Británie se rozhodla pro odchod z Evropské unie, protože mnozí voliči si EU spojovali s autoritářstvím, iracionalitou a opovržením parlamentní demokracií. A příliš málo z nich věřilo lidem, kteří je přesvědčovali, že by se EU mohla změnit.
Aktivace zákeřných sil
Usiloval jsem o to, aby Británie v EU zůstala, a to s myšlenkou na hodnoty našeho Hnutí za demokracii v Evropě (DiEM25). Navštívil jsem města v Anglii, Walesu, Skotsku a Severním Irsku, kde jsem zkoušel přesvědčit lidi, že rozpustit EU není řešení. Argumentoval jsem tím, že rozpad Unie by uvedl do pohybu jistý druh deflační síly, u které lze předpokládat, že všude utáhne šrouby úsporných opatření, což nakonec povede k podpoře institucí a jejich xenofobních souvěrců. Po boku Johna McDonnella, Caroline Lucasové, Owena Jonese, Paula Masona a dalších jsem hájil strategii zůstat v EU, ale zároveň jsem se vymezoval proti Evropou ustanovenému řádu.
Jediný člověk, který má po ruce nějaký plán, je německý ministr financí. Wolfgang Schäuble spatřuje v postbrexitové úzkosti obrovskou příležitost, jak zavést permanentní „úsporovou unii“.
Proti nám stála koalice Davida Camerona (jehož bruselské nesmysly Britům jen připomněly důvody, proč se jim EU příčí), britského ministerstva financí (a jeho směšného pseudoekonomického kšeftování s obavami), hlavního finančního centra v Londýně (kvůli jehož sebestředné aroganci hlasovaly miliony voličů pro odchod z EU), německého ministra financí Wolfganga Schäubleho (jehož vyhrožování britským voličům podnítilo protiněmecké postoje), politováníhodné socialistické vlády ve Francii, Hillary Clintonové a jejích veselých Atlantistů (kteří o EU hovoří jako o součásti další nebezpečné „koalice ochotných“) a řecké vlády (jejíž neustálé ústupky trestům a úsporám ze strany EU nijak nepomohly přesvědčit britskou dělnickou třídu, že jejich práva chrání Brusel).
Dopady Brexitu budou nyní hrozivé, třebaže vzdálené prognózám, proti kterým varovali Cameron a Brusel. Trhy se brzy uklidní a vyjednávání zřejmě povede k řešení podobnému tomu v Norsku, což umožní příštímu britskému parlamentu prosekat si cestu k nějaké vzájemné dohodě. Schäuble a Brusel budou nadávat a prskat, ale nakonec se stejně budou snažit o dohodu s Londýnem. Toryové se semknou, jako to vždycky dělají, neboť je vede silný instinkt třídního zájmu. Nicméně navzdory relativnímu klidu, který se po momentálním šoku dostaví, se aktivují zákeřné podpovrchové síly, které můžou poškodit Británii i Evropu.
Nová železná klec
Situace v Itálii, Finsku, Španělsku, Francii a rozhodně i Řecku je za současných podmínek neudržitelná. Struktura eura zaručuje jejich stagnaci a prohlubuje dluhovou deflační spirálu, která zase posiluje xenofobní pravici. Populisté v Itálii a Finsku a možná i ve Francii proto budou žádat referenda, anebo jiné způsoby, jak odejít z EU.
Jediný člověk, který má po ruce nějaký plán, je německý ministr financí. Wolfgang Schäuble spatřuje v postbrexitové úzkosti obrovskou příležitost, jak zavést permanentní „úsporovou unii“. Podle jeho plánu dostanou státy eurozóny cukr a k tomu pořádný bič. Cukr přijde v podobě malého rozpočtu z eurozóny, jímž bude možné částečně pokrýt náklady na podporu v nezaměstnanosti a pojištění bankovních vkladů. Bič bude představovat veto národním rozpočtům.
Pokud se nemýlím a Brexit povede k vytvoření permanentní železné klece úspor, v níž sevře zbývající členské státy EU, povede to ke dvěma možným důsledkům. Za prvé je možné, že tato klec nějakou dobu vydrží, díky čemuž institucionalizované úsporné programy rozpoutají deflaci nejen v Británii, ale také v Číně (jejíž destabilizace bude mít negativní dopady jak na Británii, tak na EU).
Druhou možností je, že se klec prolomí (například vystoupením Itálie či Finska z EU) a výsledkem bude odchod samotného Německa z hroutící se eurozóny. Ale ze vzniknuvší nové zóny německé marky, která bude pravděpodobně sahat až k ukrajinské hranici, se stane obrovský deflační motor (tím, jak se nová měna prudce zvedne a německý průmysl přijde o mezinárodní trhy). Británie a Čína by se s ohledem na tento scénář měly připravit na ještě větší vlnu deflace.
Rozpad EU pokračuje
Tento hrůzný vývoj, před kterým Británii nemůže Brexit nijak uchránit, je hlavním důvodem, proč jsme se s dalšími členy DiEM25 pokoušeli zachránit EU před institucemi, které evropanství zadupávají do země. Silně totiž pochybuji, že navzdory panice doznívajícího Brexitu si vůdci EU odnesou nějakou lekci. Nadále budou pokračovat v úsilí umlčet hlasy dožadující se demokratizace EU a budou dál vládnout pomocí strachu. Můžeme se tedy divit, že se i mnozí progresivní Britové otočili k EU zády?
Ačkoliv jsem stále přesvědčen, že odchod byl špatná volba, jsem rád za odhodlání britských občanů bojovat proti snižování demokratické suverenity. A nehodlám kvůli tomu věšet hlavu, přestože se pokládám za součást té strany referenda, která prohrála. V současné chvíli je třeba, aby se britští a evropští demokraté chopili tohoto volebního výsledku a konfrontovali instituce v Londýně a Bruselu s daleko větší razancí než kdykoliv předtím. Rozpad EU se nyní rozjel na plné obrátky. Stavění mostů napříč Evropou, sjednocování demokratů ze všech zemí a napříč politickým spektrem – to je něco, co Evropa momentálně potřebuje víc než cokoliv jiného, aby nedošlo k pádu do propasti xenofobie jako ve třicátých letech.
Autor je ekonom a bývalý řecký ministr financí.
Z anglického originálu Brexit won’t shield Britain from the horror of a disintegrating EU publikovaného v deníku Guardian přeložila Linda Fořtová.