Odvážlivci, kteří se dostanou do křížku s arogantním přístupem úřadů, jsou často označováni jako „potížisti“, „věční stěžovatelé“ nebo „trollové“. Jedním takovým veřejným „trollem“ jsem se stal i já – za to, že jsem s policií komunikoval způsobem daleko slušnějším, než jakým se ke mně do té doby chovali policisté. Proto mi vrchní komisař Lukáš Kořínek z Odboru extremismu a terorismu udělil osmitisícovou pokutu, na kterou jsem si postěžoval několika novinářům. Pár dnů poté vyšla v médiích řada článků a komentářů o pokutě za „ušatého traktoristu“ Šlachtu, na sociálních sítích se zase šířil pozdrav „Zdar útvare“, kterým jsem nahrazoval přání dobrého dne. Měl jsem skutečně mnoho důvodů policistům dobrý den nepřát. A právě to je podstatnější část mého příběhu.
Dvacet čtyři hodin bez omluvy
Moje peripetie s policií začaly během razie s krycím názvem Fénix v dubnu loňského roku. Okolo čtyř desítek policistů včetně ozbrojené zásahové jednotky obklíčilo můj domek, který následně několik hodin prohledávali. V soudním příkazu k domovní prohlídce bylo napsáno, že jsem součástí velící struktury Sítě revolučních buněk, a měly se u mě doma nacházet povstalecké tiskoviny, výbušniny a zbraně. Nic z toho zasahující policisté nenalezli. Přesto mi zabavili počítač, mobilní telefon a elektronická data. Na výslechy, odběry otisků prstů a DNA mě odvezli spoutaného do Prahy, tam jsem musel strávit noc v cele předběžného zadržení. Po dvaceti čtyřech hodinách, během kterých mi dali k jídlu osm suchých rohlíků, mě propustili bez obvinění nebo omluvy několik hodin cesty od mého domova se slovy, ať se vrátím na vlastní náklady. Vše bylo jako vystřižené z kafkovského románu.
Žádné nařízení policii nepřikazuje, že by se měla poškozeným odškodnit, pokud její zásah mířil úplně mimo. To pak policii svádí k tomu, že střílí od boku.
Následně jsem se začal domáhat navrácení věcí a pořízení elektronické kopie dat, která mi policie zabavila. Potřeboval jsem je k dokončení doktorského studia a autorských děl, která jsem měl v té době rozpracovaná. Policie mě ovšem arogantně odbyla tím, že jsem podezřelý a že zabavené věci budou potřebovat k vypracování znaleckého posudku, a to přesto, že jsem po více než roce a čtvrt od zásahu nebyl z ničeho obviněn. Přestože jsem zvládl studium i svá autorská díla dokončit, se škodou, kterou mi policie svým jednáním způsobila, jsem se nechtěl smířit. S pomocí Zuzany Candiglioty z Ligy lidských práv jsem podal žalobu za újmu, která mi zásahem vznikla. Tu jsme vyčíslili na 100 tisíc korun. Přesto všechno mi policie dodnes nevrátila počítač a hard disky, které mi při zásahu zabavila.
Celý zásah mi přišel velmi podezřelý, takže jsem začal aktivně komunikovat s úřady a požadovat informace, které se zásahu týkají. Zjistil jsem, že jsem byl deset měsíců odposloucháván, sledován a má elektronická a telefonní komunikace byla zajištěna také zpětně. Důvodem domovní prohlídky nejspíš bylo, že si policie slibovala, že by u mě mohla nalézt nějaké informace, které by ji pomohly dopadnout Síť revolučních buněk nebo aktivisty, kteří sabotují kožešinové farmy. Takovými informacemi nedisponuji. Žádné nařízení však policii nepřikazuje, že by se měla poškozeným odškodnit, pokud její zásah mířil úplně mimo. To pak policii svádí k tomu, že střílí od boku. Soudy většinou domovní prohlídky nebo odposlechy schvalují jako na běžícím páse, protože zpětný přezkum oprávněnosti je téměř nemožný. Navíc z odposlechů si mohou policisté jako dýdžejové šikovně namixovat nahrávky, které soudy v případě pochybností o nutnosti domovní prohlídky vždy přesvědčí. Zjednodušeně řečeno, stačí policistům ukázat prstem na místo na mapě a mohou tam vlítnout.
Pokuty a stížnosti
U spektakulární domovní prohlídky a nevrácených dat to ovšem neskončilo. Policejní šikana pokračovala. Letos v březnu si mě předvolal vrchní komisař Lukáš Kořínek k podání vysvětlení na osmou hodinu ráno několik hodin cesty od mého bydliště s informací, že mi nezaplatí náklady cesty ani ušlý zisk za dobu strávenou výslechem. Právě to mě naštvalo a kromě omluvy jsem jim v rozhořčení napsal: „Nemám povinnost vás poučovat o správných zákonných postupech. Zeptejte se nějakého právníka, ať vám to vysvětlí, protože evidentně u útvaru, kterému šéfuje bývalý traktorista, který si nechal zmenšit uši, protože se mu posmívali neonacisté, nezvládáte správné postupy.“ Tím jsem se nechtěl vysmívat, že někdo jezdí traktorem, ale upozornit na fakt, že postup policie je čirá úřední šikana. Navíc jsem policii uvedl, že využívám svého práva nevypovídat, takže považuji za zbytečné, abych strávil několik hodin cestou do Prahy a zpět jenom proto, abych jim řekl tuto jedinou větu. Do Prahy jsem na výslech samozřejmě nedorazil, zato mi přišla pokuta 10 tisíc korun za to, že údajně „ruším trestní řízení“ tím, že jsem na podání vysvětlení na vlastní náklady nepřijel. Proti pokutě jsem podal stížnost, kterou zrušil Okresní soud v Mostě.
Mezitím ovšem došla nová výzva k dostavení se k podání vysvětlení. Nechtěl jsem riskovat případné předvedení a druhou pokutu za „rušení trestního řízení“. V té době mi ještě nedorazilo rozhodnutí z mosteckého soudu. K podání vysvětlení jsem se tentokrát dostavil. Výpověď se měla týkat zabavených věcí. Přestože jsem využil svého práva nevypovídat, policisté do protokolu zapsali výpověď, se kterou jsem nesouhlasil, takže jsem protokol nepodepsal. U podání vysvětlení jsem se domáhal náhrady nákladů, které mi ovšem Zlata Pálfiová, která byla po policejní razii Fénix povýšena do hodnosti podplukovníka, odmítla vyplatit. Pálfiová mi řekla, že jí to prý vůbec nezajímá, ať si v této věci podám klidně ústavní stížnost. Zřejmě mi také nic jiného nezbude, protože Okresní státní zastupitelství v Mostě tvrdí, že náklady na cesty, které přesáhly tisíc korun, mi policie platit nemusí.
Kořínek, Šlachta a Zlata Paličatá
Asi nemusím vysvětlovat, že mě policie tímto postupem opět naštvala, takže jsem si dovolil ji trochu ostřeji zkritizovat v několika příspěvcích na blogu Zaplaven paragrafy, kam kromě toho umísťuji úřední dokumenty, jako například soudní příkazy k odposlechům či sledování, protokol z domovní prohlídky, příkaz k domovní prohlídce, rozpočty policejních útvarů a platy konkrétních policistů včetně Roberta Šlachty. Současně již od února požaduji informace o platu Lukáše Kořínka. V tomto řízení jsem podal již dvě odvolání a jednu stížnost na ministerstvo vnitra, které vždy rozhodlo v můj prospěch. Kořínek s platem přes 40 tisíc měsíčně patřil mezi několik málo návštěvníků mého blogísku a v pracovní době měl zřejmě dost času na čtení mých příspěvků a sepsání usnesení o pořádkové pokutě osm tisíc korun za tento blog.
Vzhledem k situaci, do které mě policejní svévole zahnala, jsem své vyjadřování nepovažoval za neslušné nebo urážlivé. Policie mi během jednoho z výslechů bez dovolení tykala a porušuje i má další práva. Velká část výrazů byla pouze projevem zoufalství a pokusem nazvat věci pravým jménem. Nevím, co je například urážlivé na tom, nazvat policejní zásah proti mně, za „ozbrojené přepadení, únos a loupež“. Tak jsem to mimochodem pojmenoval i v žalobě na uvedenou policejní razii. Pokud to srovnám s vystupování Roberta Šlachty v televizní show, kde jiné lidi označuje slovem „hnůj“, považuji označení paní podplukovnice jako „Zlaty Paličaté“ za naprosto neškodné.
Jedním z důvodů pokuty byl mimo jiné můj článek v Novém prostoru, kde jsem měl údajně použít slovní spojení „Odbor teroristů a extremistů“ k označení „Odboru terorismu a extremismu“. Tento slovní obrat se však ve zmíněném článku vůbec nevyskytuje, takže jsem dostal pokutu také za vyjádření, která jsem nikdy neřekl. Zato jsem si v Novém prostoru dovolil napsat větu: „Navrhuji přejmenovat Šlachtův útvar a dát mu mnohem přiléhavější název: Útvar organizování odhalovaného zločinu.“ To jsem zdůvodnil svými pochybnostmi o roli agentů v případě „prvních českých levicových teroristů“. Pokud se u probíhajícího soudního řízení ukáže, že anarchisty k útoku na vlak navedli přeci jen agenti, byl tento můj návrh namístě.
Sám bych si s pokutou za údajné urážky policistů poradil jen velmi těžko, takže musím poděkovat jinému bloggerovi, Tomáši Pecinovi, který mi bezplatně pomohl sepsat stížnost proti pokutě. O ní bude opět rozhodovat Okresní soud v Mostě. Věřím, že soudce bude rozumný a nesmyslnou pokutu zruší. Policejní postih mě od dalšího psaní blogu a právních postupů proti policii nezastrašil. Hodlám v obojím dále pokračovat. Možná mě někteří považují za „potížistu“, ale já si jako Švejk rozhodně nepřipadám. Policie si kritiku zaslouží, protože má moc zásadně změnit život téměř komukoliv.
Autor píše pro GreenAction.