Evropa dýchá a prozpěvuje si neonacistický pop


Xenofobní šlágry Evropo dýchej a Změnu tu my nechceme ohlašují novou vlnu angažovaného ultrapravicového popu.

Loňský úspěch skupiny Ortel v anketě Český slavík ukázal, že u nás existuje značná poptávka po angažované hudbě s xenofobními názory. Negativní ohlas ve velkých médiích udělal z Tomáše Ortela v podstatě mučedníka a nového Karla Kryla a vyšponoval jeho slávu i honoráře do závratných výšin. Na podobnou cestu bojovníků za pravdu se chtějí vydat i dvě popové zpěvačky, jejichž klipy se v rozmezí několika dnů objevily na YouTube. Rovněž jsou pobouřené údajnou islamizací Evropy.

Hnědý mainstream

„Ve snech mě tíží, že k nám se průser blíží,“ zpívá v písni Evropo dýchej Olivie Žižková, která se v minulosti „proslavila“ revivalem Darinky Rolincové a erotickým kalendářem s Jiřím Krytinářem. Youtuberka a modelka Dominika Myslivcová v písničce Změnu tu my nechceme zase mudruje o tom, že až muslimové nastolí v Evropě právo šaría, nebude moci nakupovat ve svých oblíbených buticích, a sugestivně deklamuje „To my jsme tu narozený, my chceme rozhodovat o tom, co se děje s naší zemí.“

Odrhovačky Myslivcové a Žižkové nejspíše nemají nic společného s neonacistickou scénou, ze které vyšel třeba Ortel. Dobrá zpráva to ale není. Znamená to totiž, že xenofobní myšlenky pronikly do mainstreamu.

Kvalitu obou písní či textů asi nemá cenu komentovat, mnohem zajímavější je fakt, že s Žižkovou a Myslivcovou se i do Česka dostává trend dnes už v Evropě poměrně běžný. Totiž ten, že krajní pravice používá k šíření xenofobie žánr mainstreamového popu. Dlouho platilo, že nahnědlé myšlenky byly v rámci populární hudby výhradně doménou undergroundových subkultur, ať už metalových, neofolkových či třeba darkambientních. Autenticita podzemních hnutí už ale není nutně předpokladem k angažovanosti krajně pravicových hudebníků. V poslední dekádě se extremismus začíná úspěšně rozšiřovat i do sfér, kde by ho před lety rozhodně nikdo nečekal. Pop už není vázán na velká vydavatelství a pohodlné šíření hudby přes YouTube otevírá radikálům nevídané možnosti.

Árijče povstaň

Skvělým příkladem tohoto posunu je náctileté duo Prussian Blue dvojčat Gaedeových napojené na kalifornskou neonacistickou komunitu National Vanguard. Za tklivými folkovými písněmi s texty jako „Árijský člověče povstaň. Kolik toho ještě musíš snést. Přeměň strach v nenávist“ zpívanými blonďatými, modrookými sestrami je údajně snaha jejich matky „vytvořit úplně nový žánr probělošské hudby“. Prussian Blue vydaly několik relativně úspěšných desek a kompilaci jejich písniček distribuovala v roce 2006 v Německu místní ultranacionalistická strana NDP. Zprávy z roku 2011 nicméně hovoří o tom, že sestry se rozhodly svoji kariéru ukončit, protože již nezastávají radikální názory, kterými je v dětství naočkovala jejich matka. Prussian Blue jsou minulostí, komu by se ale stýskalo po roztomilém dívčím duu s neonacistickými písněmi, může nyní sáhnout po skupině Heirtage Connection proslavené hitem Aryan Awakening.

Evropský „nacipop“ je vzhledem k historickým souvislostem samozřejmě při zacházení s potenciálně třaskavými tématy opatrnější. Když německé antimuslimské hnutí Pegida na konci loňského roku vydalo na singlu svůj popěvek Gemeinsam sind wir stark! (Společně jsme silní!), raději ho ani neopatřili textem. Někdy stačí nenávist zabalit do sarkasmu. Ve Francii například slaví úspěchy sedmičlenná dívčí skupina Les Brigandes, která vystupuje v maskách Zorra mstitele a své písně šíří v barevných, napůl parodických klipech. V písni La loge des Jacobins například připodobňují francouzské levicové politiky k sektě tahající za nitky v pozadí společenských událostí. Pod roztomilostí a hravým popem ale prosvítají v názory křesťanských fundamentalistů oslavujících například Putinovo Rusko jako „poslední baštu křesťanské Evropy“. Ve Velké Británii zase loni kolovala po sociálních sítích nová verze skladby Brand New Leather Jacket napsaná v roce 2004 dlouholetým vůdcem britské nacionální strany BNP Nickem Griffinem. „Dostal jsem úplně novou koženou bundu a úplně nový mobil, Britové žijí v lepenkových krabicích, zatímco mi dostaneme plně zařízené domy,“ vypráví hlavní hrdina písně, úspěšný muslimský žadatel o azyl. Satira už dosáhla na YouTube přes milion zhlédnutí.

Nipsteři

Neonacistická hudební scéna, jak jsme ji znali z devadesátých let, byla změnami v distribuci hudby tvrdě zasažena. Trh s kompakty byl totiž jedním z hlavních zdrojů příjmů extremistických kapel. Digitální prodeje těchto příjmů nikdy nedosáhly i proto, že iTunes pravidelně promazává extremistickou hudbu svých archívech. Útočit mainstreamovým zvukem na žebříčky nebo na milionové počty zhlédnutí na YouTube je tak vlastně logický tah. V Německu se poslední dobou hodně píše o tzv. nipsterech – neonacistech vyznávajících hipsterský životní styl spojený s veganstvím a ekologickou šetrností. Úkolem hnutí, které založil Patrick Schroeder, je pomocí módy a internetových blogů zlepšit image neonacistické scény. K verbování nových členů používají třeba vlastní verzi internetového memu Harlem Shake.

Odrhovačky Myslivcové a Žižkové nejspíše nemají nic společného s neonacistickou scénou, ze které vyšel třeba zmiňovaný Ortel. Dobrá zpráva to ale není. Znamená to totiž, že xenofobní myšlenky pronikly do mainstreamu (a to nejen hudebního) a můžou sloužit jako výtah ke slávě pro někoho, kdo touží po mediálním pokrytí. Evropo dýchej ani Změna velmi pravděpodobně nejsou výkřiky spravedlivého rozhořčení, jak se je snaží obě zpěvačky zpětně prezentovat. Myslivcová den po zveřejnění videa oznámila svoji kandidaturu do krajských voleb za Úsvit a Blok proti islamizaci v moravskoslezském kraji a Žižková se v rozhovoru na DVTV prořekla, že za její písní stojí jakýsi záhadný tým, který napsal třeba text „Radši snad holý lebky a číra barevný než hábity černý“. To zní mimochodem trochu jako proroctví.

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM