Martin Konvička balancuje na hraně mezi jakýmsi extrémním komentátorem a zároveň agenda-setterem, který je schopen na základě mnohdy banálních a na první pohled nevýznamných tvrzení mobilizovat velké množství lidí. Jednotlivých segmentů tohoto proudu je celá řada, nás však zaujala Konvičkova specialita: role žen. Otevřeně přiznává svoji zálibu ve zkoumání lidské sexuality a sexuálních vztahů a nebojí se svůj koníček aplikovat ani v rámci svého hlavního aktivistického zaměření, islámu.
Konvička je familierní, „chlapsky“ žoviální, čímž naplňuje svoji roli obyčejného člověka, zároveň se ale stává odborníkem-sexuologem, jehož analýza v daném kontextu působí inovativně a svěže.
Svým způsobem je to téma, které pro další posílení Konvičkovy řečnické pozice slouží coby silný spojenec, neboť je tématem citlivým a zatíženým emocemi. A mnohdy – vcelku paradoxně, vezmeme-li v úvahu stále vcelku vysoká čísla statistik domácího násilí v ČR – vzbuzuje kulturní patriotismus (ve smyslu tradičního vztahu k rodině ke křesťanské tradici vnímání žen a také vzhledem k české či evropské tradici rovnoprávného postavení žen). Tak či tak, je to téma velmi vděčné.
„Odbornost“ versus „lidskost“
Lídr hnutí Iniciativa Martina Konvičky figuruje v otázce žen v islámu (potažmo tématu islámu obecně) ve dvou hlavních rolích – v roli „experta“ a roli „obyčejného člověka“. Jsou to role, které mu umožňují přiblížit se publiku ze dvou různých rovin, přičemž jedna podpírá tu druhou. „Expertních“ rolí, vždy se vztahem k nějakému konkrétnímu tématu, identifikujeme celou řadu. Nejprve se podívejme, jak se Konvička stává „expertem“ na ženy obecně. Jednou z hlavních řečnických zbraní Martina Konvičky je jeho odborné pozadí biologa (Konvička je odborníkem na motýly), které neváhá aplikovat i ve své argumentaci a rétorice týkající se žen. Termíny typu „samec“ či úvahy o biologických predeterminacích v otázkách partnerských vztahů patří k esenciálním součástem Konvičkova slovníku.
Prezentace sebe sama coby úspěšného milence a znalce žen – mohli bychom říct jakéhosi alfasamce – dává Konvičkovi prostor pro další podložení své svrchované pozice na jejich hodnocení. Konvička se chlubí tím, že „má doktorky a PhD’s v biologii“ (ponechme stranou, proč Konvička mezi své milenky řadí i univerzitní tituly), ale je příznivcem i sexu s exotickými dívkami či Romkami. Konvička se tedy prezentuje nejen jako člověk, který toho s ženami už hodně zažil a má díky tomu mandát na jejich zevrubné hodnocení, ale paradoxně se vyžívá i v prezentaci sebe sama jako milovníka sexu s ženami jiných etnik. Machistický přístup Konvičky v hodnocení jeho vlastních sexuálních vztahů a žen pak vytváří zajímavý protipól pro teze o islámu coby vůči ženám utlačivého náboženství.
V obecně genderových analýzách se Konvička vedle biologizujících a machistických tendencí (kde objevuje jak v „expertní roli“, tak v úloze „obyčejného muže“) stává také svébytným odborníkem na feministické hnutí. Hodnocení však často končí u plytkého exkursu do dějin výroků na téma ženy versus muži a větší váhu Konvička přisuzuje vzhledu feministek, čímž vytváří argumentační základ pro posouzení, zda je dotyčná feministkou dobrou či špatnou. Ostatně usuzování dle prvního dojmu je Konvičkovou specialitou – například ve svém výroku o tom, jak na některé typy žen působí naplněné čluny uprchlíků, které pro tyto ženy musejí nutně znamenat sexuální vzrušení. Konvička je familierní, „chlapsky“ žoviální, čímž naplňuje svoji roli obyčejného člověka, zároveň se ale stává odborníkem-sexuologem, jehož analýza v daném kontextu (a v rámci požadovaného mentální obrazu diváka) působí inovativně a svěže.
Genderový expert
Logickým mezistupněm v Konvičkových genderových analýzách je propojení obecných vztahových a sexuologických tendencí s problematikou islámu. Konvička zde může naplno rozvíjet své odborné role, ať už se jedná o role sexuologa, psychologa či pedagoga. Typickým příkladem jsou psychologicko-sexuologické výroky o submisivitě žen a nadřazenosti mužů, které se podle Konvičky ponejvíce projevují právě v islámu, protože islám je pro něj prostředí, kde se tyto tendence – v populaci určitou měrou zastoupené – projevují a uplatňují v té nejvyšší míře.
Zaměříme-li se na Konvičkovo hlavní téma, jeho promluvy se pochopitelně věnují i muslimkám, respektive všímá si jejich role v islámu. Na začátku jeho definice islámu najdeme tuto větu: „Islám znamená především podřízení.“ Muslimky podle něj jsou neskutečně submisivní a slabé ženy. Opět svá tvrzení podporuje typově odbornými znalostmi, když hovoří o sňatcích v islámu nebo když interpretuje Mohamedův život. V Konvičkových textech se také objevuje důraz na citovost, když hovoří o pohlavním styku Mohameda s devítiletou dívkou nebo když se zmiňuje o genderové nerovnosti při výběru partnera v muslimských zemích. Ukazuje tak svou roli „obyčejného člověka“, který to opravdu myslí dobře a který soucítí s ostatními.
Posledním identifikovaným okruhem Konvičkova zájmu o ženy jsou jeho výroky o exmuslimkách. Prezentuje je jako ty dobré, zejména si opět všímá jejich atraktivity. Pavlína Bitarová – bývalá muslimka, s níž Konvička pořádá veřejné debaty na téma islám – je dle jeho slov „kočka”, ale zároveň věnuje pozornost jejím duševním vlastnostem: označuje ji jako „hrdinku“. Dobro zde spočívá v odvrácení se od zla islámu a v jeho veřejné kritice.
Ženy versus islám
Co se týče islámu, je důležité zmínit způsob, jímž Konvička přidává významy vztahům nadřazenosti a podřazenosti mezi muži a ženami i dalším aspektům lidské sexuality, které následně z obecných tvrzení i vlastních zkušeností aplikuje na postavení muslimských žen. Jak jsme již zmínili, Konvička používá dvě hlavní role pro konstrukci svého obrazu coby znalce islámu a žen. První rolí je role odborníka, ke které analyzovaná sdělení přidávají další příznaky. Konvička vystupuje jako odborník: „biolog“, „psycholog“, „sexuolog“, „pedagog“, či dokonce „historik“ – a také „genderový odborník“. Komplexní obraz elitního experta na téma pak přináší doplnění v podobě role „obyčejného člověka“, který lidem naslouchá, a zároveň používá vhodné výrazové prostředky, jež ho lidem přibližují. Konvička se tedy pro sympatizanty antiislámského vidění světa stává expertem, který je zároveň jedním z nich.
Konvičkovy projevy jsou jakousi formou mýtu, jak jej konstruoval Roland Barthes – určitou promluvou, systémem komunikace. Věc či předmět sdělení se stává specifickým sdělením (mýtem), jestliže je uchopeno konkrétním řečníkem. Pokud o islámu mluví Martin Konvička, je přizdobený, přizpůsobený určité konzumaci, ověšený literárními příkrasami, obrazy. Konvička pracuje se specifickými mentálními obrazy, které pomáhají docílit požadované asociace posluchačů a s ní související konstrukce myšlenkového a názorového přesvědčení. V neposlední řadě je zde důležitá konstrukce binární opozice „my a oni“ a bohaté využití metafor, jež vytvoření požadovaných mentálních obrazů usnadňují. Ve výsledku taková konstrukce diskursivity působí jako silný mediální agent, který dokáže oslovit početné skupiny lidí, a to v takové míře, jakou jsme v oblasti extremistických názorových proudů v České republice dlouho nezažili. Síla kombinace expertnosti a pocitu, že Konvička je „jeden z nás“, se v tomto případě stává jedním z nejsilnějších činitelů tvorby plodného podhoubí pro radikalizaci české společnosti.
Autoři jsou studenti Institutu sociologických studií FSV UK.
(Článek vznikl jako shrnutí diskurzivní analýzy mediálních výroků Martina Konvičky, které byly publikovány v roce 2015.)