Ukončete tento směšný proces


Případ údajného teroristy Martina I. stojí na vachrlatých základech a neměl se nikdy dostat před soud.

Blíží se začátek procesu v kauze žhářského útoku na nákladní vlak. Měla ho připravovat organizovaná skupina životu nebezpečných extremistů. Nechme dnes stranou otázky, kdo a za co je vinen, nebo zda se vůbec jednalo o trestný čin. O tom ať v právním státě rozhodne soud.

Jeden z pěti obžalovaných se možná ani začátku soudu nedožije. Když koncem května odvolací soud zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, zahájil protestní hladovku.

Napadá mě rozumné vysvětlení: dlouhodobě nasazeni agenti byli skálopevně přesvědčeni o tom, že ze strany „pachatelů“ žádné nebezpečí ohrožení života, majetku či jiného obecného zájmu nehrozí.

Když si vezmeme případ údajného teroristického útoku na obydlí ministra obrany, který měl spáchat ruský student a k němuž se státní zástupce ani nenamáhal doložit důkazy, případně incidenty spojené s pražským komunitním centrem Klinika, které policie už dvakrát násilně vyklidila, aby se jeho provozovatelé mohli do policií poničených prostor za malou chvíli zase vrátit a vesele pokračovat ve své údajné protiprávní činnosti, člověk by nad další kauzou mohl mávnout rukou. Policie si zase vymyslela nějakou kovbojku, no a co? Vy nás zlobíte a my vás trochu mlátíme. Foglarovská bojovka, v níž každá parta uličníků přesně ví, co od druhé strany očekávat. Takhle to probíhá už léta vcelku neškodně a bez vážných následků. Teprve když se do toho začali míchat policejní agenti, začal pravý teror.

Policejní zářez na pažbě?

V případě déle než rok uvězněného Martina I. už jde o život. Pokud zemře, sotva bychom se mohli divit tomu, kdyby se neškodné akce rychle proměnily v krveprolití. Takový scénář si může přát jen člověk, který z něj bude moci něco vytěžit. A takových je v Česku, pokud vím, naštěstí docela málo.

Co tedy s tím? Jednak bych vedoucím zodpovědných složek doporučil si soudní spis vzít ještě jednou do rukou, střízlivě analyzovat pro a proti a v klidu si rozmyslet, zda v tomto případě skutečně jde skutečně o bezpečnost státu. Poradit obžalovanému, aby si přerušením hladovky zachránil život, nemohu. Zřejmě u sebe nemá mobil, ale i kdyby, nemám na něj číslo. A čas v těchto dnech ubíhá rychle.

Obžaloba má jednou slabinu. Dvakrát podle ní došlo k důkladné přípravě závažného trestného činu, dvakrát o tom policejní agenti věděli. Přece podezřelé důkladně sledovali. A ani v jednom případě neudělali nic, aby ho překazili. Své podezřelé možná skutečně hlídali. Nemohli však vyloučit, že údajně chystané útoky dokonají další členové skupiny, o kterých třeba neměli sebemenší tušení. Zbraně byly zahrabané blízko místa domluvené realizace útoků a jen čekaly na to, aby je někdo použil.

Napadá mě rozumné vysvětlení: dlouhodobě nasazeni agenti byli skálopevně přesvědčeni o tom, že ze strany „pachatelů“ žádné nebezpečí ohrožení života, majetku či jiného obecného zájmu nehrozí. Jediným cílem celé akce bylo přání neznámého pachatele objasnit teroristický útok, který nikdo nespáchal a nikdy ho ani spáchat neplánoval. Jen si chtěl konečně udělat velký zářez na pažbě.

Krajský státní zástupce si zřejmě myslí, že i tohle mu u Nejvyššího soudu projde. Stojí to však za jeden lidský život mladého člověka nebo za spirálu násilí, která by se po jeho skonu mohla rozjet? Tím si zase nejsem jistý já.

Jak s tím souvisí případ Natálky?

Pokud vás ani tohle nepřesvědčí, dovolte mi osobní vzpomínku na stávkujícího hladovkáře. Do úterý tohoto týdne jsem nevěděl, že ho osobně znám. I to souvisí se současnou silnou represí vůči podobným lidem ze strany policie. Žádné fotky, žádná příjmení, jen aby na sebe náhodou člověk neprozradil víc, než je opravdu životně nutné. Nikdo přece neví, zda tomu druhému může věřit. A zda nebude nápomocný spíše tehdy, když ho nikdo nepozná.

Než jsem zjistil, kdo záhadný Martin I. vlastně je, jsem celkem váhal, jestli mu můžu vyjádřit svou podporu – jak se říká – plnou silou. Byl to pro mne člověk jako každý jiný. Kdo ví, co za tím vším je? Jen si náhodou nespálit prsty. Najednou mi spadly klapky z očí. Pamatuji si ho, jako kdyby to bylo včera.

Bylo to přesně před dvěma lety, když jsme se zcela nečekaně seznámili. V severomoravském městečku Budišov zemřel záhadným způsobem na opuštěném místě uprostřed městečka jeden mladý člověk. Nebylo jasné, jestli se jednalo o přirozenou, anebo násilnou smrt. „Lid“, okresní kriminální policie a brzy na to i místní deník měly ovšem už jasno. Zcela bez důkazů začaly podezírat mladíka, který zrovna delší dobu pobýval u svého táty, s nímž sice nevyrůstal, ale jenž ho bere za svého. A tento otec je i táta od rodiny, kterou chtěla před šesti lety maskovaná skupina mladých neonacistů jedné dubnové noci zaživa upálit.

Nejhůř to odnesla malá holčička – popáleninami třetího stupně po téměř celém svém malém tělíčku. Asi všichni víte, o jakém příběhu mluvím. Sám její rodinu znám více než dobře. Zastupoval jsem ji celá léta před policií i u soudu jako zmocněnec poškozených v kauze mladých žhářů. Trávil jsem s nimi spoustu chvil, jak těžkých, tak i krásných.

V obci tedy záhadně zemřel člověk zrovna v době, když zde pobýval „cizí prvek“ – Rom anebo, jak se stále říká, cikán. Tak už je to jasné, ne? Jak jsme se s kamarádem dozvěděli, na 7. června 2014 nahlásil člen jedné neonacistické strany shromáždění s protestním pochodem na místo činu. S kamarádem jsme na obci oznámili na stejný den celodenní protidemonstraci. Místo konání: ulice před domovem zmíněné rodiny. Netušili jsme, kolik nás bude. Ohlášené shromáždění mělo sloužit hlavně jako zábor místa, z něhož by se neonacisté mohli případně pokusit zneklidnit rodinu. Ta už své zkušenosti s podobnými lidmi má – a bohaté.

Do Budišova jsem s dětmi dorazil večer před ohlášenou demonstrací. Je to takový zvyk – sondovat terén, promluvit s místními, uklidnit ohrožené i tím, že u nich přespíme, připravit sami sebe i rodinu na nejhorší možný scénář akce. Večer jsem obvolal další, aby se případně připojili. Ráno nakonec dorazila hrstka přátel s jedním pro mne dosud neznámým člověkem. Před domem jsem je upozornil na stav: Natálka nesnáší, když za ní někdo cizí přijde a začne na ni zírat a čučet, jako by nikdy v životě neviděl jizvy rasismu. Nečekejte, že se s vámi vůbec bude bavit. Ani se mnou ještě nepromluvila, i když se už nějaký pátek známe. Třeba to souvisí s tím, jaký jsem.

Martin I. si k ní sednul u stolu v kuchyni jakoby nic. Hned si spolu začali hrát jako kamarádi ze školy. Dokonce i táta s mámou nevěřícně koukali, jak se Natálka poprvé baví s člověkem, kterého předtím nikdy viděla. Shromáždění i pochod nezvaných hostů městem nakonec probíhaly v klidu. Místní Romové je celou dobu doprovázeli. Jakmile svou neslavnou akci sami rozpustili, neznámí pachatelé je patřičně vyhnali z města. S rodinou a místními jsme šli k nedalekému lomu, vykoupali se, pak zase přes město na místní stadion, kde jsme se zbavili celodenního napětí malým fotbalovým turnajem. Natálku strašně baví koukat na kluky lítající po hřišti za balonem.

Do noci jsme pak seděli v předsíni domu. Dveře dokořán. Čaj, brambůrky, cíga – prostě velká pohoda. Dnes už ani nevím, co jsme si s Martinem všechno řekli. Každopádně jsme si náramně seděli. Občas vycházel ven do města sondovat, jestli je vzduch zase čistý. Kolem půlnoci jsme šli spát do zadní části domu. Jen Martin trval na tom, že bude spát na dlažbě přímo před domovními dveřmi. Kdyby se něco stalo, chtěl vyrazit za případnými útočníky. Když jsme ráno vstali, už tam nebyl. Před východem slunce se svými kamarádi vyrazil ranním spojem do Prahy.

Pusťte ho

Martin I. asi není žádným Janem Husem, o jehož církevní rehabilitaci, či dokonce svatořečení už staletí usilují praví křesťané. Možná v něm je takový malý Jeroným Pražský, na kterého se často zapomíná. Buřič, kterému by stálo za to obětovat svůj život za lepší svět – nebo aspoň za kamaráda.

Možná se podobně jako Jeroným nakonec nechá zlomit, přizná se ke všemu, co je mu kladeno za vinu a třeba i k činům, které nikdy nespáchal. Jen aby zachránil život své sestry. Ta se o víkendu k jeho hladovce připojila. Bezmezně ho miluje, jak bývá zvykem v dobrých rodinách či ve slavných Foglarových příbězích. Nemusí být tak silná jako on. Martin, doufám, ví, jaká je ona. A že si stejně bude dělat, co chce.

Teď jsem se nechal trochu unést a na to hlavní jsem skoro zapomněl. Martin je kamarád Natálky. Pusťte ho.

Autor je novinář a překladatel.

 

A2LARM