„Hořící auta, ničený soukromý majetek, létající kameny a Molotovovy koktejly,“ bičuje komentátor Jiří Sezemský fantazii čtenářstva Svobodného fóra svou „pornografií“ protestů, jež se odehrály tuto sobotu v Berlíně. V souladu se svou konzervativní ideologií pracuje s archaickým schématem: hrdinní strážci zákona čelí násilí barbarských hord – dle kontextu dodejme „extremistů“, „přistěhovalců“ nebo „uprchlíků“. Spolupráce policie s neonacisty, bití protestujících do krve a bezvědomí, ničené osobní věci – tato fakta do Sezemského představ už nezapadají.
Chudí ven, kreativci sem
Policie je přitom strůjcem konfliktů od počátku. Vše začalo tím, když v lednu tohoto roku vtrhla bez soudního povolení do budovy v Rigaer Straße 94 pod záminkou, že hledá útočníka, který se měl údajně schovat uvnitř. Policie měla hledat několik pachatelů, kteří prý napadli strážníky při pokutování, přitom však nasadila pětisetčlennou sílu včetně jednotky zvláštního nasazení, služební psy a vrtulník. Zajímala se především o předměty jako dlažební kostky nebo hasicí přístroje, které skutečně „objevila“ a následně je hrdě prezentovala v médiích. Během roku došlo k dalším zásahům ze strany policie a od konce června je násilně vyklizena místní hospoda Katderschmiede, přičemž v ulici jsou trvale nasazeni strážníci a kontrolují všechny kolemjdoucí. V sobotu 10. července se konala protestní demonstrace na podporu squatu, byla však předčasně a násilně ukončena policií, za což mnoho nenásilně demonstrujících zaplatilo zdravím.
Za součinnosti státní a ekonomické moci dochází k sociální segregaci chudých obyvatel, a ti se musejí stěhovat z města pryč. Pokud v Berlíně někdo tomuto trendu vzdoruje a uprchlíky podporuje, jsou to právě lidé z autonomní scény.
Sezemský dále vychází z tvrzení berlínského senátora pro vnitro Franka Henkela (CDU), že majitel budovy číslo 94 – tedy britská developerská společnost Lafone Investments Limited sídlící v Londýně – chtěl přízemí renovovat, aby zde mohli bydlet uprchlíci, čemuž prý překáželi právě squatteři. Zasadíme-li však tato tvrzení do kontextu vývoje města v posledním desetiletí, a událostí posledních let zvláště, získáme zcela jiný obraz. Dlouhodobou strategií berlínské radnice, prosazenou za vlády Klause Wowereita (SPD), je učinit město evropskou metropolí kreativního průmyslu, což předpokládá také demografickou proměnu. Za součinnosti státní a ekonomické moci (vedoucí k privatizaci nemovitostí a jejich prodeji soukromým investorům spolu se soudními evikcemi starobních důchodců a nezaměstnaných, jejichž příjmy nestačí na zvyšující se nájmy) dochází k sociální segregaci chudých obyvatel, a ti se musejí stěhovat z města pryč. Pokud v Berlíně někdo tomuto trendu vzdoruje a uprchlíky podporuje, jsou to právě lidé z autonomní scény, kteří pro ně například v listopadu 2015 obsadili starou neuköllnskou poštu.
Dočasné vítězství squatterů
Strategie kreativního města je konsensem berlínského politického establishmentu, jehož jednotlivé frakce se liší pouze v tom, jakými cestami chtějí tohoto cíle dosáhnout. Zatímco konzervativní křídlo v čele s Frankem Henkelem prosazuje striktní prokapitalistický přístup za cenu likvidace autonomních zón, kdežto zelení a piráti naopak prosazují jejich integraci, sociální demokracie často lavíruje. Obyvatelé budovy číslo 94 nicméně v úterý uspořádali na ulici tiskovou konferenci, jíž se zúčastnily i zemská poslankyně Canan Bayramová a krajská starostka Kreuzbergu-Friedrichshainu Monika Herrmannová za zelené, a obě strany vyjádřily přesvědčení, že problém vězí především v policejním teroru a šikaně.
Ve středu dopoledne nakonec o sporu mezi developery a squattery rozhodoval zemský soud, jehož pravomocný verdikt je jednoznačný – vlastníci objektu, kteří se sami u soudu ani neobjevili, dosud nepředložili žádné dokumenty opravňující policejní vyklizení a squatteři mohou budovu dále užívat. Pro senátora Henkela, jenž musí nyní celou samozvanou akci vysvětlovat, to je politická blamáž. Právní zástupce squatterů Lukas Theune se domnívá, že developeři se sice v budoucnosti právními cestami mohou domáhat vlastnického práva, nicméně rozhodnutí soudu pokládá za prozatímní vítězství a bude pro squattery usilovat o co nejrychlejší udělení uživatelských práv. Podle pirátského poslance Christophera Lauera bylo Henkelovo jednání vůči levicově-alternativnímu projektu motivováno jednoznačně politicky.
Sezemského argumenty, že Klinika svou solidární demonstrací 14. července podporuje násilí, tedy kulhají na obě nohy. Klinika podporuje podobné projekty všude na světě, jimž jde o tutéž věc – samosprávně organizovanou společnost. Sezemský používá laciné spojení několika kauz (Klinika, Řízkárna a Síť revolučních buněk), aby položil rovnítko mezi sociální aktivismus a terorismus, a snad ani netuší o omšelosti této metody. V západním Německu policie spojovala squatting s guerillou Frakce Rudé armády již v sedmdesátých letech, aby obhájila boj proti těm, jimž establishment na československé straně železné opony říkal „vlasatá mládež“.
Autor studuje sociální dějiny.