Intenzita protiuprchlických, xenofobních, rasistických a islamofobních vyjádření ze strany tzv. staré levice překvapila i ty, kteří se k ní z levicových pozic dlouhodobě staví kriticky. Očekávalo se spíše taktické mlčení než explicitně nacionalistické a rasistické hlasy. Jako by se samo sebou rozumělo, že levice byla, je a bude z podstaty vždy protirasistická a přinejmenším internacionalistická, když už nebude schopna vypustit zcela koncept národa. V rozhovoru s historikem Vítem Strobachem se otázce levicového rasismu, potažmo antisemitismu, věnujeme v souvislosti s jeho nedávno vydanou knihou Židé: národ, rasa a třída.
Popisujete, že antisemitismus byl v levicovém myšlení přítomen od jeho počátků, stejně jako vědomé úsilí ho překonat. Co v době formování národních států nahrávalo přijímání rasistických konceptů na levici?
Je to vlastně naopak, nejenže levice není automaticky protirasistická, ona za rasismus tak trochu může. Lze si normativně říkat, že „levice je přeci, když…“, ale z hlediska historie ani z hlediska dneška nám to moc nepomůže. Rasismus byl reakcí na vznik moderních emancipačních hnutí. Ne, že by jejich vůdci rasismus vymysleli. Myšlenka nadřazenosti a podřadnost ras, národů či civilizací tu byla dávno před tím. V průběhu 19. století byla navíc masivně podpořena nejen moderní přírodovědou a medicínou, ale i mnoha humanitními obory. Sociální darwinismus jel na plné obrátky.
Emancipace Židů by byla bez socialistického hnutí nepředstavitelná. Sionismus by bez socialistů patrně nikdy nebyl schopen mobilizovat dostatečný počet Židů.
K tomu, aby se rasismus dostal na výsluní, bylo však potřeba něco dalšího. Teprve v tvrdých sociálních bojích se stal rozšířeným nástrojem k popisu aktuální společenské situace a postupně se institucionalizoval. V ústavních, liberálních režimech, měl teoreticky každý zajištěná občanská práva. V praxi ale existovaly regulace, které tato práva omezovaly. Například právo volit podle výše majetku, respektive odváděných daní. Ženy, které nebyly považovány za racionální, a tedy ani hodné rozhodovat o osudu společnosti, nemohly obvykle volit vůbec a podobně. Politické, hospodářské a intelektuální elity se obávaly o osud dělnické třídy a dalších dosud vyloučených skupin, které se hlásily o uznání politických a sociálních práv.
Co se skrývalo za nárůstem rasistických teorií v té době?
Dá se říct, že boom rasistických teorií souvisel s potřebou vysvětlit, proč některé skupiny ve společnosti nemají v liberálních režimech práva na to, co by jim teoreticky mělo být zajištěno, či že jejich špatné sociální postavení vyplývá z jejich přirozenosti, potažmo méněcennosti. Přitom je důležité říct, že na ženy, dělníky, „cizí rasy“ i jiné bylo pohlíženo částečně podobnou optikou. Jejich méněcennost se dokazovala podobnými argumenty, a ty se navzájem prolínaly a doplňovaly. V samotném středu uvažování o rasách, ženách či dělnících stála jejich faktická či domnělá neloajalita k národnímu státu či neschopnost se podílet na jeho budování. Takzvaná zženštilost (neurotičnost, hysterie), požidovštělost (neloajalita, nepřizpůsobivost a), degenerace dělníků (dokazovaná „nemocemi chudých“, jakou byl alkoholismus), a plný ranec s tím spojených stereotypů – to vše se propojovalo do širšího rasistického diskurzu.
Narážíte tu na různé okruhy lidí, které do současného vnímání rasismu nezapadají…
Dnes máme utkvělou představu, že slovo rasa historicky označuje například černochy nebo Židy, že má tedy jednoznačně „etnický“ podtext. Rasa ale ve skutečnosti v různých historických kontextech označovala velmi různé sociální skupiny. Současný význam se ustálil až relativně nedávno díky holocaustu a antikolonialismu. Nestabilita pojmu byla příznačná. To je ale vlastně v našem uvažování spíše vedlejší. Cíle rasistického diskurzu se s obsahem pojmu rasa ani dalších pojmů nevyčerpávají. Taxativně vypočítat, co ještě je, a co už není rasismus, jen na rovině rétoriky je vlastně trochu zbytečná práce. Hlavní je podle mne rozumět tomu, jak úzce byl rasismus 19. a 20. století spojen s určitou sociální praxí, konkrétně s emancipačními boji vyloučených a marginalizovaných skupin uvnitř třídně, genderově, kulturně a jinak rozdělené společnosti Západu, respektive s reakcí na tyto boje z hegemonních pozic.
Rasismus měl pomoci popsat tyto boje jako nelegitimní, případně, když to tak docela nešlo, jim dát určitý řád, který byl z pohledu politických a ekonomických elit ukočírovatelný. To je skvěle vidět na antisemitismu, který se stal pro západní rasismus konce 19. a první půle 20. století paradigmatem. Neloajální, zženštilý, degenerovaný, ovšem světovládný Žid, v jehož spárech se ocitly jak liberální vlády, tak dělnická třída, protože ovládal socialistické hnutí, se stal pro radikálnější část národních hnutí nepřítelem číslo jedna. Nejhlasitěji to křičeli ti, kteří byli sami marginalizovaní a doufali, že nápravu zjedná rovnostářský, neliberální národní stát. Pro jednotlivé národní buržoazie tehdy radikální nacionalismus představoval problém, protože musely dostát jistým závazkům ke své „národní klientele“. Zato ale spolu s antisemitismem dostaly do rukou prostředek k vymáhání loajality. Nebýt jako Židé, nebýt požidovštělí, tedy neloajální, zženštilí, degenerovaní a podobně, bylo normou, mimo niž se mohly ocitnout různé skupiny společnosti, aby byly snáze vykořisťovatelné, politicky i sociálně vyloučené. Antisemitismus tedy měl pomoci sjednat jakýsi „národní konsensus“, který ovšem v důsledku především potvrzoval základní normy buržoazní společnosti, se všemi jejími třídními, genderovými a kulturními stereotypy a hierarchiemi.
Jakou roli v takovém „boomu“ rasismu sehrála levicová uskupení nebo hnutí, například socialisté?
Museli bychom se podívat do jednotlivých zemí, jsou zde velké rozdíly v motivacích, způsobech a prostředcích politického boje. Elity hnutí vstoupily na pole, které bylo naskrz prodchnuté nacionalismem ve chvíli, kdy se rozhlédly z továrních komínů a rozhodly se bojovat o parlamentní křesla a alespoň o část formující se střední, úřednické třídy, vzdělávané na gymnáziích a univerzitách. Byl to dobře míněný krok mířící k založení širokého lidového hnutí. Socialisté si uvědomili, že jen s továrními dělníky nelze boj vyhrát. Jenomže se velká část z nich o nacionalismus popálila, prostě podcenila jeho přitažlivost a mechanismy vyloučení. Mnoho socialistických intelektuálů od té doby spolupracovalo na tom, aby se i dělnická třída začala s národem úzce identifikovat a považovala ho za primární rámec politických bojů.
To, co popisuji, mělo ještě další souvislosti. Na konci 19. století, kdy „nalevo“ jasně dominovala sociální demokracie, se rozšířil tvrdý ekonomický determinismus. Říkalo se, že kapitalismus padne vlivem historických zákonů a vývoje výroby sám od sebe. Stačí počkat a budovat socialistické organizace, které včas převezmou iniciativu z rukou – degenerované! – buržoazie. Do jazyka socialistů se začaly dostávat stejné argumenty a slova, která popisovala dělnickou třídu jako neschopnou si vládnout. Socialistická eugenika, budování těla dělnického hrdiny, který v budoucnosti převezme vedoucí úlohu ve státě, a sice v národním státě – to je téma jako hrom. Tyto úvahy vedly socialisty možná k méně nápadnému, ale v důsledku nikoliv méně fatálnímu osvojování si rasistického světonázoru, než byl antisemitismus.
Jaké mělo takové jednání následky z hlediska politické strategie, ale i z hlediska osudu marginalizovaných?
Důsledkem byla depolitizace dělnické třídy, tedy té části, kterou socialisté měli pod kontrolou, přitakání národnímu státu a v důsledku i podpora praktik vyloučení. Nejen dnes, ale už po první světové válce to byli v Československu i socialisté ve vládě, kdo vehementně podpořil nekompromisní odsun válečných uprchlíků za hranice. A to bez ohledu na to, že například židovští uprchlíci z oblastí Haliče budou oběťmi probíhajících pogromů, a bez ohledu na to, že zde probíhala krvavá rusko-polská válka. Sami dokonce vedli kampaň proti „židovským vyžírkům“ a odsun pomohli legitimizovat. To byl praktický antisemitismus, jakkoliv neměl teoretické kořeny spjaté s určitou „židovskou esencí“. I to bylo důsledkem toho, že sociální demokracie převzaly roli jednoho z hlavních pilířů národního státu, a tedy kapitalismu. Bez nich by nevznikl systém evropských národních států tak, jak ho dnes známe.
Dá se tedy zjednodušeně říct, že socialisté té doby byli antisemity z pragmatických důvodů?
Socialisté Druhé internacionály v teoretičtějším slova smyslu obvykle nebyli antisemity. Po vleklých diskuzích se nakonec poměrně velká část z nich usnesla na tom, že také „židovskou otázku“ lze řešit národní emancipací. Zaujali sionistické pozice a podpořili projekt židovského státu v Palestině. Slibovali si od toho mimochodem, že tento stát bude předpolím kulturní expanze západní kultury na Východ. Marně je varovali židovští socialisté rusko-polského Bundu, že jde o nebezpečný projekt pro Židy i nežidy v dané oblasti. Dalším problémem tehdejšího socialistického myšlení, které, jak se zdá, zcela neodumřelo, byl pocit kulturní nadřazenosti a přehlíživost vůči neevropským kulturám. Ostatně podpora kolonialismu ze strany socialistů je hojně diskutovaným fenoménem například v historii německé sociální demokracie, ale i jinde. Kultura s velkým K, spjatá s uvědoměním si národní identity, měla být krokem k zářným socialistickým zítřkům. To byla projekce vývoje, který se ale evropským socialistům moc nepovedl.
Přestože se levicové myšlení neomezuje na Marxe, je dobré zmínit, že se jeho pohled na „židovskou otázku“ mohl stát živnou půdou pro rasistickou rétoriku části levice. Z čeho usuzujete, že šlo spíše o nevhodné interpretace jeho textu?
Když psal Marx o „židovské otázce“, bylo mu kolem pětadvaceti a byl stále pod mocným vlivem německého idealismu. Judaismus dostal v jeho tehdejší filosofické reflexi dějin roli ideálního subjektu, jehož působením ve světě lidstvo ovládá mamon. „Praktické židovství“ byly podle něj peníze, které nahrazují autentické vztahy mezi lidmi. Jeho pamflet měl odpovědět na otázku, zda je vůbec možná emancipace Židů. Marx sice nepřímo říkal, že ano, ale že je tato otázka položená nesprávně, protože to, o co jde, je emancipace lidí od peněžně-zbožních vztahů, a tedy od toho, co reprezentují právě Židé. Emancipace Židů je, říkal, součástí emancipace lidí obecně. Tradičně se v tomto smyslu cituje jeho bonmot o emancipaci společnosti od Židů. Marx konkrétně napsal: „Bylo dokázáno, že úkol překonat židovskou podstatu je ve skutečnosti úkol odstranit židovství občanské společnosti, nelidskost dnešní životní praxe, která vrcholí v peněžním systému.“ Nebylo to celé moc chytré. Sám o sobě spisek antisemitský nebyl, v kontextu dosavadního právního i sociálního statusu většiny Židů ale teoreticky mohla Marxova slova sloužit k ospravedlnění protižidovské represe – i když Marxe nebral nikdo z těch, kdo rozhodovali o přístupu státu k Židům, vážně.
Bylo by možné Marxův tehdejší přístup srovnat s něčím, co zažíváme v dnešní době?
Budu možná na levici popotahován, ale napadá mě, že by se mladý Marx dal v tomto bodě srovnat s Martinem Konvičkou. I když intelektuálně o třicet pater níže a rétoricky mnohem agresivněji, Konvička chápe islám podobně jako Marx judaismus: jako dějinný a neměnný subjekt „o sobě“ a jako vtělení zla, před nímž se mohou muslimové ubránit jen tím, že se islámu zbaví, že se „od“ něj emancipují oni a celá společnost. V triviálním „idealistickém“ slova smyslu má Konvička pravdu, když říká, že není rasista. Nehlásá přeci nic o méněcenné rase, ale jen o méněcenné a zlovolné myšlence. Až na tu drobnost, že právě i jeho agenda a hnutí – jakkoliv dosud marginální – pomáhají v praxi zajistit legitimitu represivních opatření vůči muslimům, respektive uprchlíkům. Ti jsou oficiální vládou a byrokratickým aparátem chápáni jako bezpečnostní riziko a zcela pohlceni jim připsanou ideou teroru vyplývajícího z jejich víry.
Marx, na rozdíl od Konvičky, rozvíjel myšlenku univerzální emancipace. V dané době ale moc nezkoumal, jaký mají jeho slova praktický význam, nezabýval se ani tradici židovského myšlení, natož životní realitou naprosté většiny evropských Židů. Jeho zkušenost byla ovlivněná německým a francouzským prostředím a znalostí ekonomicky poměrně úspěšné židovské menšiny. Židovský proletariát na východ od Berlína v jeho uvažování chyběl. Později, když formuloval třídní analýzu společnosti a principy historického materialismu, by s největší pravděpodobností teze o „židovské otázce“ revidoval, ale už to pro něj nikdy nebylo skutečné téma. Pokračování nechal na jiných, a ti se toho zhostili různě.
A další socialisté? Jak se k antisemitismu stavěla Druhá internacionála?
Někteří, jako August Bebel, dokázali v politickém boji s nacionalistickými antisemity využívat rétoriku, která si hrála s „židovskou esencí“, s přirozenou inklinací Židů k obchodu a peněžnictví, ke kapitalismu. Dobře rozpoznali, že v antisemitismu je skryt nárok radikálních nacionalistů na rovnost a kritika těch, kteří v očích radikálů stojí jejímu uskutečnění v cestě (jako neloajální Židé). Asi chtěl antisemitům vzít vítr z plachet, ve skutečnosti ho ale bral vlastnímu emancipačnímu programu. Bebelův hlas byl v německé a do jisté míry i české sociální demokracii bohužel hodně slyšet.
Vedle toho jiní pokračovatelé, například Karel Kautský, rozváděli spíše sociologickou stránku věci a snažili se „židovskou otázku“ uvést do souladu s třídní analýzou. Podle Kautského Židé přežili tisícileté vyhnanství z Palestiny díky tomu, že se stali kastou se specifickou ekonomickou funkcí vyplývající z legálního omezení jejich práce. Zejména aristokracie Židy potřebovala kvůli úvěrům a finanční správě svých statků. V době s omezeným peněžním oběhem to byli Židé, kteří zajišťovali jeho chod. Jakmile se prosadil kapitalistický systém a buržoazie jako hegemon, stala se funkce Židů nadbytečnou. Tam, kde tomu nebrání antisemitismus, se Židé brzy asimilují s tou třídou, jejíž jsou příslušníky, dodával Kautský. Bez ohledu na to, jak byl i Kautský v lecčem zjednodušující a nepřesný, je to druh analýzy, která si s rasismem nezadala a snažila se rozvíjet metodologické nástroje k boji s rasistickým chápáním dějin. Přesto dodnes existují lidé na levici, kteří k Židům přistupují s teoretickou výbavou mladého Marxe nebo s oportunismem Augusta Bebela. Obvykle je to symptom toho, že s jejich chápáním světa i levicových východisek není něco v pořádku, alespoň z perspektivy univerzálního emancipačního programu.
Na Židovském gymnáziu v Praze, kde jsem studoval, stejně jako v Židovské obci nebo v Židovském muzeu byla, pokud pamatuji, veškerá témata související s židovstvím a socialismem, respektive židovskou levicí, tabu. Dokáži si představit, že pro řadu členů reprezentace Židovské obce i pro představitele vedení Židovského muzea musí být vaše kniha návratem něčeho, co se pokoušeli spíše vytěsnit. Podobné to může být s levicovými čtenáři. Kniha je jistě pro mnoho lidí nepohodlná.
Knížka se věnuje socialistům jen z jedné části. Šlo mi mimo jiné o to ukázat, jak moc toho ztrácíme, když historii socialismu nestudujeme také v kontextu „židovské otázky“. Emancipace Židů, nejen formální „zrovnoprávnění“ nadekretované státem a jeho potřebami a zájmy, by byla bez socialistického hnutí nepředstavitelná. Sionismus by bez socialistů patrně nikdy nebyl schopen mobilizovat dostatečný počet Židů, kteří by se v období před druhou světovou válkou podíleli na obdělávání kusu pouště kdesi na Blízkém východě. Nebyly to náboženské motivy, které většinu z nich do Palestiny přivedly, ale vize lepší společnosti založená na moderní myšlence politické i sociální rovnosti lidí. A ovšem nebyli to velcí židovští vlastníci plantáží, kteří systematizovali sociální a ekonomické vyloučení Arabů, ale byly to socialistické kibucy. Na druhou stranu by bez socialistického hnutí nedošlo ke skutečně radikálním a univerzalistickým projektům emancipace Židů, ke snaze o překročení partikulárních politických identit, reálným pokusům o porozumění a solidaritu mezi židovským a arabským obyvatelstvem Palestiny nebo českým, německým a židovským obyvatelstvem českých zemí. Tyto a další paradoxy je možné pochopit, jen když pochopíme vývoj socialistického hnutí, problémy socialistů vypořádat se s rasismem, respektive antisemitismem, jejich ambivalentní vztah k nacionalismu a národnímu státu, pře o roli národního hnutí na cestě k socialismu a tak dále.
Jakou roli hrály při psaní knihy vaše politické postoje?
Snažil jsem se svou troškou vrátit socialisty do hry. Vylíčit jednu z poměrně důležitých kapitol jejich historie bez sentimentů a doufám, že v důsledku mnohem kritičtěji, než by to udělal autor, který nemá k socialismu osobní, zaujatý postoj. Vztah mezi socialistickým hnutím a Židy byl za minulého režimu ignorován, protože byl ignorován vážnější výzkum židovských dějin a antisemitismu. Po roce 1989 pro změnu vypadl z hledáčku, protože začaly být ignorovány dějiny socialistického hnutí. Snad nazrála doba, kdy je možné výzkumy konečně propojit. V tomto ohledu vůbec nemluvíme jen o akademickém prostředí. Historie má výhodu, i když často pochybnou, že z akademických disciplín nejvíc a vlastně tak nějak stále promlouvá do toho, jak rozumíme společenské identitě. To, že byla obecně, a v židovské obci ještě s větším důrazem, vyloučena určitá historie z kánonu, znamená jen to, že současní „vítězové dějin“ prostě neměli zájem ji udržovat. Historickým narativům dominuje jednak nacionalismus, ten má skutečně tuhý kořínek, jednak jistý druh multikulturalismu. Podle mne ovšem současný multikulti přístup často esencializuje kulturu tak silně, jako nacionalismus esencializuje národ. Obě výkladové formy fakticky depolitizují navýsost politické národní a kulturní identity a navíc spolu mohou koexistovat. Vidíme například, že se ve výkladu židovských dějin – v tom výkladu, který pěstují i elity židovské obce – vzhledem k prostoru českých zemí prosazuje pojetí zhodnocující soužití různých kultur na jednom území. Zároveň jsou tyto elity fakticky slepé vůči možnosti plnohodnotného, rovnocenného soužití židovské, křesťanské a arabské kultury v Izraeli a prosazují tu nejrigidnější formu kulturní a národní homogenity státu. Kritické zpracování dějin sociálních hnutí obecně a socialismu zvláště může tento nebezpečný výklad narušit. O to jsem se snažil a snažím.