Před pětadvaceti lety se začalo v oblasti střední Anglie severně od Birminghamu s ambiciózním plánem proměny průmyslem zpustošené krajiny na přírodní rezervaci. Dnes je území na pomezí hrabství Leicestershire, Derbyshire a Staffordshire vzkvétajícím lesem poskytujícím pracovní příležitosti v lehkém průmyslu nebo službách a lákajícím lidi z bližšího i širšího okolí k vyjížďkám za sportem nebo rekreační turistikou. Jak se bývalé lomy a výsypky proměnily zpět v přírodní lokalitu? A co nám to říká o našem konceptu přírody a místě, které v ní má člověk?
Úspěšná regenerace
Jak popisuje nedávný článek z Guardianu, oblast kolem obcí Moira, Donisthorpe a Overseal kdysi připomínala měsíční krajinu. Podobnou scenérii, jaká svého času dominovala těmto vesnicím, můžeme vidět třeba při vyjížďce na krušnohorské Jezeří, kde se nám naskytne nezapomenutelný pohled na cizorodý terén Lomu ČSA. Zatímco regenerace této severočeské oblasti je kvůli pokračující těžbě hnědého uhlí stále v nedohlednu, její bývalé anglické dvojče prošlo úspěšnou proměnou. Nejstarší dřeviny – vysázené před pětadvaceti lety – jsou dnes již dospělými stromy, mezi které se vrátily zmizelé rostlinné a živočišné druhy jako skřivani, sovy nebo vydry. Celkově se zde vysázelo už 8,5 milionu stromů (převážně dubů, jasanů a bříz), což je zhruba polovina z celkového plánu neziskové organizace The National Forest, která o regeneraci těžbou zasaženého území pečuje.
I samotná příroda je svého druhu političnem a člověk je současně ekologickým i geologickým aktérem.
Takový úspěch by ovšem nebyl možný bez aktivní podpory ze strany vlády i místní samosprávy. Od konce osmdesátých let regeneraci oblasti podpořila řada labouristických i konzervativních politiků a političek, včetně ministrů. Díky převážně evropským zemědělským dotacím se pak vzniklé neziskové organizaci The National Forest podařilo investovat 60 milionů liber (1,9 miliardy korun) do zdařilé proměny, jež do lokality zpětně přinesla investice v hodnotě odhadem až jedné miliardy liber (31,6 miliardy korun). Pro porovnání: také cena opravy každého z 21 úseků dálnice D1 se původně pohybovala kolem dvou miliard korun.
I když ale necháme stranou ekonomické přínosy, je jasné, že samotný fakt zásadní proměny životního prostředí má dalekosáhlé dopady na zdraví i spokojenost místních obyvatel. Hodnota znovunabyté biodiverzity a ekosystémových služeb je těžko vyčíslitelná. Tuto skutečnost je třeba mít na paměti hlavně ve chvíli, kdy prvotní nadšení z regenerace krajiny začíná opadat, granty jsou ohrožené a na oblast útočí velké stavební projekty – jak je tomu právě v tomto případě ze střední Anglie. Minulý rok rozvoj rezervace výrazně zaostával, vysadilo se jenom sedm set z plánovaných pěti tisíc stromů. Čím dál tím naléhavější je navíc potřeba pečovat o existující lesy namísto sázení nových, protože dospělé stromy začínají ohrožovat různé nemoci – to však granty zaměřené převážně na rozšiřování lesních ploch dostatečně nereflektují.
Situace v Česku
Na anglickém příkladu se názorně ukazuje, jak i přes všechna úskalí může lidská aktivita výrazně přispět k obnovení původní přírody. Nejde jen o konkrétní manuální práci a nadšení, které do regenerace vložili a nadále vkládají místní lidé nebo ekologičtí aktivisté a aktivistky. K úspěchu je nutné také zapojení politických představitelů, vytvoření ekonomické infrastruktury, která může proces dlouhodobě financovat a zachovávání dlouhodobé, nosné vize pro průmyslem zasažené lokality. V Česku je ovšem dosažení takovéto synergie velice těžké. Podívejme se na hypotetickou budoucnost jedné lokality, která by si komplexní regeneraci zasloužila – okolí výše zmíněného Lomu ČSA. I přes to, že některá přilehlá území již rekultivací prošla, z velké části jde jenom o vytváření rekultivačních jezer (Mostecké jezero, nádrž Matylda). Propracovanější rekultivací prošla například Velebudická výsypka. Projekty rekultivace by však měly zohledňovat také možnost navrácení historické identity danému regionu a podněty k rozvoji lokální ekonomiky respektující sociální paměť daných oblastí.
Jak známo, území Lomu ČSA kdysi pokrývalo Komořanské jezero, na němž až do začátku jeho vysoušení místní obyvatelé rybařily a na přilehlých říčkách provozovali mlýny. Přilehlé vesnice – například Horní a (dnes již neexistující) Dolní Jiřetín – zase měly bohatou tkalcovskou nebo ovocnářskou tradici. Právě navázání na historii těchto oblastí může být výrazným impulzem pro jejich postindustriální obnovu – a to jak ze strany státu, tak místních iniciativ. Právě ovocnářská tradice je jednou z inspirací projektu rekultivace Dolního Jiřetína, jejž si obec Horní Jiřetín nechala vypracovat. Nedávná studie Hnutí DUHA zase ukazuje, že přilehlé oblasti Krušných hor mají potenciál stát se novou plochou české divočiny. Kdyby došlo k ponechání lokality nad Lomem ČSA přírodním procesům, otevřela by se tím zcela nová – a po dlouhé době konečně pozitivní – kapitola ve vztazích mezi přírodními a lidskými činiteli v celém regionu.
V tom, že člověk může „dělat“ přírodu (a dokonce divočinu), bychom neměli spatřovat žádný paradox. Ekologické myšlení již dávno nestaví lidské a přírodní síly do protikladu a čím dál častěji se naopak zasazuje za rozboření těchto modernistických kategorií (jak tvrdí třeba Bruno Latour). Tak jako se příroda spolupodílí na konstrukci lidské kultury, společnosti a ekonomiky, lidé zase organizují přírodu – a to jak k horšímu, tak i potenciálně k lepšímu. Projekty rekultivace krajiny zasažené těžbou přírodních zdrojů nebo těžkým průmyslem jsou toho příkladem. Můžeme tak vidět, že i samotná příroda je svého druhu političnem a že člověk – ve shodě s čím dál populárnější tezí o antropocénu – je současně ekologickým i geologickým aktérem. Proto však musí do svého rozhodování vždy započítat bezprostřední i dalekosáhlé následky, které má jeho společenská a ekonomická aktivita na lokální i planetární ekosystém.
Autor je externí redaktor A2larmu pro environmentální problematiku.