„Hlavně mu nedej moc brzo,“ instruoval mě nedávno kamarád, který se mi pokoušel dohodit známého. „A dokonce jsem na tu kávu dostal jednu holku do postele,“ zakončil jiný kamarád náš hovor o tom, jak správně připravit kafe s hřebíčkem v džezvě. „Ahoj, jsem bloggerka, ráda sdílím citáty z Pinterestu, mám ráda knihy (ale nesměj mít 200+ stran a musí v nich bejt obrázky) a s klukem se vyspím na prvním rande, jen si předtím musíme chvíli povídat o moderních směrech v umění,“ sdílel nedávno Dominik Feri vtípek na Facebooku a spousta jeho followerů se mohla přetrhnout, aby k tomu přidala nějaký vtipný komentář. „Dala mi.“ S variantou, že si to s klukem jako první chtěla rozdat holka a musela kvůli tomu přetrpět kecy o umění a vypít mizerný kafe s hřebíčkem, se nepočítá.
O co přesně tedy v té sexuální revoluci šlo, když stále ještě není všem jasné, že holky to chtěj taky?
Předpokládá se totiž, že muži jsou ti, kteří chtějí častěji sex, a jsou tak častěji ochotni mít sex s někým, koho příliš neznají. Muži v takovém světě sex získávají a ženy jim ho dávají. Tuto teorii má podporovat několikrát opakovaný výzkum amerických psychologů Elaine Hatfieldové a Russella D. Clarka (původně z roku 1978), v němž vybraní tazatelé z řad studentů pokládali náhodně zvoleným spolužákům a spolužačkám otázku: „Všiml(a) jsem si tě v kampusu. Vypadáš velmi atraktivně. Půjdeš se mnou do postele?“ Z průzkumu vyplývalo, že jen mizivé procento žen souhlasilo, kdežto muži až v 75 procentech odpovídali pozitivně. Hatfieldová s Clarkem to jednoduše interpretovali tak, že muži jsou k náhodnému sexu mnohem otevřenější než ženy. Že jejich dotaz zní opravdu stupidně, asi nemá smysl rozebírat. V dubnu 2015 byla však zveřejněna studie, z níž vyplývá, že by ženy k náhodnému sexu svolily častěji než muži, pokud by měly jistotu, že jim nehrozí žádné nebezpečí.
Přestože ženy, jak prokázal zmiňovaný průzkum, mají o náhodný sex stejný zájem jako muži, jsou považovány za „lehké“, pokud dosáhnou toho, co chtějí. My ženy s tím samy tak trochu souhlasíme. Většina z nás mlží o počtu svých sexuálních partnerů, a tak přiživuje sexuální nerovnost. Podporujeme mýtus o nevinných ženách dávajících sex jen těm mužům, kteří si to u nás tak nějak vydobyli.
Když se muži při první příležitosti podaří ženu dostat do postele (a přitom ignoruje fakt, že možná do postele dostala ona jeho), označí ji za děvku. Představme si celou situaci obráceně. Sešla bych se s kamarádkou a řekla:
„Tomáš mi dal hned první večer. Ani jsem se nemusela moc snažit.“
„Ty krávo! A sejdeš se s ním ještě?“
„Blázníš? Ten dá určitě každý. O takovýho nestojím.“
Běžně je rozšířená představa, že ženy mužům neposkytují tolik sexu, kolik by si oni přáli. Muži jsou pudoví samci, kteří by neustále souložili a ženy jim v tom brání. Mezi našimi známými se ale hovory točí dost často kolem toho, že máme nedostatek sexu i v jinak relativně fungujících vztazích. Buď mám výjimečně sexuálně náruživé kamarádky, nebo je to další patriarchální stereotyp. Zahraniční průzkumy nicméně ukazují, že 53 procent žen by si ve vztahu přálo víc sexu. Bude to tedy spíš druhá varianta.
Jinými slovy, je v pořádku, když ženy souloží s muži, nesmí ale o soulož samy aktivně usilovat a mít stejné úmysly jako muži – totiž dostat někoho do postele. A pokud to dělají, určitě mají nějaký postranní záměr a snaží se přes sex získat výhodu. Jen pro sex samotný by to přece nedělaly.
Žena, která už není pouze pasivním objektem sexuální touhy, se natolik vymyká představám o fungování tohoto světa, že ji nutně musíme označit za děvku nebo nymfomanku. Taková žena je výjimka, deviace, a nemůžeme ji brát zcela vážně. A tak jí budeme pohrdat a bezostyšně odsuzovat.
O co přesně tedy v té sexuální revoluci šlo, když stále ještě není všem jasné, že holky to chtějí taky?
P. S.: Ať už je iniciátorem sexu kdokoliv, je důležité nezapomenout, že je vždy nutný souhlas obou zúčastněných. Jinak se nejedná o sex, ale znásilnění.
Autorky jsou studentky a aktivistky.