Lajkovat feminismus nestačí

,

Násilí na ženách je plodem sexistické společnosti. Hranici mezi lichotkami a násilím bychom měli hledat společně.

„Otec mi od mládí říkal: nikdo nemá rád špinavé holčičky. A měl pravdu.“ Těmito slovy otevřela umělkyně Alma Lily Rainer diskusi o sexuálním zneužívání dětí na své výstavě Nobody Likes Dirty Girls v pražské galerii Oko uragánu. Autorka, jež byla sama svým otcem léta znásilňována, pregnantně pojmenovala jádro problému: oběti prostě nikdo nemá rád. Přitom se na odsouzení podobných činů jistě všichni shodneme. Jen nevíme, co s nimi. Trochu se rozhořčíme a tím to pro nás končí. Neptáme se sami sebe, kde toto násilí začíná a končí, jak souvisí s každodenním obtěžováním žen hloučky pokřikujících mužů, se zíráním na nohy, nevhodnými poznámkami ze strany nadřízených, doktorů, prodavačů či s oplzlými doteky ve veřejné dopravě. Mnohdy se dokonce instinktivně bráníme tyto „drobnosti“ označit za násilí. Možná jde jen o politováníhodné eskapády jinak slušných lidí, děláme to přece tak trochu všichni. Ono „tak trochu všichni“ se ovšem nebezpečně blíží citovanému „nikdo nemá rád“. Násilí přece není otázkou kvantity. Násilí buď je, anebo není.

Ne není slyšet

Příkladem „odpustitelné drobnůstky“ může být příhoda, která se stala příznačně večer po zmiňované diskusi. Autorky článku udělaly tu chybu, že si zašly samy do hospody. Téměř vzápětí si tu menší z nás vytipoval stokilový „lovec žen“, přesvědčený o tom, že jeho přání strávit s ní večer na baru je už z principu opětované. Nabídku provázelo obligátní sahání na paži, zatlačování do rohu a došlo i na mávání balíkem peněz pod nosem. I zbytek scény se odehrál podle scénáře, který je mnoha ženám dobře znám. Jasné „ne“ nikdo nevyslyšel a diskuse o nevhodnosti podobného chování se natáhla na dobrých dvacet minut. Nakonec došlo na nadávání do leseb a žduchání. Kolik podobných situací musíme ještě zažít? Kolik podobných nabídek drinků, které jsou ve skutečnosti nabídkami sexu, musíme ještě vyslyšet? Jak se můžeme bránit verbálnímu násilí, když naše odmítnutí nemá žádnou váhu?

Zdá se, že převažující poselství společnosti k tomuto problému zní: muži jsou prostě takoví. A my se jen musíme naučit v tom chodit.

Podobné incidenty zažíváme všechny dnes a denně. Mnohdy si o nich vzájemně neříkáme a nesdílíme je se svým  okolím. Přijaly jsme za běžné a normální, že náš vzhled může být kdykoli komentován spolucestujícím v metru nebo třeba učitelem a že podmiňuje, jakým způsobem je s námi zacházeno. Ženské tělo je vlastně věcí veřejnou, a tak se k ní může každý vztahovat, jak je mu libo. Celá situace se absurdně polarizuje. Na jedné straně stojí ženy, které se ve většině případů bojí reagovat, protože budou přinejlepším označeny za lesby (nás tím nikdo neurazí, je to asi jako nazvat jednu cukrářkou a druhou Švédkou – ani jedno nejsme, ale kdybychom byly, nestydíme se za to). Opomíjet však nelze ani druhou stranu. Bojí se totiž i muži konfrontovaní s tím, že po desítky let tolerované, a možná i doporučované, chování je náhle neakceptovatelné. Bojí se, že jim někdo chce brát možnost mluvit s ženami, flirtovat, mít potěšení ze sexu nebo slušivého oblečení.

Kam tento souboj vede?

Vychází stohy populárně-naučné psychologické literatury. Ta je však obvykle adresována jen ženám. Jak porozumět mužům, jak pracovat s nevěrou, jak si udržet partnera, jak pracovat s problémovým partnerem, jak se chovat bezpečně… Zdá se, že převažující poselství společnosti k tomuto problému zní: muži jsou prostě takoví. A my se jen musíme naučit v tom chodit. Přitom problém je stejně palčivý pro muže jako pro ženy. Oběti sice nemá nikdo rád, ale za agresora je také rád označen jen málokdo. Snaze vysvětlit, jak by si vlastně ženy představovaly chování mužů ve veřejném prostoru, se věnuje minimum energie. Vystačíme si s předem rozdanými rolemi. My se ozveme coby oběti, agresor je označen a odsouzen (v lepším případě) a nám se dostane nějaké dobře míněné paternalistické rady. Když už si totiž oběť nemůže za problémy sama tím, že se vyzývavě obléká, vyzývavě chová nebo chodí na nevhodná místa v nevhodnou dobu, ukáže se, že zvolila špatný způsob dopravy, příliš se směje a podobně. Zaručeně se najde někdo, kdo řekne: víme, že jste si to nezasloužily, ale nechoďte, nenoste, neříkejte, nechovejte se…

Naučili jsme se tolerovat příliš mnoho. Příkladem je i aktuální kauza sexuálního zneužití, která hýbe zahraničními médii. Dvacetiletého studenta Brocka Allena Turnera před rokem v areálu universitního kampusu zahlédli dva cyklisté, jak „leží“ na polonahém těle. Oběť, třiadvacetiletá žena, požila třikrát větší množství alkoholu, než je legální, což přispělo k tomu, aby přes její detailní výpověď byl případ vnímán jen jako alkoholový úlet a aby byl útočník, bývalý atlet Stanfordské univerzity, považován za jinak správného kluka, který to prostě trochu přehnal. S přihlédnutím k jeho sportovní kariéře, mu bylo navržených šest let vězení soudcem zkráceno na pouhých šest měsíců a podmínku. Vězení by se na něm prý „těžce podepsalo“ a „mělo by špatné následky“. Naopak oběť si s sebou následky ponese celý život.

Proti podobnému jednání se postavila Sara Ahmed, významná feministka a profesorka na Goldsmiths University. Autorka blogu Feminist Killjoys šokovala veřejnost rezignací na svůj post. V krátkém dopise to zdůvodňuje nesouhlasem s postupem školy v kauzách sexuálního obtěžování a naznačuje, že něco podobného je na prestižních univerzitách vlastně docela běžné (blíže se tématem zabývá film The Hunting Ground).

Poslouchejte, co říkáme

Je načase, abychom přestali zamlčovat, bagatelizovat a mentorovat. Je potřeba redefinovat jazyk, který říká, co je v pořádku a co už je za hranou. A je potřeba to udělat společně – a nahlas. Když z každé banální situace odejdeme v tichosti, odsouhlasíme tím jednání, o které ve skutečnosti vůbec nestojíme. Nesmíme si nechat vnutit pocit, že jsme jedinečné nebo vyvolené tehdy, když na nás hvízdají na ulici, když si nás „vyberou“ na baru nebo když si nás odtáhnou do postele. Všechna tato „privilegia“ utváří ponižující a nerovnou hierarchii, ve které muž bere a žena odpovídá vděkem.

Možná tento text vyznívá příliš negativně. Mnozí z nás přece pociťují, že je „něco“ ve vzduchu, že se něco mění. Je ale potřeba víc než jen vykřikovat prázdná hesla a snažit se sladit růžovou vlajku s tkaničkami u bot. Ptáte se, co? Pro začátek se přestaňme tvářit, že se problém týká jen „těch druhých“. Kampaň proti sexuálnímu zneužívání, v jejímž rámci bylo natočeno popularizační video 1 is 2 many, je příkladem toho, jak si na té správné věci udělat jméno.  Vlivní muži jako Barack Obama nebo Daniel Craig k nám promlouvají, aby nám sdělili, že je zde problém, kterého se oni nechtějí účastnit, ale chtějí ho s námi řešit. Dobře, to rády slyšíme. Ale co třeba začít v méně patetickém a bojovném duchu a zamést si nejdříve před vlastními prahy? Video s americkým prezidentem v hlavní roli vyznívá, že se tu bojuje proti těm „zlým druhým“, kteří znásilňují ženy. Sexuální násilí ale není nevyžádaný a odsouzeníhodný import z neznámé planety. Je hlavicí sloupu, na nějž všichni vrstvíme své pomýlené představy o tom, jak to vlastně mezi muži a ženami má být – v práci, na ulici, v kuchyni, v posteli, všude.

Jeden náš známý to nedávno vtipně glosoval: „Co může dělat muž v 21. století jiného než lajkovat feminismus?“ Nabízí se říct: díky kluci, váš hlas je fajn, ale pojďme najít prostor i pro ten náš. Raději než vaše lajky, vaši slávu, sílu a záštitu, nám dejte možnost mluvit – a poslouchejte, co říkáme vždycky, všude a za všech okolností, i po půlnoci v hospodě v podnapilém stavu.

Martina Smutná je umělkyně.
Eva Svobodová je politoložka.

 

A2LARM