Před údajnými riziky islámu varovali v poslední době zejména kardinál Dominik Duka a jeho tajemník Milan Badal, oba členové dominikánského řádu. Naopak k vstřícnějšímu postoji vybídli třeba pražský generální vikář (tedy Dukův zástupce) Zdenek Wasserbauer, nejvyšší představitel českých dominikánů Benedikt Mohelník nebo Tomáš Halík. Mohelník a Halík navíc Badala ostře zkritizovali. Co to o postojích uvnitř české katolické církve vypovídá?
Soukromý věstník pražského arcibiskupství?
V katolické církvi se kromě hierarchické autority odjakživa uplatňují i určité demokratické postupy a dále autorita charismatická (osobnosti typu Halíka) a – řekněme – „kuriální“ (vlivní úředníci typu Badala). Na sporech autorit různého druhu není nic zvláštního, v církevních dějinách k nim došlo nespočetněkrát. Čeští katolíci si však zatím příliš nepřivykli různosti názorů a demokratické diskusi, a tak se mezi nimi za současné situace šíří nervozita projevující se jednou nevraživými výpady, jindy plytkými výzvami k jednomyslnosti. Zdrojem této nejistoty je i skutečnost, že nikdo vlastně neví, jak velkou podporu mezi českými katolíky oba soupeřící názory na islám mají. Z diskusí na křesťanských webech a sociálních sítích se to vyčíst nedá a většina českých a moravských biskupů se ke společenským otázkám příliš nevyjadřuje. Výsledkem této pasivity a patrně i nezájmu je, že veřejná stanoviska České biskupské konference týkající se islámu bývají k nerozlišení od Dukových a Badalových vlastních názorů.
Terorismus je v moderním světě bohužel přítomen trvale, a nepředstavuje tedy důvod, proč bychom se zničehonic měli vzdát úsilí o mezikulturní a mezináboženské soužití.
Vnitrocírkevní debatu aspoň částečně zpřehledňují katolická média. Nejvýznamnější z nich jsou Radio Proglas, TV Noe a Katolický týdeník. Současná polemika se příznačně vede nejen o hodnocení islámu, ale i o to, že Katolický týdeník ve svém posledním čísle nezveřejnil Dukův článek reagující na vraždu francouzského kněze Jacquese Hamela (Duka jej pak publikoval v Parlamentních listech a následně na svém blogu).
Šéfredaktorka Katolického týdeníku Kateřina Koubová i sám Duka uvedli, že důvody nezveřejnění byly jen kapacitní, a v klidnějších dobách by se na tento drobný incident asi rychle zapomnělo. V současné rozjitřené atmosféře však vedl k tomu, že se strhla smršť obvinění z „cenzurování kardinála“ od lidí, kteří týdeník už dlouho podezřívají z přílišné vstřícnosti vůči islámu a nekatolickému světu vůbec. V internetových diskusích se to hemžilo výrazy jako „islámský“ nebo „neomarxistický“ týdeník (což by muslimy či neomarxisty při pohledu na jeho obsah asi dost udivilo) a nechyběly dokonce ani agresivní výhružky na adresu šéfredaktorky.
Reakce pražského arcibiskupství, jehož Odbor vnějších vztahů Badal vede, byla povážlivě obojaká. Kardinál Duka ani pracovníci arcibiskupství se vůči jiným katolíkům samozřejmě nedopouštějí veřejných nenávistných výlevů, v zarážející míře je však tolerují. Na kardinálově oficiálním facebookovém profilu tak dnes beze všeho můžete označovat kritiky kardinála třeba za „posedlé Satanem“ a oficiální církevní dokumenty za „heretický paskvil“.
Obvinění z „cenzury kardinála“ Badal sice přímo nepotvrdil, ale zároveň věc postavil tak, že když dojde k natolik závažné události, jako byla vražda Jacquese Hamela, má si týdeník automaticky vyžádat kardinálovo stanovisko. Pokud si to dovolí neučinit a obdrží nevyžádaný kardinálův text, má ho stůj co stůj bez prodlení zveřejnit. Badal tedy zjevně pokládá časopis všech českých a moravských diecézí za jakýsi kardinálův soukromý věstník. Česká biskupská konference – vlastník týdeníku – má totiž asi dvacet členů a dát jim všem (nebo třeba jen sídelním biskupům) stejné privilegium, jaké Badal nárokuje pro Duku coby jejího předsedu, by bylo zhola nemožné.
Koncil se mýlil
Vstřícnější i obezřetnější postoj vůči islámu mají dozajista své opodstatnění. A křesťanské církve mají dnes díky staletím dějinných zkušeností a teologických reflexí jedinečnou příležitost přispět do celospolečenské diskuse různě odstíněnými názory na mezináboženské soužití. Dukova a Badalova vyjádření o islámu však bohužel trpí zásadními faktografickými vadami – nejednou kvůli tomu, že se opírají o pochybné antiislámské zdroje. Oblíbenou Dukovou disciplínou je navíc vágní až nesrozumitelné naznačování všelijakých nekalostí. Co třeba asi chtěl vyjádřit výzvou, aby se „lidi dobré vůle (…) spíše modlili za oběti teroru a méně hledali omluvy a výmluvy pro teroristy“? Ví snad Duka o nějakých lidech dobré vůle, kteří se hrozné činy teroristů snaží omlouvat?
Další zásadní vadou – přinejmenším z katolického pohledu – Dukovy a Badalovy argumentace je, že překrucuje oficiální učení katolické církve. V deklaraci Nostra aetate, dokumentu druhého vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím, se uvádí, že „církev se dívá s úctou také na muslimy“. A v jednom z nejdůležitějších koncilních dokumentů vůbec, věroučné konstituci Lumen gentium, se píše, že „plán spásy se (…) vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit“. Mimochodem: hned v další větě se píše, že „Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech“. Na koncilu se tedy katolická církev otevřela nejen ostatním světovým náboženstvím, ale celému lidstvu.
Katoličtí antiislamisté se dopad těchto pasáží snaží zlehčit poukazem na to, že koncilní dokumenty nejsou ani z katolického hlediska neomylné. To je sice pravda, nicméně ve složité hierarchii textů církevních autorit jim přísluší velmi vysoký stupeň závaznosti. Navíc lidé, kteří koncilní vyjádření o islámu šmahem odbývají jako nezávazná, velmi často u druhých nemilosrdně pranýřují sebemenší odchylky od toho, co oni sami chápou jako katolickou ortodoxii.
Samozvaní arcikatolíci
Od upozornění na údajnou nezávaznost koncilních textů obvykle antiislamisté přejdou rovnou k tvrzení, že se koncilní otcové prostě zmýlili: v šedesátých letech se prý bylo možné domnívat, že soužití s islámem je uskutečnitelné, ale až teroristické útoky z poslední doby nás přesvědčily o opaku. Tento argument ovšem svědčí o velmi omezeném vnímání světa, které vytěsňuje jednak útoky v mimoevropských zemích (třeba ty, k nimž došlo v Buenos Aires v době, kdy tam současný papež působil jako pomocný biskup), jednak terorismus motivovaný jinak než islamisticky.
Terorismus je v moderním světě bohužel přítomen trvale, a nepředstavuje tedy důvod, proč bychom se zničehonic měli vzdát úsilí o mezikulturní a mezináboženské soužití. Přesně toto zdůrazňovali i pokoncilní papežové. Například Benedikt XVI. roku 2005 zástupcům německých muslimů řekl: „Život jakékoliv lidské bytosti je posvátný jak pro křesťany, tak pro muslimy (…) Církev chce pokračovat v budování mostů přátelství s vyznavači všech náboženství.“ Zcela nepravdivé je tedy stěžejní tvrzení katolických antiislamistů, že snaha o pokojné soužití s muslimy je projevem jakéhosi „františkismu“ – v lepším případě naivního, v horším heretického. Ve skutečnosti současný papež v postojích k islámu úzce navazuje na své předchůdce.
Milan Badal v rámci probíhající polemiky správně připomněl, že papež František sám vyzval k tomu, abychom jej kritizovali. To je v pořádku a lecjaké důvody ke kritice si v papežových výrocích i vystupování jistě najde každý. Je ale ohromující, kolik katolíků Františka častuje záštiplnými urážkami a překrucuje jeho slova i jeho vztah k církevní tradici. Ve starém, přehledném světě se katolíkům říkávalo „papeženci“. Dnes však tajemník pražského arcibiskupa spílá svým oponentům do „papežových podržtašků“ a samozvaní arcikatolíci pohrdavě vykreslují současného papeže jako cosi mezi broukem Pytlíkem a Antikristem.
Autor je překladatel, publicista a literární vědec.