Jménem zákona se svlékněte


Vynucování dostatečné obnaženosti na francouzských plážích usvědčuje liberální demokracii ze lži.

Hned na první pohled to byl krajně nepatřičný výjev. Čtveřice francouzských strážníků postává nad ženou v burkinách a nutí ji svléknout si koupací úbor, aby svým pobytem na pláži nedemonstrovala „přináležitost k určitému náboženství v době, kdy ve Francii dochází k útokům na náboženská místa“. Žena, která v ten moment musela být nekonečně ponížená, pro tentokrát burkiny odložila. Na pláž ale pravděpodobně už příště nepůjde.

Vynucováním dostatečné nahoty na francouzských plážích se města jako Nice nebo Cannes paradoxně dostala na rovinu morální policie ve světě, který ženská těla objektivizuje do takové míry, že jim upírá o svém obnažení svobodně rozhodovat.

Představa, že zákaz burkin pomůže zklidnit situaci ve Francii (anebo kdekoli jinde) a zachrání sekulární pojetí státu, je nejenom lichá, ale především kontraproduktivní. I kdybychom se na plavky muslimek dívali optikou feminismu a spatřovali v nich, podobně jako v šátcích, symbol nerovného postavení žen a mužů v islámském světě, není možné podnikat kroky, které povedou k dalšímu vylučování žen z veřejného prostoru. Rozdíl mezi nutností a možností šátek nosit je totiž obří. V kontextu plážového oděvu je problém o to palčivější, že se dává rovnítko mezi demokracii a odhalení ženského těla, jako by snad druhé bylo potvrzením prvního.

Nahota pod dohledem

Ženy, které si burkiny oblékají, je často vnímají jako kompromisní vynález, který jim umožní zůstat věrný kulturní tradici a zároveň se včlenit do „západní“ společnosti a plnohodnotně se účastnit společenského dění. Platí to pro koupání, stejně jako pro sport nebo studium na vysoké škole. Tolik omílaný sekularismus rozhodně neznamená nutnost vystavit své tělo na pláži všem na odiv, ale jednoduše jen odděluje státní moc od moci církevní a náboženských vlivů. A s tím, stejně jako s terorismem, nemají burkiny nic společného.

Vynucováním dostatečné nahoty na francouzských plážích se města jako Nice nebo Cannes paradoxně dostala na rovinu morální policie ve světě, který ženská těla objektivizuje do takové míry, že jim upírá o svém obnažení svobodně rozhodovat. Nechceš nám ukázat prsa v bikinách? Nemáš mezi námi co pohledávat, nerespektuješ totiž dobré mravy.

Za oponou sebeklamu

Situace z francouzských riviér také odhalují jednu velkou lež, kterou si o sobě západní společnost pěstuje. Lži o liberální společnosti, která bere na zřetel práva jedince bez ohledu na jeho barvu pleti, vyznání nebo národnostní příslušnosti. Realita naší společnosti je v mnoha ohledech liberálnímu ideálu na hony vzdálená, ať už mluvíme o přetrvávajícím rasismu, třídních nerovnostech nebo genderové diskriminaci. „Kauza burkiny“ však jako by byla nepříjemným pohledem do zákulisí hry na volnost, rovnost, bratrství, kterou před sebou i světem sehráváme.

Pokud chce západní svět zůstat věrný myšlence tolerance, musí být v první řadě liberální, anebo liberalismus překonat ještě svobodnější formou společenského uspořádání. Jenom důsledným vytvářením otevřeného a co nejbezpečnějšího prostoru pro co nejvíce lidí dosáhneme toho, že se i palčivé kulturní rozdíly budou čím dál tím méně promítat do každodenního života. Příkladem takového typu otevřenosti může být třeba rozšíření ženských uniforem pro příslušnice Scotland Yardu i o varianty s šátkem.

Jestliže nám burkiny vadí jako možný symbol útlaku žen, neměli bychom tento problém řešit zákazem jejich nošení, ale právě naopak jejich respektováním. I ty ženy, které je nenosí dobrovolně, bude možná takový přístup inspirovat k hledání vlastních emancipačních strategií.

Krom toho, že zákaz dopadne především na ženy, je nutné si uvědomit, že podobná opatření jsou živnou půdou pro radikalismus všeho druhu. Na jedné straně se skrz něj, ne úplně nepochopitelně, mohou muslimské komunity uzavírat do sebe a zklamání z odmítnutí přetavovat do různých forem odporu. Na straně druhé pak dohlížení na adekvátní míru nahoty vysílá jasný signál všem islamofobům. Prakticky dává jejich mantře o přizpůsobení bez kompromisů za pravdu. Tleskání práci policistů a slovní napadání žen v burkinách tak může být jen začátkem násobně větších projevů nenávisti.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

A2LARM