Do utopické společnosti má Rojava daleko


Rozhovor s rakouským blízkovýchodním expertem Thomasem Schmidingerem.

V Sýrii bojuje šestým rokem nepřehledné množství aktérů. Na stranu syrského režimu se přidal libanonský Hizballáh, Rusko a Írán podporují prorežimní milice. Svobodná syrská armáda se postupem času rozpadala na stále menší jednotky a její místo převzaly džihádistické skupiny Džabhat Fatah aš-Šám (bývalá Fronta an-Núsra) a takzvaný Islámský stát. Konstantou, zdá se, jsou jen kurdské jednotky YPG a YPJ na severu země. Thomase Schmidingera (nar. 1974) jsme se v rozhovoru ptali na vnitrokurdskou stranickou politiku a politiku menšin v Rojavě. Tento rakouský politolog, sociální a kulturní antropolog je mimo jiné autorem knih Krieg und Revolution in Syrisch-Kurdistan. Analysen und Stimmen aus Rojava (Válka a revoluce v syrském Kurdistánu. Analýzy a hlasy z Rojavy, 2014) a Jihadismus. Ideologie, Prävention und Deradikalisierung (Džihádismus. Ideologie, prevence a deradikalizace, 2015).

Severosyrská Rojava je často označována za radikálně demokratický experiment či uskutečnění demokracie zdola. Region jste v posledních letech navštívil několikrát. Jak situaci posuzujete?

Rojava je na tom obecně lépe než zbytek Sýrie, protože stále existuje docela funkční civilní správa a na většině území se bezprostředně neodehrávají boje. Do utopické společnosti založené na demokracii zdola má ale Rojava skutečně daleko. Ano, existují rady, které přebírají určité úlohy ve správě území, ale opravdová moc leží v podstatě v rukou vojenských sil, tedy v rukou Lidových a Ženských obranných jednotek (YPG/YPJ). Ty se zase v rozhodujících otázkách koordinují s Qendîlem (pohoří na pomezí Iráku a Íránu), tedy centrálou Strany pracujících Kurdistánu (PKK). Od revoluční demokracie zdola, jak to samozřejmě líčí propagandistické spisy Strany demokratického sjednocení (PYD), jsme v místní realitě relativně vzdáleni.

Rojava není dostupná ze tří stran, což vedlo k velkým hospodářským potížím. Ceny potravin a jiného spotřebního zboží v posledních měsících velmi razantně stouply a to jistě způsobilo sociální třenice.

V Rojavě se nikdy neodehrál zlom, odtržení od stávajícího ekonomického systému. Nadále existují velkostatky a velkostatkáři zčásti postoupili do vysokých politických pozic v administrativě. Nadále přetrvává soukromé vlastnictví výrobních prostředků a tento stav je bráněn politickými lídry. Ukazuje se to, když například vedete rozhovor s Asyou Abdullah, spolupředsedkyní PYD. Utopické sny, které si někteří levicově smýšlející promítají do Rojavy, nemají s realitou mnoho společného. Je to ale logické, protože by tyto utopie v Sýrii, v izolovaném regionu, který je sevřený z několika stran, v tuto chvíli nebyly vůbec uskutečnitelné. V takovéto situaci znamená hodně už jen to, že se kurdské administraci daří garantovat do určité míry civilní poměry.

Do tohoto systému se bohužel nepodařilo integrovat celou populaci. Je do něj zahrnuto několik skupin z náboženských a etnických menšin, především skupiny z asyrské menšiny, ale PYD se nepovedla především integrace ostatních kurdských stran a skupin. A právě v posledních dnech došlo k poměrně masivní vlně represí proti dvěma stranám zasedajícím v Kurdské národní radě (KNC) – Demokratické straně Kurdistánu-Sýrie (PDK-S), která je sesterskou partají Barzáního Demokratické strany Kurdistánu (PDK) v Iráku,  a levicové straně Yekîtî.

Bezpečnostní složky napojené na PYD před několika dny zatkly několik členů PDK-S a Yekîtî. Přestože tyto zprávy kolovaly sociálními médii, důvod zatýkání nebyl ještě veřejnosti sdělen. Co stojí za postupem policejních složek (Asayîş)?

To je teď opravdu sporné. Brzy po prvních zprávách jsem se osobně ozval Salihu Muslimovi, aby zatýkání odůvodnil. Ač mi většinou odpovídá velmi rychle, tentokrát mi ještě na otázky neodpověděl. Navíc jsem si ještě nevšiml žádného oficiálního prohlášení ze strany PYD. Nejde ale jen o zatýkání. V sobotu byl vyhoštěn do Iráku Ibrahim Biro, prezident KNC v Sýrii, který pochází ze strany Yekîtî. I v tomto případě ještě nebylo vydáno oficiální prohlášení.

Konflikt KNC s PYD, respektive konflikt KNC s rojavskou samosprávou, založenou PYD, tu je již delší dobu. Proč eskaluje zrovna teď, není pro mě v současné chvíli jednoznačné. Na jednu stranu to souvisí s tím, že se ostatní kurdské strany aktivní v KNC snaží vybudovat vlastní ozbrojené síly. Tyto jednotky – takzvané Rojava-Pešmerga – už do určité míry existují, jsou ale rozmístěny v Iráku a irácko-kurdská vláda pod Massudem Barzáním je nasadila k hlídání hranice se Sýrií. Současný konflikt se vystupňoval během pohřbu jednoho Rojava-Pešmergy, který padl v Iráku v boji proti takzvanému Islámskému státu (IS) a jehož tělo bylo převezeno zpět do Kámišlí. Tento pohřeb se nejspíš stal politickou manifestací stran KNC nebo ho tak alespoň viděla PYD. Proto bylo při pohřbu, během něhož proti účastníkům padlo i pár výstřelů, zatčeno několik intelektuálů a politiků blízkých PDK-S a Yekîtî. Zatýkání pak pokračovalo v úterý, načež se v několika kurdských městech odehrály demonstrace proti PYD. Jak tento konflikt bude pokračovat dál, ještě není jasné.

V tuto chvíli je PYD v Rojavě rozhodně vojensky silnější než KNC, protože disponuje místními bezpečnostními složkami. Na druhou stranu má rojavská samospráva problém, že se již několik měsíců nachází ve stavu obležení. Hranice s Tureckem je uzavřená tak jako tak, ale i hranice s iráckým Kurdistánem je již několik měsíců zablokovaná. Území kantonů Cizîrê a Kobanî je z jihu naprosto obklíčené Islámským státem. V důsledku Rojava není dostupná ze tří stran, což vedlo k velkým hospodářským potížím. Ceny potravin a jiného spotřebního zboží v posledních měsících velmi razantně stouply a to jistě způsobilo sociální třenice.

Ve stejné době se napětí mezi Asadovými silami a rojavskou samosprávou přelilo do otevřené konfrontace. Je mezi oběma konflikty nějaká spojitost?

Ne, to bych asi nespojoval. Pozadí bojů v Hasace je zatím nejasné. Existují obavy, že režimní útoky souvisí s usmířením Putina a Erdoğana. Po Erdoğanově návštěvě Moskvy byla velmi náhle zavřena jen před několika měsíci založená místní kancelář PYD. Je možné, že součástí dohody Putina s Erdoğanem je i to, že režim zaútočí na YPG/YPJ a jejich spojence.

Střety mezi režimem a rojavskou samosprávou v Kámišlí však vycházejí ze specifické místní situace. Kámišlí, jedno z největších kurdských měst, nemá jen kurdské obyvatelstvo, ale i velmi velkou asyrskou menšinu, aramejskojazyčné křesťany, kteří město v dvacátých letech založili. Vedle toho v městě žijí Arméni a arabská menšina ve vlastní čtvrtí. Arabská čtvrť a několik strategicky důležitých míst v městě – letiště, hraniční přechod, nádraží a několik administrativních budov – je pod kontrolou syrského režimu a jsou tam nadále rozmístěny režimní jednotky. V centru města je pak zóna, u které není úplně jasné, kdo ji kontroluje. V křesťanských čtvrtích města operují křesťanské milice Sootoro, které velice úzce spolupracují s režimem v Damašku. Již dříve, po vyhlášení autonomie v severní Sýrii neboli Rojavě, vypukly mezi Sootoro a YPG, potažmo Asayîş, tedy kurdskými jednotkami, boje, které trvaly několik dní a které se podařilo urovnat jen provizorně.

Část asyrské, aramejskojazyčné populace kooperuje s kurdskou regionální samosprávou. Další část se ale cítí být tímto projektem autonomie marginalizována a drží spíše s režimem v Damašku. Režim se samozřejmě snaží této komplexní situace využít a činí to, co vždy dělal: sází na náboženské menšiny a hrát si se strachem menšin před většinou. V samotném Kámišlí je mnoho Asyřanů, ale i Arménů, spolu s Araby loajálních k syrskému režimu. Jiné je to v dalších městech, například v Dêrika Hemko‎. Tamní asyrské obyvatelstvo je vůči projektu Rojava velmi loajální. Místní Sutoro (sic!), což jedno z křídel Sootoro, které se oddělilo od Sootoro v Kámišlí, s Kurdy spolupracuje velmi úzce.

YPJ

Přílsušnice kurdských jednotek YPJ

Dostali jsme se k politice menšin. Několik organizací obvinilo místní samosprávu z podílu na etnických čistkách. Turecká státní agentura Anadolu Ajansı dokonce zveřejnila obvinění, že jednotky YPG/YPJ při obsazení Manbídže záměrně podpálily budovy registrů obyvatel a pozemků. Jsou tato obvinění výplodem propagandy, nebo skutečně došlo k čistkám?

O tom, co se stalo v Manbídži, moc říct nemůžu. Byl bych ale u tureckých zdrojů velmi opatrný. Podle toho, co se mi z Manbídže podařilo zjistit, většina obyvatel zřejmě opravdu vítala YPG jako osvoboditele. Na druhou stranu je pravda, že jsou Kurdové na většinově arabském území do určité míry považováni za okupační síly. Jsou tedy osvoboditeli, zároveň však místní nechtějí žít pod kurdskou správou navždy. To je jeden z důvodů, proč YPG/YPJ v říjnu 2015 založily Syrské demokratické síly (SDF), čímž se spojily do aliance se sekulárními, levicovými jednotkami dřívější Svobodné syrské armády (FSA). V této alianci je YPG stále centrálním vojenským faktorem, ale Kurdové se snaží nevystupovat na arabském teritoriu jako okupační síly a nasazují arabské spojence, aby garantovali bezpečnost ve městech, jimž dominují Arabové. To udělali už před rokem v převážně arabském městě Tel Abyad, které zabrali v červnu 2015 při postupu mezi kantony Cizîrê a Kobanî.

Dynamika arabského obyvatelstva v regionu je ale velice komplexní. Jsou arabské vesnice, které považují YPG/YPJ za osvoboditele. Pak ale existují i arabské vesnice, které více či méně kooperovaly s Islámským státem. Do určité míry se to samozřejmě dělo z donucení, protože Islámský stát nestrpěl jakoukoli opozici. Do určité míry to ale bylo i na základě jistých sympatií pro IS. A to samozřejmě už po dobytí Tel Abyadu a okolních vesnic vedlo na některých místech k tomu, že příslušníci YPG/YPJ nařídili místním obyvatelům, aby vesnice opustili. Pohnutkou zřejmě bylo, že bojovníci nechtěli mít za zády sympatizanty nebo lidi kolaborující s IS. Z vojenského hlediska je to pochopitelné, ale s ohledem na lidská práva samozřejmě problematické. Co se ale nedělo, a tady bych rozporoval pohled organizací jako Amnesty International, je systematické vyhánění z regionu nebo etnické čistky.

Právě v Tel Abyadu jsou do správy města integrovány arabské skupiny a mnoho arabských skupin bojuje společně s YPG/YPJ v SDF. I v těchto skupinách ale můžeme nalézt trhliny a k tomu je potřeba říct, že Arabové na východě Sýrie jsou stále do vysoké míry organizovaní v kmenech, což na západě, třeba v Aleppu nebo Damašku, vůbec neplatí. A právě uvnitř těchto kmenů se nachází trhliny. Například u kmene Šammar, který se tradičně dělil v horní vrstvu a vrstvu otrockou – ve 20. století už samozřejmě nešlo o otroky –, můžeme v některých regionech pozorovat, že lidé z „otrocké vrstvy“ kooperovali s Islámským státem a horní vrstva spolupracovala s YPG a obecněji Kurdy.

Systematické pronásledování Arabů nebo systematické pokusy o změnu etnického složení regionu tedy nepozoruji. Některé opoziční strany, zejména PDK-S, naopak kritizují PYD, že jsou k Arabům moc vlídní a že na arabské vesnice nevztáhnou ruku. Zde je potřeba podívat se do historie. V regionu jsou Arabové, kteří tam vždy žili. Existují ale i arabské vesnice, které byly režimem v Damašku osídleny až v šedesátých letech v průběhu projektu takzvaného Arabského pásu. Je to situace podobná regionu kolem Kirkúku v Iráku. Jedno z témat vnitrokurdských sporů je otázka, jak naložit s obyvateli vesnic, které byly vybudovány na půdě konfiskované kurdským vesničanům. Především PDK-S předhazuje PYD, že je vůči těmto Arabům příliš smířlivá, přičemž PDK-S pléduje pro vysídlení Arabů nebo jejich vyhnání a navrácení půdy původním kurdským obyvatelům a jejich potomkům. To jsem ale zatím slyšel jen od PDK-S, ne od ostatních stran KNC.

Jak by se mohla vyvíjet kooperace rojavské samosprávy s arabskými kmeny a milicemi při dalším postupu směrem na západ a na jih?

Problém spolupráce bude tím naléhavější, čím víc území s arabským obyvatelstvem a arabských měst se dostane pod kontrolu Syrských demokratických sil. Nikdo, ani rojavská samospráva, si nedokáže představit, že by kurdské oddíly obsadily města, jako je například Rakka, natrvalo. Je možné tato území uvolnit z rukou IS, poté ale budou potřeba arabští spojenci, kteří budou města spravovat. A to je v tuto chvíli hlavním zádrhelem pro další postup. SDF podle nejrůznějších informací v jádru stále sestává z více než padesáti procent z kurdských bojovníků a bojovnic. Území, které SDF nyní kontrolují, je již pomalu z padesáti procent osídlené Araby. Čím víc se tento poměr bude překlápět, tím větší to bude problém a dodnes to není vyřešené.

A2LARM