Poprvé jsem metodu pevného objetí zaregistrovala, když mi jedna z mých klientek vyprávěla, jak během ní nechtěně a v sebeobraně kopla svoji matku do břicha. Jednalo se o dívku zcela nepochybně trpící poruchou citové vazby, kterou se její matka rozhodla vyléčit právě „pevným objetím“. Důsledkem této laicky naordinované „terapie“ nakonec došlo k naprosto opačnému efektu, než jaký byl zamýšlený, a již tak výrazný vztahový problém mezi matkou a dcerou se ještě prohloubil. V narušeném, konfliktním vztahu bylo porušení dívčiny intimní zóny nejhorším možným nápadem.
Teoretické základy terapie pevného objetí jsou velmi vratké, vycházejí spíše z diskutabilního lidoznalectví než ze seriózní psychologie a i při povrchní analýze nemohou obstát.
Jistě, v tomto konkrétním případě lze namítnout, že šlo ze strany matky o nepoučené zacházení s metodou, která patří do jasně nastaveného terapeutického kontextu a měla by se například odehrávat za přítomnosti terapeuta. Ale jednou z právem kritizovaných prvků terapie pevným objetím (TPO) je i její masivní a rozšířená propagace, která „apeluje na emoce a na většinu problémů nabízí univerzální řešení spočívající v lásce“ (viz Psychologie.cz). Není divu, že se objetí stává lákavým nástrojem rychlého, laického řešení, protože co může být lepšího než „emocionální konfrontace tváří v tvář, od žlučníku k žlučníku, od srdce k srdci. Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí“ (jak tvrdí propagátorka TPO PhDr. Jiřina Prekopová). V širokém pojetí lidské vztahovosti je fyzický kontakt, a tedy i objetí aktem, který musí být vyžádaný oboustranně. Z tohoto pohledu se, jak už bylo mnohokrát řečeno, jednoznačně jedná o násilné chování na dětech, které nemají možnost volby. Otázku svobodné vůle u dítěte, které nemá možnost objetí odmítnout, ošetřuje Prekopová vývojovým hlediskem, podle kterého malé dítě nemá ještě dostatek kompetencí k tomu, aby mohlo samo volit mezi alternativami.
Tento argument možná obstojí v oblasti výchovy, kdy je skutečně důležité poskytovat dětem jasné hranice a někdy jednat i proti jejich vůli, ale nikoli v terapii, která je z principu postavená na dobrovolnosti všech aktérů. Přimět dítě jít k zubaři, když má zkažený zub, není totéž co přinutit ho k fyzickému kontaktu zalehnutím.
Spočinout v klidu
Očekávaným pozitivním výsledkem terapie podle Prekopové je, „když mají oba dva jas, třpyt v očích a rádi v klidu spočinou ve společném objetí“. Kdo viděl dokument České televize Mámo, táto, obejmi mě, těžko si takovou situaci dokáže představit: dítě se zmítá pod matkou v zoufalé snaze se vyprostit, oba křičí, dítě v sebeobraně matku kouše a matka mu následně docela surově třese hlavou, aby pocítilo, že tohle ji opravdu bolí. To vše se odehrává za asistence a hlasitých komentářů Jiřiny Prekopové a končí celkovým vyčerpáním a rezignací dítěte, které je ostatními mylně vykládáno jako znovuobnovení lásky.
Láska a její obnovení hraje v TPO hlavní roli. Jiřina Prekopová nijak zvlášť nezastírá, že metoda nemá dostatečnou oporu v metodologii a tento nedostatek nahrazuje backgroundem z oblasti náboženství a duchovních směrů. Kromě toho také vychází z myšlenek německého autora Berta Hellingera, který se řadil mezi systemické terapeuty a prosazoval koncept rodinných konstelací, které s TPO úzce souvisejí. Jeho myšlenky nám můžou umožnit širší kontextualizaci celé problematiky stále populárních alternativních metod sebepoznávání.
Terapie proviněním
Láska je v Hellingerově metodice pojímána velmi tradičním způsobem jako něco, co může „správným“ způsobem fungovat pouze za zachování řádu věcí. Pro „správné“ fungování systému rodiny stanovil tzv. zákony, které v podstatě nepřímo upřednostňují rodiny tradičního typu, respektive jiné jako kdyby ani neexistovaly, a ve druhém plánu veškeré odlišnosti od tradičního modelu hodnotí jako dysfunkční. V tzv. zákonu následování například Hellinger říká: „Každý člen rodiny má právo na sounáležitost s ní, a je-li mu tato sounáležitost odepřena, svědomí nevědomě způsobí, že vyřazený člen dostane ještě jednou v rodině místo. To se stane tak, že vyřazená osoba je v další generaci napodobována nějakým jiným členem rodiny, který tak nemůže žít vlastní život, ale žije život zavrženého. Vznikne jednoduchý propletenec, který však může být komplikován, pokud jde o identifikaci s jedincem opačného pohlaví.“
Když pomineme specifickou práci s jazykem a jistý magický nádech tohoto konceptu, lze k němu ještě při troše dobré vůle víceméně zaujmout neutrální stanovisko. Hellinger však pokračuje: „Postižený je potom ohrožen homosexualitou či transsexualitou.“ Myšlenka, že sexuální orientace nebo pohlavní identita mohou mít původ v identifikaci s vyloučeným členem rodiny, spadá do kategorie dada. Bohužel, v dnešní době, kdy je ve společenském diskursu tak intenzivně tematizováno právo na rodičovství pro LGBT páry, se jeví takové postoje, a zejména z úst psychologů, jako poměrně nebezpečná zbraň. Je zřejmé, že Hellinger v době svého působení nemusel nutně vnímat rodinu tak, jak je nyní pojímána současnou systemickou terapií – tedy jako celek, který není konstruován biologicky, ale sociálně. Tradiční model rodiny, se kterým on i Prekopová pracují, je nejen pro terapii dnes již neudržitelný.
Žádné slitování s viníky
Další problematický model nabízí Hellinger v tzv. zákonu pořadí: „V rodinách existuje skrytá posloupnost a každé provinění proti tomuto pořádku je potrestáno.“ Jeho přístup vytváří hierarchii, v níž má dospělý v rodině přednost před dítětem, vlastní dítě před dítětem osvojeným a podobně. Chybí zde už jen přednost muže před ženou.
Toto jsou teoretická východiska, o něž se opírá metoda pevného objetí. Ve svém sdělení obsahují hodnocení i nedosažitelnou představu ideálu. Základním principem jakékoli seriózní terapie je neutralita. Když však Hellinger ve své přednášce říká, že „v rodinných konstelacích je moc důležité, aby terapeut neměl žádné slitování s těmi, kteří jsou vinni“, tak tento základní princip odmítá, a není tedy dost dobře možné hovořit o terapii. Terapie, která označuje viníky, a nikoli řešení, není skutečnou terapií. Přesto však obliba rodinných konstelací v dnešní době roste a často je provozují i ti, kteří v nich krom dobrého byznysu vidí další z mnoha „sexy“ a „hlubinných“ cest k nalezení sama sebe, aniž by si uvědomovali rizika, která při amatérském zacházením s terapiemi různého druhu souvisí.
Mezi terapií a ezoterikou
Zdá se, že kritizovat terapii pevným objetím by v dnešní době bylo nošením dříví do lesa. V časopise Psychologie.cz vyšel v březnu 2011 překvapivě čitelný text Jiřího X. Doležala s názvem Pevné objetí? Násilí do terapie nepatří. V srpnu 2013 byl publikován další článek s názvem Stop terapii pevným objetím. Metoda u nás není akreditována. Její nebezpečí spatřují odborníci v nedostatečném teoretickém ukotvení, ve specifickém kódu, v němž je metoda propagována a který nese znaky manipulace, volí emoční, nikoli racionální kanály, jimiž promlouvá k potencionálním klientům, hladce klouže na pomezí terapie a ezoterického myšlení. Největším problémem pak zůstává základní idea terapie: z nejslabšího člena systému se na pozadí teorií attachmentu stává rukojmí terapeuta a také osoby, která by měla být objektem bazální důvěry, tzn. rodiče, obvykle matky. V neposlední řadě je pak TPO i zdraví nebezpečná. I tak se v jistých kruzích stále těší popularitě.
Při znalosti postmoderních proudů v terapii, které reflektují současné vztahové systémy, se však ukazuje, že Hellingerova teorie a špatná práce v rámci rodinných konstelací je nejen neúnosně rigidní, ale má podobně nebezpečný potenciál jako TPO. Místo neutrality přichází s hodnocením, místo rozšiřování kontextů nabízí hierarchický systém, který vede naopak k jejich zužování. Psychické problémy, a dokonce i jejich „léčba“ jsou vulgárně interpretovány vztahovými příčinami: „Když potkáte depresivního člověka, můžete vždy zjistit, že odmítá jednoho z rodičů. Deprese se vyléčí, když je veden ke smíření s oním rodičem.“ Vše je rámováno prapodivnou pseudoracionalitou, která má nádech „něčeho mezi nebem a zemí“, a i běžné psychologické koncepty, jako je například dětský egocentrismus, jsou předkládány nepřiměřeně afektovanou formou, která z neutrálního tématu vytváří téma zvláštním způsobem žhavé a z jeho hlasatele někoho, kdo vidí za oponu, pod povrch věcí a podobně: „Dítě opravdu věří, že jeho nemoc a smrt může osvobodit matku nebo otce od nemoci a smrti. Pravdivá pokora je to, co nám umožní odložit tuto nafoukanost.“
TPO – stejně jako rodinné konstelace – může být atraktivní coby alternativa k tradičním formám terapie. Jistě si obě metody najdou své nadšené zastánce, kteří mají s jednou z metod, nebo klidně s oběma, velmi pozitivní zkušenost. Tu ale můžete mít i s kartářkou, zejména pokud věříte, že karty nelžou. Jejich teoretické základy jsou však velmi vratké, vycházejí spíše z diskutabilního lidoznalectví než ze seriózní psychologie a i při povrchní analýze prostě nemohou obstát. Systemická terapie je postmoderní směr, který vychází z narativních, genderových a konstruktivistických základů. TPO i rodinné konstelace však s vážně míněnou terapií souvisí asi jako soukromá Univerzita Jana Amose Komenského v Praze s Oxfordem.
Autorka je psycholožka.