Pro fenomén, o kterém bude v tomto textu řeč, se vžil zavádějící pojem „sharing economy“ neboli ekonomika založená na sdílení. Ale i alternativní pojmenování „colaborative economy“ – sugerující, že jde o jakousi, většinou pozitivní, spolupráci – je při bližším pohledu příliš eufemické. V případě placeného vykonávání jednotlivých menších či větších úkonů zprostředkovaných přes různé digitální platformy (v českém prostředí je prozatím nejznámější aplikace Uber) se totiž ve skutečnosti jedná o tradiční prodej vlastní práce za odměnu, a není tedy důvod začít o tomto prodeji najednou uvažovat jako o jakémsi sdílení. Někteří moment sdílení, který by ospravedlňoval název, vidí v tom, že kupříkladu řidiči Uberu poskytují – a tedy sdílejí – svá vlastní auta. Stejně tak bychom ovšem mohli hovořit o tom, že kadeřnice pracující na živnostenský list sdílí své nůžky.
Co je to zakázková ekonomika
Jako nejpravděpodobnější se tak jeví, že název ekonomika sdílení je chytře zvolený eufemismus, který má budit sympatie uživatelů i regulátorů a odrazovat je od toho, aby blíže přemýšleli o tom, v čem tyto byznysové modely spočívají, respektive o tom, že se vůbec jedná o byznys (například Uber v papíru adresovaném evropským národním parlamentům argumentuje, že se v jeho případě jedná o socialistický projekt). Nazývat tentýž fenomén pojmem colaborative economy pak má úplně stejné opodstatnění, s jakým bychom spoluprací mohli nazývat vztah mezi jakýmkoli zadavatelem placeného úkolu a jeho vykonavatelem. I to je tedy název v lepším případě zavádějící a v horším nesmyslný.
Měli bychom najít odvahu bojkotovat jako zákazníci určité služby kvůli tomu, jak se jejich provozovatelé chovají ke svým zaměstnancům, i když jsou levné a pohodlné.
Nejpřesnější je proto mluvit o „gig economy“ neboli „on-demand economy“, do češtiny zatím překládané jako „zakázková ekonomika“, což se váže ke skutečné podstatě toho, o co jde: o zadávání jednotlivých větších či menších zakázek nejrůznějšího charakteru (od několik desítek vteřin trvající kontroly funkčnosti webových stránek přes doručení zboží až po grafické projekty na několik měsíců) přes digitální platformy a aplikace lidem, kteří dostanou zaplaceno pouze za tento jednotlivý úkon a jinak k nim zadavatel nemá další závazek. Za zprostředkování ovšem zaplatí určitou částku i platformě. Svědky trendu prekarizace práce spočívajícího v mizení klasických zaměstnaneckých úvazků spojených s různými jistotami jsme byli už před érou Uberu, nicméně rozmach dotyčných platforem tento trend dál posiluje. I nejvýznamnější firmy, které bývaly významnými zaměstnavateli, dnes už využívají tzv. crowdsourcing – tedy outsourcing jednotlivých úkonů nezávislým kontraktorům přes digitální platformy. Kupříkladu Apple klasickým způsobem zaměstnává pouze desetinu lidí, kteří pro něj pracují. Lidé najatí na jednotlivé úkony nejenže nemají nárok na jakékoli zajištění nad rámec jednorázové odměny, ale i ta je častokrát variabilní: zakázku dostane ten, kdo je nejlevnější.
Kapitalismus platforem
Gig economy je součástí daleko širšího fenoménu, který nejlépe vystihuje název kapitalismus platforem. S tím, jak rapidně stoupá význam digitálního prostoru pro v podstatě všechny oblasti našeho života, stoupá také význam platforem, které fungují za nejrůznější druhy úplaty (často jim platíme „pouze“ našimi daty) zprostředkovatelé kontaktů a odkazů. Portály či aplikace propojující poptávku a nabídku jednotlivých drobných zakázek jsou jen jedním typem takových platforem. Považovat za ně lze i Facebook, Google, Amazon nebo Booking.
Digitální platformy aktivní v zakázkové ekonomice se zatím úzkostlivě bránily tomu vystupovat jako zaměstnavatelé. Dobře to dokládá jen zdánlivě malicherný spor Uberu o to, jaké bude formální označení pro lidi, kterým zprostředkovává zakázky. Zatímco dříve je Uber nazýval prostě řidiči, později se z nich stali „jezdící partneři“ či dokonce „zákazníci“ – jen aby nevznikla pochybnost o tom, že se v žádném případě nejedná o osoby v závislém vztahu. Tento pohled na věc byl nedávno podpořen i Evropskou komisí, která ve svém komuniké ke colaborative economy (!) navrhla velmi přísné indikátory proto, zda se u platforem jedná o kvazizaměstnavatele, kteří mohou podléhat odpovídající regulaci národních států. Platforma musí stanovovat ceny zakázek, mít závazné podmínky užívání a sama vlastnit a kontraktorům poskytovat klíčové zdroje pro splnění zakázek. Analytici spatřují důvody pro takto laxní ochranu lidí pracujících přes platformy ve výborných lobbingových schopnostech firem i slepé víře v pozitivní ekonomické efekty jakýchkoli inovací, i když zvláště v případě gig economy ještě vůbec nebyly dokázány.
Sami digitální nádeníci ovšem situaci začínají postupně vnímat jinak a za svá zaměstnanecká práva bojovat. Řidiči Uberu z Kalifornie a Massachusetts se rozhodli firmu žalovat, protože chtěli být uznáni jako její zaměstnanci a mít nárok na odpovídající odvody do sociálního systému. Uber chtěl projednávání této otázky před soudem za každou cenu zabránit, a tak mu žádné náklady nebyly příliš vysoké: v dubnu tohoto roku dosáhl nejprve zastavení procesu tím, že každému žalujícímu řidiči nabídl v mimosoudním vyrovnání skoro 400 tisíc dolarů (celkem přes 100 milionů dolarů). V polovině srpna nicméně sanfranciský soudce toto mimosoudní vyrovnání prohlásil za neplatné, a k projednávání věci u soudu tak přece jen zřejmě dojde. O rozhodnutí podobné otázky se aktuálně snaží devatenáct řidičů Uberu ve Velké Británii. Ve Spojených státech se Uber mezitím požadavkům svých „partnerů“ snaží čelit tím, že jim nově nabízí možnost vstupu do systému důchodového spoření – za své zaměstnance je tím nicméně neuznává, a nic jim tak nebude ke spoření přispívat, jak je v případě zaměstnavatelů zvykem.
V nedávné době také zprávami prolétl případ kontraktorů aplikace Deliveroo ve Velké Británii, kteří požadují takové ohodnocení za zakázky, kterých se ujímají (v případě Deliveroo se jedná o doručování nejrůznějších zásilek), aby z peněz byli schopni vyžít. Protesty vyvolala plánovaná změna, po níž by poslíčci nově nebyli placeni od hodiny a doručené zakázky, ale jen od doručené zakázky. Formálně jsou přitom nezávislými kontraktory, kteří kromě zmíněné odměny nemají nárok na nic – ani na to, aby dosahovala alespoň úrovně minimální mzdy. Všechny ostatní okolnosti nicméně připomínají klasický závislý zaměstnanecký vztah: doručovatelé nosí uniformy, mají stanovené směny, ve kterých musí být k dispozici, a nesmí zároveň pracovat pro nikoho jiného. Přitom si ovšem vše pro svou práci potřebné musí opatřit sami (kola, motorky nebo auta pro rozvoz, mobilní telefony, aby byli k dispozici). Zatímco Evropská komise toto ve svém komuniké vidí jako znak nezávislosti kontraktorů, na konkrétním příkladu poslíčků Deliveroo se ukazuje, že to ve skutečnosti je přesun výrobních nákladů na soukromá ramena lidí nacházejících se fakticky v závislém pracovním poměru. Stejně tak firma nenese náklady za léčení byť i pracovních úrazů, o běžných nemocech ani nemluvě.
Proti šílenému zaměstnavateli
Řada lidí má tendenci vzhledem k nástupu zakázkové ekonomiky dát ruce do klína a prohlásit, že takový je přece vývoj věcí, že technologický pokrok prostě nelze zastavit. O to ale vůbec nejde. Jde o to utvářet tento vývoj tak, aby byl prospěšný a přinášel skutečné zlepšení kvality našich životů, a ne slepě věřit v to, že každá inovace je přínosná. Je důležité se rozhodně postavit prekarizaci práce. Nepovažovat práci humánní, jistou, zajištěnou a dobře ohodnocenou za nedosažitelný ideál nebo snad dokonce přežitek. Jako uživatelé bychom měli velmi přesně analyzovat, s jakými fenomény máme co dočinění, a nenechat si mazat med kolem pusy líbivými zavádějícími názvy. Měli bychom se ptát, jaké budou mít námi využívané služby důsledky pro životy lidí, a nebát se přistoupit včas ke smysluplné regulaci. Měli bychom najít odvahu bojkotovat jako zákazníci určité služby kvůli tomu, jak se jejich provozovatelé chovají ke svým zaměstnancům, i když jsou levné a pohodlné. A nebát se myslet jejich alternativy: proč by platformami v gig economy nemohla být kupříkladu lokální družstva?
Jasně to bylo vyjádřeno v Jacobinu: „Podporou pracovníků Deliveroo dnes všichni bráníme sami sebe proti byznysovým modelům stále více založeným na mimořádně drobných, mimořádně prekérních a mimořádně špatně placených zakázkách, to vše ve jménu inovace. Poslíčci Deliveroo bojují proti šílenému zaměstnavateli. A my musíme udělat vše pro to je v jejich boji podpořit.“
Autorka je politoložka.