Po čtvrtečním referendu se mi zdály dvě věci jasné. Zvítězilo poselství populistů, jako jsou Nigel Farage a Boris Johnson, stavící na falešné fantazii suverénní Británie, ale zároveň selhal zásadním způsobem tradičně euroskeptický předseda Labour Party Jeremy Corbyn, který svou nemastnou neslanou podporou pro setrvání v Unii přispěl k vítězství Brexitu. Část proevropské britské levice se tak na Corbyna celkem pochopitelně obořila a začala volat po jeho odchodu. Po uklidnění počátečních emocí je ale jasné, že právě to by v současné situaci vedlo jen k prohloubení krize zapříčiněné Brexitem a k ještě větší legitimaci rasistické, nacionalistické a neoliberální politiky euroskeptického křídla konzervativců a Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP), kteří už tak získali skrze referendum masivní podporu. Corbyn jako předseda Labour Party je zárukou, že jim někdo bude vytvářet efektivní opozici, či pro ně bude dokonce reálnou výzvou.
Má-li mít politika Corbynova typu skutečnou naději, stane se tak až v proporčním volebním systému, po čemž už někteří komentátoři volají.
Odchod Corbyna nežádají jen někteří publicisté, ale zejména jeho vlastní poslanci, kteří připravili puč. V už tak špatné situaci je to asi nejhorší scénář. To poslední, co Británie v tuto chvíli potřebuje, je, aby se její největší progresivní strana zmítala v interní krizi, zatímco v ulicích bují otevřený rasismus, Skotsko se chce odtrhnout, libra oslabila, premiér Cameron odstoupil, zastánci Brexitu, kteří výsledek spíše neočekávali, nemají žádný plán a nikdo neví, kdo povede vyjednávání s Evropskou unií. Od víkendu odstoupila prakticky celá stínová vláda a v úterním hlasování vyjádřily Corbynovi nedůvěru tři čtvrtiny labouristických poslanců. Ti se nyní připravují na nový souboj o post předsedy, na nějž budou zřejmě kandidovat Angela Eagle nebo Owen Smith. Konzervativní premiér v demisi David Cameron ve středu své doporučení Corbynovi shrnul slovy: „Proboha, člověče, běž už!“
Válka v Iráku v pozadí
O Brexit přitom jde jen okrajově. Proti svému předsedovi se postavilo pravé, blairovské křídlo strany, které s Corbynem svádělo na podzim souboj o předsednictví a které zmatek referenda využilo pouze jako záminku pro obhájení svých pozic. Roli zřejmě hraje i to, že se příští týden očekává publikace výsledků z tzv. Chilcot enquiry, tedy vyšetřování nezávislé komise o úloze politických činitelů ve válce v Iráku. Mnoho z „blairovců“ – a především Tony Blair sám – v nich zřejmě bude zmíněno, a tak se zoufale snaží najít lídra, který diskreditující výsledky zamete po koberec.
Na druhou stranu členská základna zůstává svému předsedovi věrná a důvěru v Corbyna vyjádřilo i deset odborových organizací. Lídra labouristů vynesla v září do čela strany právě široká podpora řadových členů. V představiteli levého křídla strany a socialistických ideálů spatřovala značná část veřejnosti naději pro nový směr v britské politice do té míry, že se nemalé množství lidí za poplatek tří liber stalo členy labouristické strany, jen aby mohli pro Corbyna ve stranických volbách hlasovat. Ve výsledku je Corbyn předsedou strany s historicky vůbec nejsilnějším mandátem řadových členů, ačkoli ho podpořilo jen malé množství poslanců. Pro mnohé představuje tento veterán sociálních hnutí možnost demokratičtější a sociálně spravedlivější politiky podporující práva pracujících do mnohem větší míry, než na jakou byla strana, léta decimovaná blairovskou třetí cestou, donedávna zvyklá. Za Corbynovo setrvání ve funkci teď bojuje především levicová členská platforma Momentum, která na jeho podporu zorganizovala i řadu demonstrací. Corbyn se nevzdává a v případných stranických volbách hodlá znovu kandidovat.
Konflikt uvnitř strany tak probíhá na ose členská základna versus poslanci. 63 procent voličů Labour Party sice hlasovalo pro setrvání v EU, zatímco údajně proevropský Cameron k tomu přesvědčil pouhých 42 procent voličů konzervativců, a prohrál tedy souboj se svým spolustraníkem Borisem Johnsonem, který v únoru oportunisticky naskočil na kampaň za Brexit a svým halasným populismem se zasloužil o konečné vítězství vystoupení z Unie. Nicméně poslanci Corbyna obviňují, že jeho kampaň před referendem nebyla nejpřesvědčivější. Něco na tom je.
Magazín Politico přinesl zprávu, že Corbyn a jeho poradci dělali vše pro to, aby svou podporu Evropské unii nevyjadřovali příliš silně. Nedostatečnou podporu svého předsedy pociťovali i řadoví členové strany podílející se na kampani LabourIN. Bylo jasné, že Corbyn, dlouholetý kritik EU, se do kampaně za setrvání v instituci, kterou považuje především za nástroj neoliberalismu a austerity, pouští jen se sebezapřením. Je možné, že kdyby byl ochoten na chvíli táhnout za jeden provaz s Cameronem a za setrvání v EU by vedli společnou kampaň, mohly výsledky vypadat jinak a Británie mohla být ušetřena současných potíží. Od zásadového Corbyna, který s Cameronem ale není ochoten prohodit ani pár zdvořilých slov, natož aby s ním vystupoval za společný cíl, se ale nic takového čekat nedalo. Corbyn ví, co dělá. Tím, že se s konzervativci nezapletl, může právě on teď věrohodně vést politickou alternativu a efektivně se svým solidárně zaměřeným programem vymezit proti politice šetření a xenofobii značné části politického establishmentu, udrží-li svou pozici předsedy.
Zabránit pádu do obskurnosti
Levice interpretovala volbu pro Brexit jako vzpouru „obyčejných lidí“ proti elitám. Stejně tak v Labour Party vidíme střet „elity“, tedy křídla ostřílených parlamentních politiků, snažícího se udržet si pozice, s „obyčejnými“ členy. Ale Corbyn, jenž se v politice pohybuje celý život, je též pro mnohé elitou, ačkoli není absolventem prestižních škol. Muže, proti kterému je soustavně vedena záporná mediální kampaň, by tak podle posledních průzkumů podpořila jen necelá polovina voličů strany, což komplikuje představu Corbyna jako lidového vůdce. Povede-li Jeremy Corbyn labouristy do stále pravděpodobnějších předčasných voleb, není vůbec jisté, zda zvítězí. Reálnou možností je i rozpad už tak oslabené strany, která v květnových komunálních volbách zaznamenala reálné ztráty. Načasování revolty uvnitř strany v už tak nesmírně komplikované situaci tomu jedině napomáhá.
Nejméně uváženou reakcí na nastalou situaci ze strany Labour Party by ale byl centristický obrat. Středové síly jsou připraveny dělat podbízivé ústupky v migrační politice a to je jen další způsob, jak přitakat sílící krajně pravicové politické kultuře, která bude nadále spatřovat imaginární protivníky v „cizincích“, „outsiderech“, „migrantech“, lidech odlišné barvy pleti a jiných tradičních terčích nacionalismu. Bylo-li referendum o vystoupení z EU částečně hlasováním proti establishmentu, odpovědí na něj je dělat politiku zdola. A Jeremy Corbyn, přestože je osobností veřejnost rozdělující, má na rozdíl od svých možných protikandidátů širokou podporou členské základny i odborů, a proto má za současného rozložení sil i největší šance takovou politiku uskutečnit.
Avšak skutečnou demokratickou změnu v Británii za současných podmínek neuskuteční sám Corbyn, ale teprve úprava volebního systému. Dokud bude na místě většinový volební systém reprodukující nekonečné střídání mezi labouristy a konzervativci, budou progresivní síly v rámci Labour Party vždy do značné míry blokovány jejím pravicovým křídlem. Corbyn je tak odsouzen k tomu, aby vynakládal značnou část svého úsilí na boj o prosazování legitimity své vize ve vlastní straně, místo aby se staral o její reálné uskutečnění. Rozštěpení Labour Party na dvě slabé strany oproti jednotným konzervativcům by v současné situaci bylo pro britskou levici jistou cestou k nenávratné obskuritě. Má-li mít politika Corbynova typu skutečnou naději, stane se tak až v proporčním volebním systému, po čemž už někteří komentátoři volají. Zmatek, do něhož referendum britskou politickou scénu uvrhlo, by mohlo být příležitostí začít o takové změně volebního systému realisticky uvažovat.
Autorka je redaktorka webu PoliticalCritique.org.