Pokud si někdo chtěl spravit chuť po Brexitu výsledkem španělských voleb, byl asi hořce zklamán. Namísto slibované změny v rozložení španělských politických sil, ustrnula situace v podobném patu, v jakém se nalézala doposud.
Možná největším zklamáním – a překvapením zároveň – je výsledek strany Podemos, které předvolební preference přisuzovaly druhé místo za vedoucími lidovci Mariana Rajoye a překonání výsledku starosocialistických PSOE. To se nakonec nestalo a Podemos skončili třetí v těsném závěsu, a to dokonce i navzdory tomu, že se jim podařilo dát dohromady širokou levicovou předvolební koalici od zelených přes katalánce až po Izquierda Unida, tedy španělskou radikální levici. Volební výsledky ukazují především na zisky konzervativců z Rajoyovy PP, kteří mají aktuálně o čtrnáct křesel víc než v posledních volbách. Podemos obhájili stejný počet, PSOE ztratili pět křesel a nejhůře dopadla nová pravice Ciudadanos, která ztratila osm křesel. Jednou z příčin, která pravděpodobně zasáhla do podoby volebního výsledku, byl i Brexit, který na poslední chvíli sebral odvahu všem, kteří se odvažovali k volebním „experimentům“. Jak překonat voličský konzervatismus v nejistých obdobích, je otázka, nad kterou si Podemos lámou hlavu už léta.
Podemos umí pracovat se sociálními sítěmi jako málokdo, nechybí jim invence a jsou zvyklí představovat vlastní agendu v osobním kontaktu a v lokálních komunitách.
Můžeme celkem spolehlivě říct, že Podemos už ztratili své momentum, ale zároveň se stali stabilní a etablovanou stranou s významným volebním ziskem, což je na politický subjekt, který začal teprve před několika lety, obdivuhodná práce. Pokud se situace Španělska a Evropy nijak výrazně nezmění, budeme patrně svědky přerodu protestní strany do regulérní součásti španělského politického prostoru, který se může podílet jak na opozičním a koaličním dění, tak i čekat ve stínu na svou příležitost. V nastalé konfiguraci je každopádně jasné, že Podemos budou dělat opoziční práci, ať už bude podoba vlády jakákoli. Nejpravděpodobnější variantou je vratká Rajoyova vláda, která bude pod permanentním opozičním tlakem, který ji kdykoli může sesunout zpět do bezvýznamnosti. Může se totiž opřít jen o tichou podporu starosocialistů z PSOE, kteří si jsou více než vědomi toho, že Podemos jsou na nejlepší cestě stát se novou hlavní levicovou stranou na španělské scéně. Pokud se tedy PSOE rozhodnou Rajoyovi vyjádřit tichou podporu, bude mít předseda lidovců velmi úzký manévrovací prostor pro vyjednávání o podobě vlády a jejím programu – proti němu u vyjednávacího stolu sedí reálně nejen PSOE, ale de facto nepřímo i právě Podemos. Daří se tak plnit určitý „minimální plán Podemos“, kterým je posouvání celého politického spektra doleva. Ačkoli v nastalé situaci vyhrála španělská pravice, na mnohé ze svého programu si bude muset nechat zajít chuť.
Ikea pro levičáky
Kapitolou sama pro sebe je styl kampaně Podemos. Pozornost evropských médií upoutal katalog ve stylu IKEA – jednotliví kandidáti a členové jsou zde zachyceni na fotografiích ve svých interiérech, kde se „dívají na věci“ a krátce obhajují konkrétní programová stanoviska, společně s vyčíslením toho, kolik to všechno bude stát, případně kolik se tím získá. Je v něm všechno – od sociální politiky přes progresivní zdanění až po transformaci energetiky. Upřít se mu nedá ani velká dávka autenticity – tam, kde se někteří kandidáti roztahují v křeslech se svojí rodinkou, jiní se nacházejí ve stísněném prostoru studentské podkrovní garsonky. Intimita takového katalogu je skutečně podtrhnuta tím, že poodhaluje roušku každodenních životů kandidátů Podemos v jejich přirozeném prostředí. Pokud byste se při pohledu na fotky ptali, čemu se všichni tak smějí, pak odpověď zní, že se jedná o stranické zadání – jedním z hesel Podemos je přece „jsme úsměvem Španělska“.
Kampaň Podemos se ale velice rychle – prakticky od svého počátku – stihla profesionalizovat. Umí pracovat se sociálními sítěmi jako málokdo, nechybí jim invence a jsou zvyklí chodit ode dveří ke dveřím a představovat vlastní agendu v osobním kontaktu a v lokálních komunitách. Stejně jako se naučili chodit v mainstreamové televizní produkci, kterou Španělé sledují ze svých obýváků, tak se cítí jako doma i mezi lidmi, se kterými pořádají veřejné diskuse, v nichž se jich kdokoli může zeptat na cokoli. Přestože bezesporu holdují novým technologiím, jejich kampaň pořád stojí na každodenní práci a bezprostředním kontaktu s těmi, kterých se jejich politika týká. Ostatně je to stará a velmi osvědčená strategie. O tom, že česká levice by se tu měla co učit a pečlivě si psát poznámky, asi není potřeba se rozepisovat.
Výhodou Podemos je i její intelektuální základna – mnoho z členů tohoto uskupení pochází z akademických a intelektuálních kruhů, což jim umožňuje nejen vytvářet přesné analýzy rozvrstvení elektorátu, příčin volebních preferencí, stejně jako konstrukci programových a volebních strategií. Je až s podivem, jak se podařilo z původně spontánního hnutí „z ulice“ vytvořit vysoce organizovanou a funkční platformu, která dokáže skloubit politologickou analýzu, jež se odehrává v analytických skupinkách, s kontaktním způsobem práce, která v Podemos uchovává onen původní emancipační náboj. Snad nejvíce je to vidět na samotném programu, který vyniká svou komplexností a promyšleností – jakýchkoli populistických zkratek se tu nedočkáme –, a zároveň je zjevné, že za ním stojí syntéza mravenčí analytické práce a kontaktu s každodenní realitou těch, jichž se týká.
Lídři Podemos tak vůbec nepůsobí dojmem běžných funkcionářů, a to ani během projevů v Kongresu poslanců – předseda Pablo Iglesias už proslul svými vášnivými promluvami, které pronáší v rozhalené košili, jako kdyby si právě odskočil od kávy ve vedlejším podniku. Zastíněn byl snad jenom průmyslovým dělníkem Albertem Rodríguezem, s jeho pověstnými dredy a vytahaným svetrem.
Protestantská etika a duch neoliberalismu
Zároveň je ale na příkladu Podemos vidět, nakolik je těžké během doby krize prolomit „protestantskou etiku“ tvrdé práce a utahování opasků, která káže vodu pro lid a víno pro kapitál. Po celé Evropě se stále nedaří přesvědčit elektorát, natožpak politické elity o tom, že proškrtat se z ekonomické recese se ukazuje jako dysfunkční strategie, která zabetonuje ušlé příležitosti na dekády dopředu. Jak to vypadá, když se stát zkouší z krize proškrtat, jsme ostatně mohli pocítit na vlastní kůži i u nás. Tím spíše ve Španělsku, které je jednou ze zemí, na něž ekonomická krize udeřila nejvíce. Podle některých interpretací je španělská ekonomika na pomalé cestě k zotavení – v loňském roce jeho HDP rostlo o 3,2 procenta a během posledních dvou let se mu podařilo získat zpět velkou část HDP, kterou ztratilo během krizových let 2009–2013. Navzdory tomu ale Španělskem stále otřásá vysoká nezaměstnanost, která aktuálně dosahuje zhruba 21 procent a nezaměstnanost mladých se pak drží kolem 45 procent. Oproti starším údajům se tak jedná o pomalé zotavení a právě tato částečně pozitivní trajektorie může být jedním z důvodů, proč se radikální politice ve Španělsku nedaří tolik, jak by si představovala.
Politika „strukturálních reforem“ ale nemůže trvat donekonečna, její legitimita je dočasně omezená, protože je svého druhu „výjimečným stavem“ a přechodovým stadiem – alespoň tak je evropskou veřejností vnímána a tak ji i pravicové strany předkládají. Co se ale stane, až ta samá veřejnost zjistí, že tato ideologie „dočasnosti“ byla od počátku podvodem? Na takovou otázku mají ve Španělsku odpověď jenom Podemos.
Autor je spolupracovník redakce.