Squatujeme mediální prostor od roku 2013

„Tradiční rodina“ a společnost patriarchátu

V souvislosti s adopcemi dětí homosexuály se do veřejného prostoru vrací iluzorní vzorec takzvané tradiční rodiny.

Zdenek je homosexuál a žije v registrovaném partnerství s Tomášem. Zdenek již nemá rodiče a je otcem, jediným rodičem Ondry. Biologická matka se Ondry vzdala. Ondrovi je už osm let. Od narození žije ve své rodině s tátou Zdenkem a tátou Tomášem. Ondra rybaří a miluje lego. O víkendech jezdí celá rodina na hrady a zámky a sbírají pamětní razítka. Někdy ho štvou děti ve škole. Děti říkají, že je divné mít dva tatínky a že bude asi taky gay, protože to říkali doma. Každý přece potřebuje jednu mámu a jednoho tátu.

Zdenek zemřel. Ondřej je umístěn do ústavu. Tomáš dle zákona není rodičem. Je pouze registrovaným partnerem. Po půl roce soud uznal, že nejlepší péči mu opravdu poskytne rodina a tou je táta Tomáš. Ondra chodí již rok k psycholožce. Nejvíce se bojí, že bude muset znova do ústavu.

Česká republika, 2016

 

Ačkoli je dnes práce Orgánu sociálně-právní ochrany dětí výrazně lepší než v minulých letech, popisuje výše uvedený hypotetický příklad extrémní, ale stále možnou situaci. Když si uvědomíme, že zákony a jejich novelizace schvalují například lidovečtí poslanci a poslankyně, kteří výchovu dětí v rodině homosexuálů či leseb odmítají, je možné, že bude ještě hůř. Dva členové vlády, Pavel Bělobrádek a Marian Jurečka, se totiž na svých twitterových účtech pravidelně vyjadřují o rovnosti žen a o adopcích dětí stejnopohlavními páry způsobem, který vedou spíše k potvrzování mýtů a stereotypů o tradiční rodině. Mimo tradičně „konzervativní“ KDU-ČSL rozvířila stojaté vody české homofobie poslankyně Nytrová, která se odvážně pustila do úvah nad vztahem pedofilie a homosexuálních párů vychovávajících rodiny.

Homosexuálové a lesby musí své rozhodnutí mít či nemít děti neustále obhajovat, a to nejen ve svých rodinách, ale především ve veřejném prostoru.

V rámci debaty o adopcích, osvojeních a přiosvojeních dětí stejnopohlavními páry se často argumentuje o potřebě mužských rolí a vzorů. To maličko pokulhává, pokud se jedná o dva tatínky, ale většinou se vzápětí doplní argument matkou, jednoduše musí chybět ženský vzor. Co jsou v dnešní době ženské a mužské vzory? Jak je definujeme? Jaká role je otce a jaká matky? Jaké představy vlastně výchovou dětí naplňujeme? Představy státu? Představy našich rodičů? Představy našich vychovatelů a učitelů? Nebo naše „vlastní“ představy?

Rodina základ státu: zákon a intimní prostor

V prvé řadě je nutné říct, že de facto neexistuje definice rodiny, na které by se odborná i laická veřejnost shodla. Je to fenomén měnící se v čase a prostoru. Můžeme pouze konstatovat, že rodina je a že ji lze chápat různě. Ovšem existuje jasně dané vymezení – a tím je právní rámec. V České republice se v tomto ohledu můžeme opírat například o definici manželství. Ta ve zkratce říká: manželé plodí děti a jsou to muž a žena, amen. Zákon tedy za rodinu zřejmě považuje manželství. Pokud nežijeme v manželství, a přesto máme děti, může nám pomoct rodinné právo. Poslední desetiletí se skoro polovina dětí v Česku rodí mimo manželství, což ovšem neznamená, že nemají oba rodiče. Zákon o rodině říká, že pokud někdo nemůže být manželem, nemůže se stát ani osvojitelem (paragraf 66), natož pak přiosvojitelem. Zjevně jde o diskriminaci registrovaných párů, kteří si chtějí osvojit dítě registrovaného partnera/partnerky. Podle Ústavního soudu i registrovaným stejnopohlavním párům náleží právo adoptovat dítě. Co s tím? Řešení je ve změně zákona, kterou připravil Jiří Dientsbier a která zatím čeká na schválení vlády. Dientsbier už dvakrát změnu zákona předkládal, ale zřejmě je vliv křesťanské lobby na sestavení programu vlády silnější než touha napravovat potvrzenou diskriminaci.

Role, vzor a pohlaví

Existuje nepřeberné množství přístupů k rolím žen a mužů, ale jsou dva, které ostatní přístupy ohraničují. Jedním z nich je esencialismus, jehož zastánci tvrdí, že lidé mají vlastnosti, které jsou jim vrozené a jimiž se od sebe liší. Ženy se chovají žensky a mateřsky a muži mužsky a otcovsky, protože se tak narodili. Z toho vyplývá, že jeden rodič nemůže druhého nahradit v jeho roli.

Druhým pólem je strukturalistický přístup. Muži a ženy se chovají jinak, protože byli jinak vychovávání, a nacházejí se tedy na odlišném místě ve společenské struktuře. Jinými slovy: mezi muži a ženami nejsou jiné rozdíly než ty, které jsou dány jejich odlišnou socializací.

Simone de Beauvoir v roce 1949 řekla, že ženami a muži se stáváme výchovou. Sociálněvědní výzkumy, které se od třicátých let 20. století objevují, to potvrzují. Mnohé výzkumy zkoumají genderové stereotypizace, sociální genderové role nebo se zabývají genderovaným socializačním procesem. Například výzkumy genderové duality (gender traits) se zabývají testováním ženských a mužských vlastností: ženy mají vřelé/měkké srdce, jsou okouzlující a citlivé, smyslové, emocionální, starostlivé, měkké, slabé, pasivní, intuitivní, závislé, mají sklon k podřizování a schopnost vciťovat se do druhých. Naopak muži jsou kompetentní, racionální, neemocionální, inteligentnější než ženy, logičtí, dominantní, nezávislí, agresivní, orientovaní na výkon, individualističtí, aktivní, silní a bojovní. Zajímavý je také výzkum zaměřený na genderové role, při němž se zkoumají rozdílná očekávání od příslušníků obou pohlaví. Od mužů se primárně očekává, že finančně zabezpečí rodinu, budou se samostatně rozhodovat a působit jako autority nejen v rodině, budou podnikaví, fyzicky silní a budou se snažit vyniknout v práci. Od žen se očekává schopnost postarat se domácnost, jemnost a citlivost k problémům, příjemný vzhled a krása.

Socializace, socializace, socializace a výchova

Socializace je proces, který nás doprovází po celý život, a sami mnohdy nevíme, zda jsme výplodem socializace záměrné (deliberate socialization), či nezáměrné (nondeliberate socialization). Primární socializace, zhruba do tří let dítěte, probíhá zejména v rodinách. Sekundární, nejčastěji od tří let dítěte, probíhá v jiných kolektivech – ve školkách, na pískovištích, školách, v práci. Setkávání s vrstevníky a se systémem v nás jednoznačně zanechává jistý otisk.

Když připustíme, že prvních deset let vývoje dítěte je zásadním obdobím, které ho nasměruje na další desetiletí, tak bychom se měli ptát, kdo vychovává a socializuje děti v České republice?

Podle statistik a dat, které máme k dispozici, se po narození dítěte stará převážně matka (v 98 procentech případů čerpají rodičovský příspěvek ženy), poté se dítě dostane do mateřských škol a základních škol. Podíl mužů-učitelů je v mateřských školách v Česku velmi nízký – 0,4 procenta. Na prvním stupni (1.–5. třída) už má dítě větší šanci setkat se s mužem – jde o přibližně čtrnáctiprocentní pravděpodobnost.

Podle dat z posledního sčítání v roce 2011 bylo jedna čtvrtina neúplných rodin se závislými dětmi (do věku 26 let), tedy žijící jen s jedním rodičem, 83 procent těchto rodičů byly ženy. Ačkoli z toho nemusí nic vyplývat, můžeme konstatovat, že výchovu příštích generací mají v rukou zejména ženy, a je tedy na nich, jak budou děti vychovávat. Z psychologických i sociologických výzkumů, které se zabývaly rolí žen a mužů při výchově totiž vyplynulo, že nezáleží na pohlaví rodičů, ale jde hlavně o lásku a péči, poté je samozřejmě výhodou mít dva rodiče, kteří se na výchově spolupodílejí a přinášejí dítěti/dětem rozdílný pohled na svět.

Kdo má jaké role

Jaké jsou role žen a mužů podle Čechů a Češek, sleduje dlouhodobě Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i., které svá šetření od roku 1998 opakuje v pravidelných intervalech. Z výsledků vyplývá, že podle 85 procent dotázaných by mělo být doménou mužů v rodině především provádění běžných oprav v domácnosti. Pouze čtrnáct procent oslovených vyjádřilo názor, že o zajištění oprav v domácnosti by se měli postarat oba partneři stejně, jedno procento je pak přisoudilo ženám. 64 procent se domnívá, že finanční zajištění domácnosti by mělo být věcí muže, 35 procent si pak myslí, že by to mělo být starostí obou partnerů.

Činnostem, kterým by se podle převažující části respondentů měli v rodině věnovat oba partneři, dominuje především pěstování koníčků (91 procent), pěstování společenských kontaktů (85 procent) a dalšímu vzdělávání (83 procent). Tři čtvrtiny si také myslí, že iniciativa v intimním životě by měla být věcí obou partnerů. Tři pětiny respondentů uvedly, že péči o děti by se měli věnovat oba partneři, 39 procent tuto činnost přisoudilo ženám. Oba partneři by měli usilovat o profesní kariéru (63 procent oslovených tuto činnost přisoudilo oběma partnerům, 33 procent mužům a jen jedno procento ženám), 60 procent respondentů uvedlo, že by se oba partneři měli společně starat o rodinný rozpočet (23 procent respondentů pak tuto činnost připsalo mužům a 16 procent ženám), a podle 55 procent by oba měli nakupovat potraviny, 42 procent je připsalo ženám a jen tři procenta mužům. Polovina lidí se domnívá, že oba partneři stejně by se měli věnovat vykonávání veřejných funkcí, 39 procent tuto činnost přisoudilo mužům a pouze jedno procento ženám.

Za vysloveně ženské činnosti respondenti označovali především vaření (to má vykonávat podle 68 procent dotázaných žena, podle 30 procent oba partneři a podle dvou procent muž) a uklízení (50 procent respondentů ho označilo za starost žen, 49 procent za starost obou partnerů a jedno procento je považuje za věc mužů).

Podle výsledků výzkumu to vypadá, že bychom mohli mluvit o tendencích ke konzervativnímu vnímání rolí mužů a žen. Bohužel, pokud se na výsledky podíváme optikou pohlaví, tak zjistíme, že opravdu žijeme v patriarchátu: ženy častěji než muži uváděly, že zkoumané činnosti by měli vykonávat oba partneři s výjimkou finančního zajištění domácnosti a starosti o rodinný rozpočet, kde se v tomto ohledu významný rozdíl neobjevil. Muži pak častěji než ženy přisuzují ženám nakupování potravin, péči o děti, uklízení, ale i iniciativnost v intimním životě, zatímco mužům více připisují další vzdělávání, pěstování koníčků, starost o rodinný rozpočet a provádění oprav v domácnosti.

Stát se rodičem je jedna z významných životních změn. Ne všichni si ale mohou dovolit založení rodiny, aniž by de facto denně nemuseli okolí a společnosti dokazovat své právo na rodičovství, ať už má „tradiční“ či „netradiční“ formu. Homosexuálové a lesby musí své rozhodnutí mít či nemít děti neustále obhajovat, a to nejen ve svých rodinách, ale především ve veřejném prostoru. Vzhledem k tomu je však nutné apelovat na politickou reprezentaci, aby se neuchylovala k šíření lží a stereotypů, které snahy o rovnoprávnost v otázce rodiny zaplevelují a samotné členy lgbtq+ komunity dehonestují a ponižují. Je na čase říct, že od našich volených zástupců i zástupkyň v Parlamentu ČR očekáváme profesionální práci se zdroji. Apelujme, ať se aspoň pokusí najmout odborné asistenty či asistentky k tématům, ke nimž nemají expertizu, anebo mlčí. Někteří, jako třeba paní Nytrová, raději navždy.

Autorka je demografka a socioložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image