Pravidlem číslo dva pro plánování úspěšného vojenského převratu je to, že všechny snadno přemístitelné síly, které nejsou součástí komplotu – a mezi ně zcela jistě patří letky stíhacích letounů – musí být znehybněny nebo příliš vzdáleny na to, aby mohly zasáhnout (to je ostatně důvod, proč jsou například saúdské armádní jednotky umístěny daleko od hlavního města). Strůjci tureckého komplotu ale v úkolu znehybnit vládě loajální tanky, helikoptéry a letadla selhali, takže místo toho, aby s vývojem událostí posílili, setkali se naopak s narůstáním síly protivníka. Možná na tom ale pramálo záleželo, protože porušili i pravidlo číslo jedna, které přikazuje předtím, než se stane cokoliv dalšího, zmocnit se představitele moci nebo jej zabít.
Rozvracení sekulární republiky
Prezidentovi země Recepu Tayyipovi Erdoğanovi byl ponechán prostor na to, aby svolal své věrné k odražení pokusu o vojenský převrat – nejdříve skrze iPhone a potom díky jakési televizí vysílané tiskové konferenci na letišti v Istanbulu. Bylo skutečně ironií osudu, že promlouval pod oficiálním portrétem Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderního tureckého sekulárního státu, protože Erdoğanovým prvořadým cílem od chvíle, kdy vstoupil do politiky, bylo nahradit jej islamistickou republikou za pomoci všech opatření, která byla po ruce: od zavírání sekulárních škol, aby studenti nastupovali do islámských škol, přes zákazy alkoholu, až po zběsilý program budování mešit na každém rohu – včetně většiny muzeí a univerzitních kampusů, kde bylo donedávna zakázáno nošení šátků.
Sklouzávání k autoritářské vládě bude pravděpodobně pokračovat a patrně se ještě zintenzivní: jako v jiných islamistických zemích jsou tu velice dobře chápány a ceněny volby, ale nikoli demokracie samotná.
Televizní záběry davů, které vyšly ven, aby se převratu postavily na odpor, toho odhalily mnoho – byly složeny výhradně ze zarostlých mužů (kterým se sekulární Turci důsledně vyhýbají) bez účasti jakékoli ženy. Nadto jejich slogany nebyly patriotické, ale islámské: neustále křičeli „Allahu ekber“ (což je místní výslovnost slova „akbar“) a vyústily až v šahadu, deklaraci víry.
Stejně tak byla ironií ona rychlá a jednoznačná prohlášení amerického prezidenta Baracka Obamy, německé kancléřky Angely Merkelové a nešťastné rádoby ministryně zahraničí Evropské unie Federiky Mogheriniové o zachování „demokracie“. Erdoğan doposud dělá všechno, co je v jeho silách, aby křehkou tureckou demokracii rozložil: od příkazů k zatčení novinářů, kteří jej kritizují (včetně otevřeného zabrání a ukončení činnosti největších novin v zemi), až po samotný způsob výkonu prezidentské moci – protože Turecko není prezidentskou republikou, jakou jsou například Spojené státy nebo Francie, ale spíše parlamentní republikou jako Německo nebo Itálie, kde má prezident spíše ceremoniální funkci a skutečná moc spočívá v rukou předsedy vlády. Protože ale Erdoğan nedokázal změnit ústavu, jelikož jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) neměla dost křesel v parlamentu, dosadil do pozice předsedy vlády loajálního otroka Binali Yildirima. Jeho předchůdce Ahmet Davutoglu byl sice velmi loajální, ale nebyl úplným otrokem. Erdoğan také podkopal ústavní pořádek tím, že svolává schůzi vlády ve svém novém paláci, který čítá tisíc místností a stál několik miliard dolarů. Tato monstrózní budova má 300 tisíc metrů čtverečních (Bílý dům má zhruba 5100 metrů čtverečních) a byla postavena bez zákonných povolení. To je pro Erdoğana, který začínal jako chudý mladík ve slumu a dnes je údajně miliardářem, běžná praxe. Když žalobci našli během vyšetřování jeho společníků a synů Bilala a Burlaka miliony dolarů v hotovosti za uplácení, korupci, podvod, praní špinavých peněz a pašování zlata, bylo 350 policistů, včetně všech vyšetřovatelů, vyhozeno z práce. Protože se zajímají pouze o bezbřehou islamizaci Turecka, nepřikládají Erdoğanovi nejbližší straničtí spolupracovníci žádnou váhu demokratickým principům jako takovým a myslí si, že je jen přirozené, že Erdoğan a jeho synové se budou obohacovat v takovéto míře.
Méně než dva tisíce pučistů
Když se Erdoğan všechnu zodpovědnost za to, co se nedaří, včetně jeho vlastního rozhodnutí obnovit válku s Kurdy, snaží hodit na cizince, Spojené státy a na takzvaný sobotní lid (Židy), jeho následovníci mu věří. To samé platí o jeho divokých obviněních z terorismu na adresu tureckého náboženského vůdce Fetullaha Gülena, který byl svého času jeho věrným příznivcem a dnes se nachází na území Spojených států. Zatímco dříve Erdoğan obviňoval Gülena ze zmaření vyšetřování korupce, které popsal jako „justiční převrat“, dnes jej a jeho následovníky obviňuje z pokusu o převrat vojenský. To může být do jisté míry pravda, ale turečtí důstojníci sotva potřebovali Gülena k tomu, aby je pobízel. Obviňují Erdoğana a jeho následovníky z AKP z rozvracení Atatürkovy sekulární republiky, z toho, že podporuje vražedné sunnitské extremisty v Sýrii, kteří se teď hrnou do Turecka a páchají sebevražedné atentáty, a z toho, že svévolně obnovil válku proti tureckým Kurdům v loňském roce, a to z politických důvodů. Tato válka stojí každý den spoustu životů tureckých vojáků a ohrožuje zachování současných tureckých hranic, neboť Kurdové tvoří výraznou většinu ve východních provinciích.
Pučisté by byli nepotřebovali naverbovat velké počty vojáků nebo piloty, aby zvítězili – pokud by ovšem byli nespolupracující důstojníci zadrženi a pokud by počáteční úspěchy povstalců motivovaly další k tomu, aby se připojili. Ale nejvyšší hodnosti turecké armády puč neplánovaly ani neprojevily ochotu se k němu připojit a pouze několik z nich se podařilo zadržet (včetně generála Hulusi Akara). Hlavní velitelé se drželi od pučistů (kterých bylo patrně méně než dva tisíce) dál, takže se ocitli v beznadějné menšině ve chvíli, kdy se do ulic Istanbulu vydaly desetitisíce Erdoğanových podporovatelů.
Opoziční strany se zachovaly velice loajálně, když jednotně odsoudily pokus o puč, ale neměly by počítat s Erdoğanovým vděkem. Sklouzávání k autoritářské vládě bude pravděpodobně pokračovat a patrně se ještě zintenzivní: jako v jiných islamistických zemích jsou tu velice dobře chápány a ceněny volby, ale nikoli demokracie samotná.
Autor je publicista.
Z anglického originálu Why Turkey’s Coup d’État Failed publikovaného na webu magazínu FP přeložil Martin Vrba.