Server La Loi Travail je všechny podrobně popisuje. Zdá se ovšem, že nynější verze obsahuje to nejhorší, o čem se mohlo nejen socialistům nebo odborářům zdát, a čeká ji tedy jistě ještě sada dalších úprav. Podle legislativní postupu by nyní měla být novela projednávána komisí složenou jak z poslanců, tak ze senátorů, která s největší pravděpodobností ke konsenzu nedospěje. Poputuje proto znovu na plénum Národního shromáždění a je pravděpodobné, že bude „levicovější“ varianta opět prohlasována zmiňovaným dekretem.
Návrh je jistě diskutabilní, ale čím dál více se zdá, že se stal tématem, do něhož se promítá frustrace a hněv velké části francouzské společnosti. V podstatě jsou do něj vkládány obdobné požadavky jako do britského referenda. Jediné, co nás může těšit, je skutečnost, že Marine Le Penová prozatím nenašla politické uchopení otázky zákoníku práce a narozdíl od Nigela Farage si na svoji stranu nezískala polovinu francouzského lidu.
Autorka studuje politologii.