Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Most do budoucnosti vede do prázdna

Monografie architektonického a urbanistického experimentu ze severu Čech odhaluje destruktivní aspekty socialistické utopie i myšlenkovou bezvýchodnost dneška.

Monografie Matěje Spurného Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech se sice zabývá historií jednoho města, je ale důležitá v mnohem širším ohledu. Patří k prvním rozsáhlejším a pro širší veřejnost knižně vydaným výsledkům takového studia období státního socialismu, které bere vážně „socialismus jako myšlenkový svět“ (tak se nazýval česko-německý týmový výzkumný projekt, jehož se autor účastnil a jenž pomohl vytvořit potřebné myšlenkové rámce takového studia). Historický výklad v tomto případě není ideologickým bojem s „totáčem“ a zvolené téma spadá do takzvaných sociálních dějin každodennosti. Nezabývá se modelovými činy morálních vítězů nebo záporných hrdinů, nýbrž zjednává analytický odstup a kritické porozumění pro zkušenost většiny.

Na okraji těžební jámy

Matěj Spurný učí na jedné ze tří historických kateder Filozofické fakulty Karlovy univerzity a podílel se na výzkumu její historie v době normalizace, zároveň pracuje i v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. V jeho bibliografii najdeme více položek publikovaných v zahraničí než u nás. Spurného doktorská práce o menšinové politice v pohraničí po válce a v padesátých letech Nejsou jako my vyšla v roce 2011 nákladem sdružení Antikomplex – hnutí proti xenofobii, k jehož zakládajícím členům patřil a které se věnuje vzdělávání dětí a mládeže v otázce nuceného vysídlení Němců.

Myšlenkový svět sociální a socialistické modernity byl nesen vírou v technologický pokrok, který přináší osvobození, ozdravení a lepší život pro všechny, byť si za to vybírá daň v podobě destrukce.

Nově vydaná kniha se zabývá dějinami severočeského města Most (Brüx) od druhé světové války do jeho zboření a nahrazení městem novým. Most začal být zanedbáván už před válkou, kdy se ukázalo, že cenné sloje uhlí, z nichž pocházel jeho rozkvět, jej mohou zničit. Vyhnání Němců, kteří tvořili bohatší měšťanskou vrstvu, oslabilo vazbu zdejších obyvatel k hodnotám domova. V sedmdesátých letech byl starý Most zbourán a nedaleko postaveno nové město, kam se lidé postupně stěhovali, i když bylo plně dokončeno až koncem let osmdesátých. Namísto Mostu jako místa paměti dělnického hnutí, kde byla v roce 1932 největší krvavě potlačená stávka, se ústředním symbolem stal technický výkon při téměř kilometrovém přesunu pozdně gotického kostela Panny Marie na okraj těžební jámy.

Výklad v knize není strukturován jako prostá chronologická posloupnost, která podle zvolené perspektivy autora umí tak dobře sugerovat nevyhnutelné spění k nějakému cíli. I když samozřejmě je nutné postupovat od staršího k novějšímu dění, Spurný splétá text z různých interpretačních rámců. Zabývá se sociálním rozměrem dolování uhlí v centru podkrušnohorského regionu již od osmdesátých let 19. století, souvislostmi vysídlení a dosídlení Sudet i technokratickým a produktivistickým myšlením. Zdůrazňuje sociální modernizaci, která našla výraz v architektonických utopiích nových, čistých a zdravých měst pro pracující, všímá si památkové péče i nástupu ekologické kritiky. Každou z těchto okolností přitom důsledně kontextualizuje s děním v jiných zemích a s dlouhou tradicí socialistického myšlení i praktických snah o zlepšení života pracujících. Pro čtenáře mimo odborný okruh historiků soudobých dějin je pak hlavním překvapením zjištění, jak samozřejmě bylo dění v Československu v době státního socialismu souběžné s děním na kapitalistickém Západě. Z hlediska historičky umění bych mohla kritizovat povrchnost rozsáhlé kapitoly o architektonické a urbanistické moderní utopii. To je ovšem vždy riziko jakéhokoli transdisciplinárního přístupu, který je přitom nezbytný pro pochopení tak komplexního jevu, jakým je náhrada historického města městem úplně novým.

Extrémní kulturní čin

Za zásadní přínos Spurného knihy je třeba považovat metodologické příspěvky k naléhavé otázce, jak myslet socialistické Československo od padesátých do osmdesátých let. Způsob, jakým autor pojednává o Cikánech/Romech, stejně jako klíčové téma hlubokého spojení legitimity diktatury KSČ s vyhnáním Němců, lze dobře pochopit až po přečtení předchozí autorovy knihy o menšinách. Naproti tomu nové a objevné jsou zde úvahy o specifické povaze vzniku diskursu reflexivní modernity (jinak řečeno postmoderny) v podmínkách československé perestrojky.

Základní osou Spurného uvažování je hledání zdrojů legitimity pro tak extrémní kulturní čin, jakým je zrušení a úplné fyzické zničení významného regionálního centra s historií od 13. století. Autor nenechává čtenáře na pochybách, že to považuje za brutální barbarství, nedovolí mu ale, aby se spokojil se znechucením a odporem vůči pachatelům. Myšlenkový svět sociální a socialistické modernity byl nesen vírou v technologický pokrok, který přináší osvobození, ozdravení a lepší život pro všechny, byť si za to vybírá daň v podobě destrukce, zprvu pociťované jako estetická a později jako ekologická deprivace.

Tento rozpor je v dnešní situaci krachu neoliberalismu a klimatické změny ještě vyhrocenější než před koncem 20. století, žijeme v něm a nemůžeme se mu vyhnout. Závěr knihy nás uvádí do truchlení nad modernitou, jejíž utopie se realizovaly možná technicky, ale propadly sociálně. Rozklad československého státního socialismu je jen součástí velkého vystřízlivění z toho, že oběti modernity byly příliš velké a cosi podstatného se zřejmě nevratně zničilo. Most do budoucnosti vede do prázdna.

Autorka je historička umění a vysokoškolská profesorka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image