Dlouho jsme si bez valného úspěchu hráli na Západ, teď je na čase vše obrátit a přinutit Západ, aby si začal hrát na nás. Tak nějak bychom mohli shrnout poselství pomalu, ale jistě rostoucího recesistického hnutí kolem facebookové stránky Squatting Slavs in Tracksuits. Mnohé osobnosti českého porevolučního života s oblibou veřejně vzpomínali na svůj první výjezd za hranice. V Rakousku na první benzince prý narazily na sterilně čisté toalety, které se pro ně staly symbolem západních společností. Nad vypucovaným rakouským pisoárem se najednou každý postkomunistický šťastlivec cítil jako Havel. Spořádané a čisté záchodky jsme chtěli všichni – a taky demokracii. Není naše chyba, že v mentální mapě průměrného Angličana, Francouze a Němce se představa typického Východoevropana smrštila na zaostalého burana ve sportovní teplákovce s těžkým slovanským přízvukem, který vysněné hajzlíky za směšnou mzdu tak maximálně pulíruje.
Slované v podřepu nesní o pogromech proti Židům ani o masakrování homosexuálů, ale spíš čekají na telefonát od bábušky a pozvání na jahodový kompot.
Postupem času a za permanentního dohánění Západu se na tom nic nezměnilo – spíš naopak, jak dokládá nejen britská kampaň před referendem o Brexitu. Je načase vrátit úder. Lidé kolem Squatting Slavs in Tracksuits se rozhodli na to jít jinak a zkarikovanou verzi průměrného Slovana přijali za svou. Základními atributy se staly sportovní šusťákovka (nejlépe Adidas), tvrdý alkohol (nejlépe domácí pálenka), monotónní taneční hudba (nejlépe hardbass) a už téměř ikonický podřep. A co typický Slovan dělá ve volném čase? Většinou jezdí autem pod vlivem alkoholu, s gopniky hodiny dřepí před oblíbenou hospodou, mlátí svou ženu, případně si vyřizuje účty se slabším protivníkem (většinou v nefér přesile), večery tráví pařením Counter Strike a na průlezkách před panelákem trsá se svými boys do rytmů hardbassu a prokládají to pěstními souboji. Prostě východ se vším všudy.
Gopnici, rakija a násilí
V prvé řadě je aktivita Squatting Slavs in Tracksuits samozřejmě parodií východoevropanského chlapáctví, jak jej reprezentují polští dresaři, balkánští, ukrajinští i ruští pouliční bitkaři ze sídlišť, kteří se stali emblémem toho nejhoršího, co můžou Asií kontaminovaní Slované Evropě nabídnout. Jak už se ale v historii několikrát potvrdilo, s výsměchem a neúctou se dá nejlépe bojovat tím, že je obrátíme ve svůj prospěch. Mladí Rumuni si řekli, že už se nebudou přetvařovat a trapně se stydět za své zaostalé spoluobčany, ale naopak – jistěže v nadsázce a vtipu – svou identitu úlevně přijímají.
Stránku Squatting Slavs in Tracksuits založil roku 2014 tehdy sedmnáctiletý Alexandru Matesan z Bukurešti a dnes ji sleduje přes 200 tisíc lidí. Z generátoru memů se komunita proměnila v hnutí: pořádají mítinky a manifestace Slovanů v podřepu. Jeden se ostatně brzy uskuteční i v Praze. Fenomén má ale i antropologickou dimenzi. Jak v rozhovoru pro Paper Mag upozorňuje Alexandru Matesan, slovanské posedávání v podřepu má dlouhou tradici. Nejčastěji odkazuje k carskému Rusku, kde bylo spojováno s trestanci. Jedna teorie tvrdí, že dozorci při převozu do věznice trestané nutili pohybovat se v podřepu, aby nad nimi měli větší kontrolu, a zároveň tím odsouzené patřičně ponížili. Vězni ale rádi zůstávali v podřepu i za mřížemi, a to prostě proto, že přeplněné věznice jim žádný větší luxus nenabízely.
Ostatně od existence nejnižších ruských vrstev – vyděděnců, tuláků a chuligánů – je odvozen i další zásadní termín celého hnutí: gopnik. Všichni správní Slované jsou gopnici a navzájem se tak oslovují. Toto označení bylo původně urážkou a označovalo tzv. sociální případy, tedy lidi odkázané na služby tehdejší carské charity, jejíž zkratka zněla GOP (Gorodskoje Obščestvo Prizrenija). Později se tento výraz vyvinul v obecnější nadávku na sociálně i kulturně deklasované jedince z periferie větších ruských a východoevropských měst, kteří se vyznačují násilným a často kriminálním jednáním. V podstatě šlo o východoevropskou obměnu britského termínu chavs nebo obecněji white trash. Dnešní „Slované v podřepu“ evidentně reagují na kulturu východoevropských neonacistů a fotbalových chuligánů, a to především karikováním jejich kultury násilí a všudypřítomnými beaty hardbassu. Že se jedná o zesměšňování, a nikoli špatně skrývaný obdiv, dosvědčuje třeba video Jak se stát východoevropským mužem. Slované v podřepu nesní o pogromech proti Židům ani o masakrování homosexuálů, ale spíš čekají na telefonát od bábušky a pozvání na jahodový kompot.
Fenomén slovanství se uchytil i v největší východoevropské komunitě v západní Evropě – ve Velké Británii. Nejznámějším „Slovanem“ je nejspíš youtuber a komik chorvatského původu David Vujanić. Narodil se v chorvatském městě Knin, nechvalně proslulém spory mezi etnickými Srby a Chorvaty, které se na začátku devadesátých let staly v podstatě rozbuškou pro vypuknutí války v Jugoslávii. Jeho rodina se kvůli ní přestěhovala do Velké Británie a Vujanić je dnes hrdým rezidentem proslulé multietnické čtvrti Tottenham.
Ostře se otírá o nárůst britské xenofobie vůči imigrantům z východní Evropy, jak dokládají třeba jeho výpady proti redaktorce deníku Daily Mail Katie Hopkins v televizní debatě před referendem o setrvání Británie v EU. Minulý rok také internetem proletěla skladba projektu Slav Squat zesměšňující protiimigrantskou rétoriku Nigela Farage a Strany za nezávislost Spojeného království. Východoevropané s vrtačkami v klasických sportovních teplákovkách a šusťákovkách berou v klipu poklidným Londýňanům ženy i práci a svým okázalým nevkusem rozleptávají britské dobré mravy. Na podobnou notu hraje i Vujanićova parodie na největší loňský hit amerického rappera Drakea Hotline Bling s názvem Immigrant Bling. Namísto zhrzené milenky, která v původním klipu volá Drakeovi, však Vujanić čeká na telefonát od Brita v nesnázích, který by si od něj nechal za mrzký peníz spravit umyvadlo nebo alespoň vyšúrovat auto.
Rostoucí popularita Davida Vujaniće ukazuje, že východoevropský sarkasmus dokáže z ponížení udělat výhodu, a jeho spolupráce s britskými grimeovými rappery Stromzym, JME nebo Big Narstiem zasazuje situaci východoevropských imigrantů v Británii tam, kde vždy byla: do společenství afrických, arabských, karibských a asijských přistěhovalců, kteří v Británii hledají lepší a důstojnější život. To, že si do jeho talkshow FIFA and Chill chodí poklábosit a zahrát si na playstationu legendy ostrovního fotbalu typu Garyho Linekera, Rio Ferdinanda nebo Davida Beckhama, zase naznačuje, že pro získání respektu a uznání může ostrý sebeironický humor vypichující východoevropské zvláštnosti udělat víc než snaha se přizpůsobit a donekonečna dohánět zbytek pelotonu.
Autor je redaktor A2larmu.