Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sociální sítě a politika: od demokratizace k manipulaci

Rozšíření sociálních sítí mělo nastartovat masivní demokratizaci společnosti. Dnes to vypadá, že způsobuje přesný opak.

Není to tak dávno, co se od rozšíření internetu a sociálních sítí očekával rozvoj demokracie, posilnění plurality názorů a zlepšení účasti lidí na politickém životě. Stále větší dostupnost informací pro stále větší počet uživatelů internetu, kteří mají navíc možnost weby sami utvářet a vzájemně se propojovat, měly vést k rozkvětu veřejné diskuse. Mělo se za to, že lidé budou lépe informovaní, otevřenější a tolerantnější, že pro ně bude snadnější se politicky organizovat, že bude těžší z pozice moci manipulovat veřejným míněním a naopak znatelně jednodušší dostat na veřejnost hlasy marginalizovaných a znevýhodněných. Symbolem těchto nadějí se stalo arabské jaro v roce 2011, první protestní hnutí, které se zformovalo za významného přispění sociálních sítí.

Nyní, o pouhých pět let později, nás směr, kterým se dění na sociálních sítích ubírá, zhmotněný v úspěchu německé pravicově-populistické strany Alternative für Deutschland (AfD), ve vzestupu Donalda Trumpa i výhře zastánců Brexitu, nutí k významnému přehodnocení pohledu na roli sociálních sítí pro politiku a demokracii. Zdá se, že oproti původním očekáváním toto nové médium přispívá k polarizaci a významnému zhrubnutí veřejné debaty, spíše než k větší informovanosti a otevřenosti diskuse. Mobilizační a participační potenciál se sice potvrdil, nicméně je velmi nevypočitatelný a často masy lidí spíše radikalizuje, než aby stimuloval tolerantní a konstruktivní spolupráci. Množí se také náznaky, že na sociálních sítích mohou být lidé vystaveni většímu riziku manipulace než jinde.

Sekunda na každý příspěvek

Do nedávna hrála stěžejní roli při vytváření úsudku o světě klasická média, pro jejichž kvalitu byla nastavena celkem jasná měřítka a která bylo většinou možné za jejich případná pochybení hnát k zodpovědnosti. V současnosti podle aktuálního výzkumu Reuters Institute Digital News Report již 51 procent uživatelů internetu využívá jako zdroje informací sociální sítě a pro 12 procent jsou sociální sítě dokonce hlavním zdrojem informací. Nejvýznamnější roli hraje Facebook, který se z platformy pro udržování soukromých kontaktů a sdílení osobních informací postupně mění v portál poskytující komukoli možnost šířit a konzumovat společensky relevantní informace. Facebook je dnes arénou pro politické diskuse a interakce a proměňuje se v přístupovou bránu k publicistice, včetně digitálních portálů klasických médií. Britský The Guardian například udává, že 40 procent přístupů k jeho online obsahu probíhá přes Facebook.

Zatímco etablovaným politickým silám se příliš nedaří vystihnout jazyk sociálních sítí, jednoduchá sdělení populistů jsou pro formát sociálních sítí jako dělaná.

Využití Facebooku a jiných sociálních sítí pro rychlé šíření a konzumaci informací vytváří jedinečnou, dříve těžko předvídatelnou dynamiku. Dhruva Jaishankar, analytik think-tanku Brookings Institution, hovoří v souvislosti s kampaní za Brexit ve Velké Británii – o nástupu digitální demokracie, jíž přes název vzbuzující pozitivní konotace přisuzuje spíše negativní atributy. Místo naplnění nadějí o lepší informovanost lidí prý nastal pravý opak, který nazývá paradox postfaktického světa. Řada lidí našla podle něj zálibu ve vypouštění zmanipulovaných či rovnou lživých tvrzení a v záplavě informací z různě důvěryhodných zdrojů se lidé jen těžko orientují. Holý nesmysl se pro ně může stát pravdou jen proto, že je hodně sdílený nebo ho sdílejí lidé z jejich okolí. Průměrný uživatel Facebooku navíc při scrollování ve feedu příspěvků každému z nich věnuje pouhou vteřinu, než se rozhodne, zda ho zaujal či ne, a šest lidí z deseti sdílí příspěvky, aniž by je vůbec četli. Jak podotýká sociolog Zygmunt Bauman, lidé nejsou na sociálních sítích konfrontováni s větší pluralitou názorů, což by je dělalo tolerantnějšími a otevřenějšími. Uživatelé sociálních sítí mají naopak tendenci uzavírat se ve virtuálních bublinách lajkováním a sdílením svých příspěvků. K zablokování někoho s jiným názorem stačí jeden klik.

Tón debaty na sociálních sítích se stal během krátkého času nebývale vulgárním a agresivním. Hranice toho, jak je možné druhému člověku (dokonce i pod vlastním jménem) online vyhrožovat, se neustále posouvají. Jedná se o jakousi spirálu, kdy se vinou nedostatečného stíhání nenávistných komentářů a rezignace velké části umírněných uživatelů s nenávistí a demagogií v digitálním prostoru bojovat, objevuje čím dál tím více nepřijatelných vyjádření. Vzniká tak dojem, že jsou takováto vyjádření v pořádku. Německý týdeník Der Spiegel informoval, že německé bezpečnostní služby při sledování radikality diskusí na sociálních sítích mluví až o „předrevolučním stavu“. Mnozí pozorovatelé přisuzují vliv radikalizace debaty v online prostoru na vlnu reálného politického násilí, jejímž dosavadním vrcholem je vražda britské poslankyně Jo Coxové. V českém prostředí máme ještě v čerstvé paměti vyhrožování šibenicemi na demonstracích, kterému předcházely podobné výhrůžky online.

Paralelní informační sítě

O nebývalých verbálních útocích a hrozbách fyzickým násilím na sociálních sítích hovoří také němečtí a britští poslanci a především poslankyně. Web deníku The Guardian udělal průzkum, kdo je nejčastěji obětí agresivních komentářů pod jeho články – z deseti nejvíce napadaných autorů jich je osm žen a zbývající dva jsou muži tmavé pleti. Zdá se tedy, že internet vedle toho, že vnáší do veřejné debaty hlas znevýhodněných, je také vystavuje obzvlášť velké míře nenávisti a verbálního násilí.

Zvláštním aspektem vlivu sociálních sítí na politiku je jejich využití novými politickými hráči, především pravicovými populisty. Zatímco etablovaným politickým silám se příliš nedaří vystihnout jazyk sociálních sítí, jednoduchá sdělení populistů jsou pro formát sociálních sítí jako dělaná a počet fanoušků jejich stránek vynikne nejen v porovnání s tradičními stranami a politiky, ale převyšuje často i dosah klasických médií. Facebookovou stránku německé AfD sleduje 240 tisíc lidí, což je dvakrát více, než vykazuje kupříkladu vládnoucí křesťansko-konzervativní strana CDU. Jednotlivé příspěvky pak mají díky sdílení dosah až čtyři miliony čtenářů, což je polovina lidí, kteří se dívají na německé veřejnoprávní zprávy Tagesschau. Na úspěchu strany v jarních volbách měla právě aktivita na sociálních sítích velký podíl.

Donalda Trumpa na Twitteru sleduje sedm milionů lidí a každým dnem jich přibývá dalších 50 tisíc. Deník New York Times má oproti tomu náklad jen kolem 1,3 milionu výtisků. V obou případech se ve virtuálním prostoru populistům podařilo vytvořit obří paralelní vesmír, komunitu, která znejistělým lidem neustále dodává pocit sounáležitosti a potvrzuje správnost jejich úvah. Očividně tak mobilizují voliče víc než jakýkoli program.

Sociální sítě ovšem k vzestupu radikálních populistů zřejmě přispěly i jiným způsobem: dostupnost, rychlost a množství informací může přispívat k pocitu přetížení z komplexnosti světa, a tím k touze po jednoduchých odpovědích. I nenávist vůči elitám, jíž jsme svědky, mohla být posílena tím, že od doby, co lidé mohou snadněji ventilovat své preference a názory ve veřejném prostoru, více očekávají, že se podle nich bude politika řídit, což se celkem přirozeně neděje a ve stávajících strukturách a podmínkách ani dít nemůže – alespoň ne tak rychle, jak by si mnozí přáli.

Vrtěti Facebookem

Zbývá zodpovědět otázku, do jaké míry jsou dynamiky, které sociální sítě vnáší do společenského procesu, manipulovatelné. Jistým druhem manipulace je samozřejmě i prosté vypuštění lživé informace. Manipulace na sociálních sítích má ale i úplně jiné dimenze, a opět se to týká především Facebooku. Možnost placenou inzercí ovlivňovat to, co se kterému uživateli či uživatelce objeví ve feedu v závislosti na datech generovaných jejich aktivitou na sítích, výrazně mění podobu politického marketingu a vedení kampaní. Podle všeho tuto variantu aktuálně hojně užívají kandidáti v aktuálním boji o křeslo amerického prezidenta. Hranice mezi legitimní kampaní a nepřípustnou manipulací musí být v tomto případě teprve stanovena.

Další věcí je rozhodování samotných sociálních sítí a jiných platforem, komu se které obsahy zobrazí. Nelze podléhat omylu, že algoritmy jsou nějakým způsobem neutrální – vždy je musí někdo vytvořit a už tím rozhoduje, jaký svět se bude uživatelům zobrazovat. Kromě toho se v posledních měsících objevily zprávy o možnosti skutečně cílené manipulace – například když se zaměstnanci Facebooku ptali v interním chatu šéfa koncernu Marka Zuckerberga, zda by Facebook neměl nějakou manipulací svých obsahů zakročit proti Donaldu Trumpovi, nebo když vyšlo najevo, že Facebook může ovlivnit výsledky voleb tím, že v době jejich konání cíleně zapne v oblastech s jistou převažující volební preferencí tool, pomocí kterého mohou uživatelé dát vědět svým přátelům, že odvolili. Prokazatelně se tak zvyšuje pravděpodobnost, že půjdou volit i jejich přátelé s očekávanými volebními preferencemi. Možnosti manipulace existovaly již v analogovém světě, nicméně zřejmě nikdy předtím se nekoncentrovaly u tak malého počtu mocných hráčů a zároveň nikdy nepůsobily tak skrytě jako v případě manipulace obsahů na sociálních sítích. Tím se z velké části rozplynula i naděje, že participativní internet výrazně omezí možnosti mocných hráčů manipulovat informacemi sloužícími k politickým rozhodnutím veřejnosti.

Otázka, jak s touto celkově pesimistickou zprávou o stavu internetu a sociálních sítí nakládat, zůstává otevřená a jasné je snad jen to, že řešení bude muset být stejně komplexní jako dynamiky na sociálních sítích. Nezpochybnitelné je, že bude třeba výrazně posílit vzdělání ve společenských vědách, mediálních kompetencích a kritickém myšlení, aby se lidé uměli v množství informací lépe zorientovat. Zdá se absurdní, že tváří v tvář popsaným výzvám tráví žáci a žačky nadále stovky hodin přírodními vědami a jen zlomek času častokrát mizerně vyučovaným „základům společenských věd“. Česká debata o digitalizaci se bohužel příliš často zužuje na dílčí aspekt takzvaného Průmyslu 4.0 a z toho důvodu se můžeme dočkat opět především posílení technického vzdělání.

Kromě toho je třeba, aby se začalo rozhodněji postupovat proti agresivitě a verbálnímu násilí na internetu – hranice toho, co je normální veřejně říkat, se nesmí dále posouvat. Aktivity sociálních sítí a všech dalších platforem, které se staly klíčovými přístupovými branami k informacím, musí být daleko lépe podrobeny nějakému druhu kontroly. Je přitom jasné, že kořeny řady popsaných problémů tkví v socioekonomické, kulturní a identitní frustraci řady lidí ze společenského vývoje posledních let a v jejich sociálním, ekonomickém i kulturním vyloučení, a že tedy kupříkladu agresivní rétorika na facebookové stránce pravicových populistů zmizí až v okamžiku, kdy zmizí důvody shlukovat se právě na jejich stránkách. Nicméně popsané negativní efekty sociálních sítí na politiku a politické procesy – jakkoli jsou zčásti jen symptomem jiného problému – je přesto důležité sledovat, chápat a snažit se proti nim bojovat. Přese všechno se najdou i pozitivní věci, kterých se především levice může chytit – kupříkladu zjevné touhy lidí po participaci a komunitní sounáležitosti.

Autorka je politoložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image