Českem v posledních dnech proletěla zpráva o zločinu spáchaném trojicí přerovských mladíků. To, co je jinde ve světě obvyklým způsobem, jak při studentském rozpočtu ušetřit pár korun, je v Česku stále trestné. Kam až lze v Česku posunout hranici absurdity?
Tři muži ve věku od osmnácti do dvaceti let v sobotu 9. července přelezli plot u obchodu, aby se dostali ke kontejneru, kam zaměstnanci vyhazují prošlé a neprodejné potraviny. Nebo ty potraviny, které nejsou prošlé ani neprodejné, ale jsou prostě nadbytečné. Potraviny, které již nikdo nechce. Tím, že se mladíci pokusili tyto potraviny z kontejneru vzít, se podle přerovského kriminalisty dopustili trestného činu, a bude-li naplněna skutková podstata, mohou se dostat za mříže klidně až na dva roky.
Privatizovat odpadky
Potom, co obchod zhasne světla a poslední zaměstnanci se po mnohdy i šestnáctihodinové směně vydávají ke svým domovům, spousta mladých lidí vyráží na „lov“ potravin z kontejnerů. V nich mnohdy za jediný den skončí tolik potravin, že stačí větší rodině i na několik dní. Aktuálně se v Evropské unii vyhodí takřka polovina roční produkce ovoce a zeleniny a na vypěstování jídla, které jde do odpadu, se ročně využívá 1,4 miliardy hektarů půdy, což je 28 procent světové zemědělské půdy. Plýtvání potravinami je aktuálně jedním z největších světových problémů. My se však nechceme vzdát života v blahobytu. Chceme si v obchodě vybírat z nezahnutých okurek a exotického ovoce, chceme, aby chléb byl právě dopečen – a nechceme, aby se někdo hrabal v odpadkách, kterých vytváříme rok od roku stále více.
Chtěla bych žít ve světě, kde je jídlo právem, ne výsadou. Zatýkat mladé lidi za to, že hledají v kontejneru použitelné jídlo, je absurdní.
V mnoha zahraničních zemích je běžnou praxí, že mladí studenti, jejichž příjmy jsou často na hranici přežívání, holdují aktivitě zvané „dumpster diving“. Do češtiny si tento termín jistě přeloží každý, o tom, co se jím myslí, má už spousta lidí alespoň rámcové povědomí. Kdo se lovení potravin v kontejnerech věnuje? Realita je taková, že se k němu neuchylují jen ti nejchudší, ale i normální lidé, se kterými se vídáme v supermarketech. Je to jednoduchý způsob, jak si opatřit luxusní potraviny, které si nemůžeme dovolit, ale také způsob, jak pomoci těm, kteří se mají ještě hůř než my. Ve světě se z „vydumpsterovaných potravin“ běžně vaří pro lidi bez domova či v těžké sociální situaci. Ostatně i pražská skupina iniciativy Food Not Bombs pro lidi bez domova vaří třikrát týdně, a to primárně z potravin, které už jednou skončily v koši. Jde o jednu ze zásad skupiny – recyklace.
Žít v jiném světě
V době, kdy stále více lidí nemá na základní obživu, se zdá naprosto logické využít potraviny, které už nikdo jiný nechce. Bohužel stále existuje dost lidí, kteří kvůli ochraně „svého“ odpadu vztyčují zdi a ploty a platí ostrahu, která má zasáhnout v případě, že někdo bude chtít včerejší housky z kontejneru. Dosud jsem se nesetkala s tím, že by tento čin řešila přímo policie. Strážníkům přišlo případné popotahování před zákonem absurdní a přistižené osoby byly obvykle pouze vykázány z pozemku. Proto je současný případ tak šokující.
Chtěla bych žít ve světě, kde je normální nemít hlad, anebo si aspoň moci si za obchodem vyzvednout něco k večeři. Chtěla bych žít ve světě, kde se příslušníci policie zabývají vzrůstajícím počtem rasově motivovaných útoků, a ne studenty, kteří se hrabou v odpadcích. Chtěla bych žít ve světě, kde je jídlo právem, ne výsadou. Měla jsem pocit, že se situace lepší, ale nyní nabývám dojmu, že se Česká republika opět vrací mílovými kroky zpět. Zatýkat mladé lidi za to, že hledají v kontejneru použitelné jídlo, je absurdní.
Autorka je aktivistka.