Stát se v srpnu chystá prodat významnou památku z pražského Karlína za více než 600 milionů korun. Neuvědomuje si přitom, že nejde pouze o prodej hmotné podstaty rozsáhlé a značně zdevastované stavby, ale také o prodej jedné z nejvýznamnějších památek 18. století na našem území.
Karlínská Invalidovna byla postavena v letech 1731–1737 po vzoru pařížské Invalidovny podle dispozic císařských architektů Josefa Emanuela Fischera z Erlachu, Konráda Adolfa Albrechta z Albrechtsburgu a podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, kteří patřili k nejinvenčnějším a nejprotežovanějším architektům své doby ve střední Evropě. Iniciátorem projektu byl císař Karel VI., výstavba byla financována z prostředků hraběte Petra Strozziho ze Schrattenthalu určených na péči o sociálně slabé a zmrzačené válečné veterány a provozována byla pod patronací Řádu křižovníků s červenou hvězdou, který byl především špitálním bratrstvem, založeným sv. Anežkou Českou. Ve třicátých letech 18. století byla postavena údajně pouhá devítina původně plánovaného rozlehlého areálu určeného pro dlouhodobé ubytování více než čtyř tisíc veteránů s rodinami.
V 19. století byla Invalidovna provozována sekulárním invalidním fondem a poté obnovenou Strozziho nadací. V této době byly prostory doplňovány další cennou sochařskou výzdobou. Celek se nám dochoval v unikátním, byť omšelém stavu. Karlínská Invalidovna tak představuje hned několik kulturních hodnot: vedle architektonické a umělecké hodnoty jde o nejrozsáhlejší dochovanou čistě sociální instituci na našem území. I to je paradoxně jeden z důvodů současné bezradnosti, jak naložit s fyzicky i symbolicky nepřehlédnutelnou památkou.
Státní realitka
První světová válka za sebou zanechala přes sedm milionů zmrzačených vojáků (z celkového počtu 21 milionů zraněných), jejichž rodiny se tak ocitly v tíživé sociální situaci. Poláčkova postava Josefa Zilvara nebyla zdaleka žádnou bizarní anomálií a solidarita s válečnými mrzáky se stala významnou hodnotou meziválečného světa. Přesto se počet obyvatel Invalidovny po roce 1918 snižoval. Rakousko a následně Rakousko-Uhersko bylo ve válečném stavu téměř nepřetržitě po celé 19. století, takže dřívější počet invalidů převyšoval i ten z první světové války. Zároveň rostly nároky na ubytování a kvalitu života válečných veteránů. Do Invalidovny se začal postupně stěhovat Vojenský historický ústav se svými sbírkami a Invalidovna prošla citlivou rekonstrukcí pod dohledem konzervativního architekta Jana Vejrycha.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových už delší dobu vykazuje známky spíše státní realitky než státní instituce, která by měla zastupovat veřejný zájem.
Ve třicátých letech se invalidé přestěhovali do nové, moderní invalidovny v Hořicích v Podkrkonoší od architekta a filantropa Václava Rejchla. Od roku 1941 využívalo Invalidovnu Technické muzeum, které zde skladovalo své sbírky až do ničivé povodně v roce 2002, a nadále Vojenský historický ústav, který opustil areál jako poslední. Po roce 2002 byl účel Invalidovny nejistý, v současnosti jej vlastní nechvalně proslulý Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Právě tento úřad už delší dobu vykazuje známky spíše státní realitky než státní instituce, která by měla zastupovat veřejný zájem. Realitní kancelář totiž rozpoznává pouze materiální hodnotu dotčených nemovitostí, sleduje pouze úzký zájem vydělat peníze teď a tady a jakékoli kulturní a společenské hodnoty ji zajímají pouze tehdy, když mohou zvýšit prodejní cenu. Oproti tomu stát by měl veškeré nakládání se svým majetkem posuzovat v širokém společenském a dokonce historickém kontextu. Nerozhoduje pouze pro teď a tady, ale pro poměrně dalekou budoucnost.
Invalidovna je nemovitou kulturní památku a nachází se na tzv. indikativním seznamu, tedy v jakési nominaci na národní kulturní památku, což je náš nejvyšší statut památkové ochrany. Je tedy nepochybné, že tu je i jiný veřejný zájem, než jen co nejvýhodnější finanční transakce. Iniciativu prosazující, aby si stát výjimečnou památku ponechal, podpořila řada architektů, akademiků, památkových aktivistů či historiků umění. Hrozí totiž její přestavba na komerční stavbu a její připojení k nedaleké nové administrativně-obchodní čtvrti, čímž by nepochybně utrpěly památkové hodnoty stavby. Takový stav exploatace kulturního dědictví stát jako garant veřejného zájmu, za nějž vystupuje i ÚZSVM, nemůže připustit. Kulturní radius generální ředitelky ÚZSVM však složitější otázky po nemateriálních hodnotách patrně příliš neobsahuje. Ředitelka se jistě musí řídit limity zákona, avšak perspektivou dobrého hospodáře, za nějž se ráda označuje, musí být i hledání neprošlapaných cest.
Památku památkářům
Díky velikému PR, které se investuje do památkového turismu, je veřejnost navyklá na určité typy památek – totiž rezidenční a sakrální. Institucionální a sekulární památky není široká veřejnost zvyklá konzumovat už proto, že vysvětlování jejich hodnot je poněkud složitější a často vzdálené tomu, jak žijeme dnes. Karlínská Invalidovna byla postavena podle pařížského komplexu Hôtel des Invalides od architekta Libérala Bruanta. Přestože obsahovala kaple a náboženský život určoval její každodennost, šlo především o instituci sekulární. A právě instituce představující základy státního sociálního systému byly vedle státem organizovaného školství a zdravotního dohledu znaky rodící se modernity. Pražská Invalidovna se řadí mezi několik takových institucí, jež se do té doby nacházely pouze v Paříži, ve Vídni a v Pešti.
V rámci probíhající kauzy se generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková vyjádřila, že si dovede představit převzetí a správu Invalidovny. Goryczková postupně rozšiřuje spektrum státem vlastněných a provozovaných veřejně přístupných památek o různé „netradiční“ typy: od modernistických vil po průmyslové dědictví. Nepočítáme-li zahrady pod Pražským hradem, nespravuje však Národní památkový ústav v Praze žádnou veřejně přístupnou památku, čímž se poněkud komplikuje jeho viditelnost v hlavním městě. Převzetí Invalidovny státní institucí specializovanou na péči o kulturní památky a jejich správu by tak bylo nejen přínosem pro samotný objekt, ale také pro Národní památkový ústav, naši suverénně největší kulturní a muzejní instituci. Národní památkový ústav by tak získal stabilní prostor pro prezentaci regionálních památek (a zdaleka nejen těch, které spravuje) v hlavním městě, Invalidovna nejpovolanějšího správce a celá lokalita, kde se momentálně trochu nesourodě přebíjí administrativní areál s relativně malebným sídlištěm ze šedesátých let, by získala nový potenciál kulturního rozvoje a života.
Stát stojí v případě Invalidovny na křižovatce: buď bude hájit veřejný zájem, nebo znovu roztočí kolo krátkozrakých privatizací. Jak to tak v památkových kauzách bývá, přehodit výhybku ale nepůjde bez silného a neustávajícího tlaku zdola.
Autor je historik umění.