Až doposud se to mohlo stát jen na bohem zapomenutých místech: Maďarsko, Polsko, Slovensko. Šílená xenofobní pravice se dostala k moci, vyhrála prezidentské volby, sestavila vlády. Pokaždé, když tomu někdo ze Západu věnoval pozornost, bylo po ruce pohodlné vysvětlení: však nebyla tato místa vždy obývána potemnělými fašisty? Není to pravá podstata lidí z Východu, něco, co tepe – jak se všichni obávali – pod povrchní moderností postkomunistických států a co teď pouze vyhřezlo na denní světlo? Pěkným eufemismem, který popisuje tento fenomén je „nevyzrálost voličů“, očividně barbarských a snadno manipulovatelných, v kontrastu se skutečnými demokraty ze Západu.
Levici se nedaří bojovat s pravicí, protože její rozvoj je blokován stále čerstvými vzpomínkami na komunismus, jakákoli sociální politika je dávána do souvislosti s autoritářským režimem a se stále chodícími zombie postkomunistických stran.
Jakkoli to bylo znepokojující, pro západní veřejnost to nijak nesouviselo s vývojem v jejich krásném, civilizovaném světě. Pravice tu sice byla také na vzestupu, ve Francii, v Německu, ve Velké Británii, ale co si budeme povídat, bylo to vnímáno jako něco úplně odlišného. Byl to problém, to jistě, a také starost, ale nikoli záležitost celonárodního charakteru Francouzů, Němců a Britů. Byly to otevřené a pokrokové společnosti, které tyto vášně vždy dokázaly udržet pod kontrolou a pravici zpacifikovat. Oproti východním Evropanům neměly pravicové premiéry, žádné otevřeně nacionalistické vlády, žádné xenofobní prezidenty. Trochu se to zkomplikovalo současnými prezidentskými volbami v Rakousku, ale nakonec to zachránilo pár set tisíc hlasů, které se přimluvily za evropské hodnoty. K vysvětlení tak těsného výsledku nakonec postačí to, že Rakousko přece jenom taky leží na východě.
A pak přišlo referendum o Brexitu. To, co vypadalo jako samotné jádro západního demokratického světa, tedy Spojené království, bylo nakaženo xenofobním šílenstvím. Žádné vysvobození na poslední chvíli, žádná zázračná spása: lidé v Británii si zvolili odchod z Evropské unie, a to především proto, že se nechali svést pravicovou rétorikou národní hrdosti, nenávisti a hněvu. Pokud budeme mít smůlu, něco podobného se brzy může stát během prezidentských voleb ve Spojených státech. Mělo by teď být docela jasné, že ať už žijeme na západě nebo na východě, jsme na stejné lodi. A je nejvyšší čas, abychom změnili způsob, jak o tomto vývoji mluvíme.
Neoliberalismus na steroidech
Na prvním místě musíme přestat mluvit o vzestupu pravice v termínech, jako je národní charakter. Naštěstí se tak už děje ve Velké Británii, kde komentátoři hledají poněkud nuancovanější vysvětlení toho, co se stalo. Velmi se snaží překonat zjednodušující vysvětlení, které říká, že „Britové jsou rasisti“¨, a hledají vysvětlení jiná. Analyzují statistiky referenda a poukazují na různé sociální a ekonomické aspekty, které vedly ke konečnému výsledku. Zmiňují sociální vyloučení, hněv a frustraci lidí, kteří jsou establishmentem zavrhnuti. Mluví o selhání levice, která je zradila volbou třetí cesty a kompromisy s velkým byznysem. O rozporu mezi rétorikou úspěchu a každodenní realitou v časech pozdního neoliberalismu. O frustraci a beznaději, kterou lze snadno přetavit v nenávist vůči imigrantům. O neschopnosti suchého, technokratického jazyka liberálů pohnout s voliči a o absenci silného levicového příběhu, který by mohl soupeřit s tím pravicovým.
To je obraz a diagnóza, kterou středo- a východoevropská levice zná už dlouho, když se snaží vysvětlit posilování pravice v regionu. Slavnostní pravicová přehlídka začala dříve ve východní Evropě, a to díky tomu, že stinné stránky sociálního a ekonomického vývoje zde byly daleko temnější, než ve Velké Británii. Neoliberalismus, který byl aplikován v postkomunistických zemích, byl neoliberalismem na steroidech. Levici se nedaří bojovat s pravicí, protože její rozvoj je blokován stále čerstvými vzpomínkami na komunismus, jakákoli sociální politika je dávána do souvislosti s autoritářským režimem a se stále chodícími zombie postkomunistických stran. Situace je taková, že levice se v tomto regionu musí vybudovat od nuly. Bylo by skutečně velkou výhodou, pokud by referendum o Brexitu umožnilo západnímu veřejnému mínění uvědomit si tento vývoj v jeho komplexitě.
Ale referendum o Brexitu může a mělo by být lekcí i pro východoevropskou levici. Do určité míry i tato levice vnímala vývoj na Východě odlišně od vývoje západního. Vnímala původ všeho zla v bolestivé transformaci z centrálně plánovaných ekonomik do volnotržního kapitalismu v devadesátých letech. Bez jakýchkoli pochyb byla tato transformace modelem šokové doktríny a způsobila sociální, ekonomické a politické vyloučení velkých částí společnosti. Jak ale ukázalo britské referendum, společenská frustrace a hněv se může velice rychle vynořit bez ohledu na tuto historickou zkušenost a stejně tak mohou vést k vehementnímu odmítání statu quo. Samozřejmě že Velká Británie má své vlastní dějiny sociálního vyloučení a životních perspektiv, které byly ukradeny neoliberální politikou, ale objektivně vzato je životní standard a sociální zabezpečení na daleko vyšší úrovni ve Velké Británii než Polsku, Rumunsku nebo Bulharsku. Vypadá to, že to, co se nejvíc počítá, není ani hloubka ekonomické krize, ani osobní příběh selhání, ale subjektivní pocit opuštěnosti ze strany politiků, bezmoci tváří v tvář globalizovanému světu a dojem, že jsme byli okradeni o naši možnost politického zastoupení.
Nutnost být radikální
Skutečně, hlavní politické příběhy se začínají sobě navzájem podobat ve všech koutech světa a to, co slýcháme, jsou v zásadě tři hlavní hlasy. Máme tu liberální mainstream, který prodává příběh o umírněném pokroku, racionalitě, technokratické expertize a sociálním smíru. Vyhýbá se konfrontačnímu jazyku a tvrdí, že existuje cesta, jak vyhovět všem. Je už teď jasné, že tento příběh appeasementu je podvod a ve skutečnosti hájí zájmy úzké politické a ekonomické elity proti zájmu obyčejných lidí. Jako alternativu tu máme dva rozdílné emotivní příběhy, které se nevyhýbají jazyku konfrontace a střetu a chtějí zrušit status quo: pravicový negativní příběh nepřátelství a vyloučení a levicový pozitivní příběh o boji a naději. Vzájemné poměry sil mezi těmito třemi stanovisky se liší v závislosti na místním vývoji a politických tradicích. Obvyklá tendence politické scény dosahovat bipolární, spíše než tripolární rovnováhy, toto schéma více či méně zamlžuje. Přesto můžeme tvrdit, že platí pro tak odlišné země, jako jsou Polsko, Španělsko, Spojené království, Spojené státy nebo Tunisko.
Dobrou zprávou je, že obvykle je tomu tak, že každá z těchto tří politických sil má proti sobě dvě zbývající. Špatnou zprávou momentálně je, že levice si nevede příliš dobře a ztrácí svůj elektorát ve prospěch pravice. To je důležité, protože především v západní Evropě je to docela nová situace. Západní levice je zvyklá bojovat proti neoliberalismu, kapitalistickým elitám a velkému byznysu, ale nikoli krotit nacionalismus, xenofobii a rétoriku národní hrdosti a vyloučení. A to je právě místo, kde se může hodit východoevropská zkušenost. Učí nás, že bez ohledu na to, jak vypadá pravice nebezpečně a jak je úspěšná, je pro levici sebevraždou posouvat se k politickému středu a formovat společnou frontu s liberály. Roky toto byla strategie východoevropských levičáků: pravici to pouze posílilo a z levice se stala směšná varianta liberálního projektu.
Je úkolem pro levici být stejně radikální a emocionální jako pravice, ale nabídnout lidem skutečná, nikoli falešná řešení jejich mizérie a ztracených nadějí. Je naším úkolem být stejně praktičtí, jako pravice. Nikdy neporazíme jednoduchá poselství nenávisti a xenofobie mantrami o demokracii, transparentnosti ani složitými teoriemi o nerovnosti a Tobinově dani. Abychom skutečně porazili příběhy typu „Muslimové, vraťte se domů“ nebo „Británie na prvním místě“, musíme být tak praktičtí, jak je to jen možné. Spočtěte to, promyslete a zorganizujte levicovou agendu okolo něčeho jednoduchého, co skutečně může změnit každodenní životy lidí. Namísto vágní „minimální hodinové mzdy“ mluvme o „8,5 eurech za každou hodinu práce“ (jako je tomu v Německu). Namísto nejednoznačného „nepodmíněného základního příjmu“ mluvme o „550 eurech pro každého“ (jako ve Finsku). Existují asi i lepší strategie, jak porazit pravici. Pokud si ale budeme představovat, že lidé volí pravici, protože jsou prostě takoví, nikdy pravici nezastavíme. Identifikujme příčiny, uchopme konkrétní problémy a nalezněme na ně lepší odpovědi – to je náš úkol.
Autorka je polská historička a členka strany Razem.
Z anglického originálu Brexit’s lessons for Eastern Europe (and vice versa), publikovaného na webu Political Critique, přeložil Martin Vrba.