Zamýšlené sloučení dvou policejních útvarů – Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), řízeného Robertem Šlachtou, a Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, v jehož čele stojí Jaroslav Vild – považuje ministr spravedlnosti Robert Pelikán z hnutí ANO za „účelovou reorganizaci, jejímž skutečným cílem je potrestat ÚOOZ za to, že je skutečně nezávislý“.
Potrestání útvaru a Šlachty za jejich nezávislost – to je řečeno příliš jemně. Tvrdím, že cílem této reorganizace má být „potrestání“ Šlachty a jeho útvaru (lépe řečeno odplata či pomsta) za jejich neposlušnost vůči vládní moci, kterou nejvíce prokázali v trestních řízeních proti předsedovi vlády Petru Nečasovi a skutečné vládkyni ve Strakově akademii, obávané Janě Nagyové. „Carevna“ se tam říkalo tehdejší Nečasově milence. Ta jeho prostřednictvím řídila vládu a stát, tedy až do provalení aféry s tajným sledováním své sokyně Radky Nečasové, tehdejší Nečasovy manželky. A této latinskoamerické operetní idylce, připomínající rasputinovské nebo berlusconiovské poměry, učinil Šlachtův útvar v červnu 2013 přítrž. Soudní řízení v několika trestních věcech pokračují. ODS se z této rány už nevzpamatovala a činností ÚOOZ byl ještě zcela nedávno ohrožen olomoucký advokát Ivan Langer, někdejší ministr vnitra za ODS. To se neodpouští. Ať všichni vidí, jak dopadnou, když se vzepřou vládní moci!
Státní zástupci zachránili právní stát
Špatně ukrývaný vztek kvůli těmto odhalením jsme v dalších třech letech vídávali na tvářích představitelů ODS, zejména Marka Bendy a Jany Černochové, kteří v televizi hovořili o policejních „manévrech“ a popuzovali veřejnost proti olomouckému vrchnímu státnímu zástupci Ivo Ištvánovi. Však také poslankyně Černochová nyní záměr oba policejní útvary sloučit obhajuje.
Utajovaný záměr sloučit dva policejní útvary má odstranit nepohodlného Roberta Šlachtu ve jménu větší svobody přikrádat, korumpovat a upevňovat svou politickou moc a vliv. Myslím, že republika je opět v ohrožení.
Ivo Ištván patřil přitom do zprvu nepočetné skupiny státních zástupců, kteří se postavili na odpor klientelisticko-korupčním praktikám dnes již proslavené „justiční mafie“. Výměna nejvyššího státního zástupce nebyla snadná – Renata Vesecká se tam od aféry Hámida bin Abdala Sáního přezdívaného „katarský princ“, který tu byl stíhán pro trestnou činnost proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, držela celých pět let, než ji v roce 2011 vystřídal Pavel Zeman. Takzvaná čunkiáda, tedy zametání trestní věci místopředsedy vlády a předsedy koaličních lidovců Jiřího Čunka, byla podle mého názoru nejzávažnějším útokem na zásady demokratického právního státu za celých pětadvacet let.
Od roku 2010 stavěli několik let Pavel Zeman, Ivo Ištván, Lenka Bradáčová a desítky jejich spolupracovníků státní zastupitelství na nohy, navazujíce na úsilí Marie Benešové, Jaroslava Fenyka, Romana Hájka, Igora Stříže, Zlatuše Andělové a Stanislava Mečla. Budovali veřejnou žalobu právního státu v součinnosti s policejními orgány. Podle zákona řídí trestní řízení státní zástupce, zatímco policejní orgán a policie mu jsou k ruce, aby plnily jeho příkazy a pokyny. Ale na dobré spolupráci státního zastupitelství a policie závisí úspěch řízení. Za ta léta už státní zástupci vědí, na koho se mohou více spolehnout, a také, u jakých orgánů je zaručena diskrétnost, tedy to, že nebudou unikat informace, které by mafiány a jiné pachatele varovaly. To se totiž stále občas děje, avšak ne ve Šlechtově útvaru.
Pavel Zeman a jeho spolupracovníci léta budovali soustavu státního zastupitelství nejen přes odpor ODS a jejích ministrů Pavla Blažka, Daniely Kovářové a Jiřího Pospíšila, ale i proti vůli klientelistické části ČSSD. Řadím k ní Zdeňka Koudelku, Milana Chovance, Jeronýma Tejce, Romana Onderku, Zdeňka Škromacha a desítky a vlastně stovky „kmotrů“, „šíbrů“ a lobbistů na krajské a místní úrovni. ČSSD po této stránce není homogenní strana, jejíž členové a funkcionáři by se řídili především socialistickými a demokratickými hodnotami. Pro většinu z nich je strana výtahem k moci, politické i hospodářské, a nejlépe k jejich propojení.
Nejde o to, zda dnes věřím Ivo Ištvánovi, Lence Bradáčové nebo třeba ministru Robertu Pelikánovi, který kritiku záměru „sloučit“ oba policejní útvary převzal hlavně od Pavla Zemana. Znám vlastně za těch dvanáct let, od roku 2004, desítky státních zástupců, policistů, právníků i politiků, usilujících o demokratický řád lidských práv, znám motivaci jejich jednání i tlaky a postihy, jimiž byli „trestáni“. Tito lidé, kteří nebudují své politické kariéry, jsou dnes zajedno – utajovaný záměr sloučit dva policejní útvary má odstranit nepohodlného a „neskladného“ Roberta Šlachtu ve jménu větší svobody přikrádat, korumpovat a upevňovat svou politickou moc a vliv. Myslím, že republika je opět v ohrožení.
I Andrej Babiš může mít pravdu
To, že se za Šlachtu a jeho útvar postavil Robert Pelikán, svědčí v ministrův prospěch – myslí to s právem a demokracií vážně. To, že Pelikán je z ANO a že sám velký náčelník ANO Andrej Babiš se v této věci postavil za Pelikána a Šlechtu, je už podle mne náhoda, Babiš jedná tak, jak to ve světle svých zájmů vyhodnotil. Své oligarchické panství už příliš rozšiřovat nemůže a poslušné orgány činné v trestním řízení příliš nepotřebuje.
Pokud bude ve funkci ministra vnitra Milan Chovanec, budu se i nadále cítit jako občan ve svých právech ohrožen. Pokud proti demokracii v České republice a v Evropě vystupuje prezident republiky Miloš Zeman, přemýšlím, jak zabránit jeho znovuzvolení. Jestliže ale v ministerských funkcích zůstávají Robert Pelikán, Jiří Dienstbier a Kateřina Valachová, mám stále naději, že věci půjdou demokratickým směrem, tedy proti klientelismu a nacionalismu. Lakmusovým papírkem pro odhad dalšího vývoje nyní bude, zda Robert Šlachta a několik jeho spolupracovníků stáhnou své žádosti o odchod z funkcí k 1. červenci, který dnes oznámili.
Předseda vlády Bohuslav Sobotka svým sociálnědemokratickým spolupracovníkům jistě opět vysvětlí, proč nemůže nijak umravnit Chovance, natož aby ho nechal odvolat z funkce ministra. Ve funkcionářské mase ČSSD jsou totiž Sobotka a Zaorálek v menšině, mnohem silnější slovo mají ve straně jako celku (a zvláště v poslaneckém a senátorském klubu, ve výkonném výboru a v krajských výborech) lidé, kteří jsou hodnotově právě tak málo sociálními demokraty jako Milan Chovanec.
Autor je novinář.