Zatímco po absurdním referendu o Brexitu Britové tápou ve tmě a nevěřícně pozorují manický mejdan fašistů všeho druhu, média chrlí nepřetržitý proud analýz a komentářů snažících se o vysvětlení celé věci. A jako vždy v podobných situacích i teď tvoří většinu z těchto rychlokvašených obsahů nesmyslné domněnky, které nevypovídají ani tak o předmětu komentáře, ale především o názorech, společenském postavení a kompetencích svého autora.
Komentátorská panika z internetu
Nevyhnulo se to ani Česku, kde jedna část mainstreamových komentátorů jen stěží skrývá nadšení nad porážkou nenáviděné EU a ta druhá se uchyluje k rozměklým rozkladům o tom, jak bychom měli naslouchat lidem, podlehnout sebereflexi a vůbec na sebe být slušní a hodní. Jedním příkladem z mnoha je i Martin Šimečka z Respektu. Toho zastihla slabší chvilka u komentáře nazvaného Dav se zmocnil velkých dějin, který na první pohled působí spíše jako z pera proroka apokalypsy Václava Cílka.
Nenávistné kampaně na Facebooku jistě přispěly k výsledku britského referenda, ale Facebook samotný můžeme jen těžko označit za viníka.
Šimečka stejně jako mnoho jiných novinářů postavil svou vizi světa na sebenaplňujících představách o existenci takzvané mlčící většiny a dichotomie mezi elitami a lidem. Nikdo přesně netuší, čím se onen lid vyznačuje, jisté je jen to, že je ho spousta, většinou mlčí, nemyje si uši a že komentátor sám sebe mezi lid rozhodně nepočítá. Šimečka píše, že probíhající společenské změny způsobil „technologický dárek jménem internet, který mlčící – a syté – většině poprvé v dějinách propůjčil hlas“, a pro natvrdlé dodává, že „Facebook jí strhl okovy a umožnil jí veřejně promluvit, čímž odzátkoval po staletí potlačovanou touhu být vyslyšen“. Je to samozřejmě do nebe volající pitomost, nicméně také dost populární představa rozšířená i mimo stránky Respektu, a proto by si zasloužila trochu podrobnější kritiku.
Mýtus mlčící většiny
Začít lze už u konceptu mlčící většiny. Ten ve své podstatě označuje lidi, kteří se z různých důvodů nezapojují do veřejné debaty a jejichž politické názory se projeví až u voleb. Nikde není řečeno, co přesně by si ona mlčící většina měla myslet ani kdo ji vlastně tvoří. A proto je také velmi užitečným argumentačním nástrojem pro kohokoli, kdo se jí potřebuje zaštítit. Jako jeden z prvních s tím na konci šedesátých let začal Richard Nixon, který za mlčící většinu označil své příznivce stojící v opozici proti tehdejším revolučním změnám v americké společnosti. Jenže mlčící většinu může tvořit kdokoli, ve vhodné situaci zase třeba liberálně smýšlející část veřejnosti. Jediné, co o ní víme s jistotou, je to, že ji veřejné diskuse o politice moc nezajímají. A právě tady naráží Šimečkův text na své základní úskalí.
Před tvrdými daty dává přednost dojmům a internet spolu s jeho zlým dítětem Facebookem líčí jako zázračnou střelu, která zásadně mění vzory lidského komunikačního chování i strukturu celé společnosti. Zatímco dříve lidé prý jen zkroušeně mlčeli, teď si na Facebooku vylijí své politické frustrace a vše se změní. Ne tak docela.
Vliv sociálních sítí spočívá především v tom, že zesilují a urychlují již existující komunikační vzorce a návyky. Lidé, kteří se o politiku zajímali i dříve, na sociálních sítích nacházejí nový prostor a jejich nadšení pro věc se posiluje, a ti, kteří se o ni nezajímali (tedy ona tajemná mlčící většina), díky nim naopak mohou nezajímavé politické zprávy zcela opustit a věnovat se jiným, z jejich pohledu zábavnějším věcem.
Data ukazují, že většina lidí se na sociálních sítích o politiku pravidelně nezajímá a o politice intenzivně diskutují jen skupinky nadšenců (prokazují to například výzkumy amerického Pew Research Center). Jenže z pozice individuálního pozorovatele nemůžeme bez pomoci odborných analytických nástrojů dění na celém Facebooku obsáhnout. Představme si shromáždění, kde si většina lidí v klidu povídá o zahrádkaření a pár náhodně rozptýlených jedinců vykřikuje, že bychom měli uprchlíky vrátit do Afriky. Snadno si uděláme dojem o tom, jaké politické názory má „většina lidí“, ale s realitou to nemusí mít nic společného.
Facebook je hodnotově neutrální nástroj, který dovedně využívají všechny znesvářené politické tábory, pro pozitivní i negativní společenské změny. Byl však původně navržen jako seznamka na studentských kolejích, a nikoli jako ideální prostor pro racionální politickou debatu. Na Facebooku i dalších sociálních sítích snadno dochází ke vzniku do sebe zahleděných, radikalizujících se komunit a k virálnímu šíření jednoduchých, lákavých a demagogických obsahů. Jistě by šlo souhlasit s tím, že nenávistné kampaně na Facebooku přispěly k výsledku britského referenda, ale Facebook samotný můžeme jen těžko označit za viníka.
Názory před sociálními sítěmi
Ti z nás, kteří si ještě pamatují dobu předinternetovou, by se jistě podivili nad tvrzením, že lidé „dostali hlas“ až s nástupem Facebooku a poprvé mohli projevit svou „potlačovanou touhu být slyšen“. Jako by snad dřív tupě seděli na gauči a čekali na to, co pro ně vrchnost vymyslí. Šimečka v podstatě říká, že nebýt internetu, lidé by volili jinak a lépe. Je to hluboce konzervativní a toxická myšlenka, která odvádí pozornost od skutečných problémů cloumajících britskou i evropskou veřejností (ty ovšem podle Šimečky nemáme, protože žijeme ve „zlatém věku Západu“) a navíc vůbec neodpovídá tomu, co se před referendem v Británii reálně dělo.
Politická debata na sociálních sítích nevzniká z vakua, ale do značné míry se stále odvozuje od diskursu klasických masmédií. V tomto případě byla britská veřejnost vystavena brutální kampani pravicového bulváru, který neváhal roztáčet ty nejhorší xenofobní výpady a nadšeně dával prostor populistickým demagogům. Lidé zároveň brali referendum jako platformu pro reflexi spousty palčivých otázek, od strachu z globalizace až po sociální rozklad britské společnosti táhnoucí se už od osmdesátých let. To, že se něco z toho odehrávalo na internetu, je jen průvodní jev celé věci. Je přece normální o politice diskutovat. Je normální, že se to děje tam, kde je to zrovna nejpohodlnější, tedy třeba na Facebooku. Je normální, že někoho společenské dění zajímá více a někoho méně. Neexistují ale žádné abstraktní elity válčící s nerozlišenou masou lidu. Na Facebooku ani v ulicích se nebouří žádný Dav, a pokud takto o naší komplexní, proměnlivé a dynamicky se vyvíjející společnosti někdo smýšlí, vypovídá to hlavně o pochybné empatii a hodnotovém zakotvení jeho samotného.
Autor je doktorand na FSV UK.