Je snadné odmávnout kauzu Fénix a následný soud jen jako policejní „frašku“, nicméně pod mnoha vrstvami fraškovitých výstupů a policejních konstrukcí pořád zůstává případ, který se tak docela snadno shodit ze stolu nedá. Soudkyně jako přísná paní učitelka, jejíž autorita v jednací síni je podpořena dvojicí maskovaných policistů se samopaly, umravňuje partu anarchistů a anarchistek v lavicích pro veřejnost a na „Sovovi a spol.“ jim názorně ukazuje, jak to dopadne, když se to s antisystémovým zlobením přežene. Jenže sazby jsou vysoké a přes všechny pochybnosti a nepřesvědčivou snahu udělat z obviněných supernebezpečné teroristy s mezinárodními kontakty nejsou důkazy až tak vyfabulované, jak se může zprvu zdát – právě díky monstróznímu protiteroristickému rámování akcí Fénix.
Druhý den hlavního líčení pokračoval čtením svědectví, expertních posudků a protokolů zanesených do snad dvou tisíc stran spisu. V této fázi líčení obhajoba i obžaloba vybírají ze spisu to, co považují za důležité. Co se přibližně stalo během „fáze přípravy teroristického činu“, je už známé. Lahve s hořlavinami byly zakopány, proběhla zkouška a bylo stanoveno několik termínů útoku na vlak, přičemž samotný čin byl několikrát odložen. Nyní záleží na tom, jak bude tyto události interpretovat senát městského soudu.
Konstrukce skupiny
Petr Sova události vykresluje tak, že si obvinění s policejními agenty celou dobu hráli, aby je usvědčili z překračování policejních pravomocí. Ignačák ani Sova nepopírají, že se události staly, ale interpretují jinak než policie to, proč a jak proběhly. Chtěli prý demaskovat agenty a usvědčit je. Policejní verze je zrcadlová: byl to Sova, kdo všechno vyprovokoval, Ignačák a Ščambová mu v tom pomáhali a agenti se – v rámci zákonem vymezené působnosti – jen „vezli“ ve snaze usvědčit skupinu z plánování trestného činu.
Fénix je nejenom akcí proti extremismu a terorismu, ale zároveň kritikou a rozborem životního stylu alternativní mládeže.
Tato dvojčlenka ve skutečnosti nabízí víc než jen dvě verze chápání toho, co se dělo. Pokud byla skupina (nelegálně) vyprovokována, dá se její další činnost označit za zcela neškodnou? A co když někdy provokovali Sova nebo Ignačák ve snaze demaskovat agenty, ale ti na jejich provokaci přistoupili a celou akci popostrčil tam, kam by se anarchopacifistická skupinka sama nikdy nedostala? Pokud skupina „odklonila“ návrh agentů k „pouhému“ útoku na vlak, „aby se nikomu nic nestalo“ (což obžalovaným přiznává i policie), dá se vůbec mluvit o terorismu? Jak vlastně označit neúspěšnou snahu usvědčit policejní agenty z nezákonné provokace zdánlivou přípravou teroristického činu?
Obžalovaní a jejich obhájci tvrdí, že odposlechy, tak jak se objevily ve spisech, byly zmanipulovány v neprospěch obžalovaných. Státní zástupce nebyl schopen s jistotou říct, jestli vůbec existují nahrávky ze starších setkání skupiny s agenty, podle kterých by se dalo určit, kdo tedy koho provokoval. Jde tedy o klasické „tvrzení proti tvrzení“. Celý spor má navíc několik dalších rovin, jejichž protínání dává celé kauze dojem frašky. Nejambicióznější – ze strany policie a státního zástupce – rovinou je verze o tažení proti české pobočce mezinárodní anarchistické teroristické sítě, ke kterému snad měla původně kauza Fénix dospět. Na této úrovni ale obvinění už teď selhává. Agenti byli do terénu nejspíš vysláni za účelem infiltrovat Síť revolučních buněk, souvislost mezi obžalovanými a touto sítí se ale neprokázala. Policejní zatýkání začalo bombasticky s novinovými titulky o teroristech a úspěšné policejní akci, která zabránila velkému nebezpečí. Nakonec je ale obžalovaná skupinka tří lidí, jejichž činnost ani při nejlepší vůli nemůže být přirovnávána k akcím italských Rudých brigád nebo německé Frakce rudé armády. Z velkého procesu je nakonec po všech stránkách dost rozpačitý případ.
Podle prozatímního průběhu hlavního líčení to navíc vypadá, že jedna z obviněných Alexandra Ščambová byla do tříčlenné „teroristické“ skupiny policií zahrnuta jen kvůli tomu, že jednou údajně hlídkovala, zatímco Ignačák zakopával lahve s hořlavinami, na což si podle své výpovědi u soudu ani nevzpomíná. V kritičtějších novinových textech o Fénixu se často opakovalo tvrzení, že Ščambová je do celého případu zavlečena, jen aby skupina měla aspoň tři členy (a mohla tak být označena za organizovanou skupinu). U soudu se to potvrzuje a konstrukce skupiny se jeví jako jedna z největších slabin žaloby. Ta ale tvrdí, že Ščambové během jízdy autem muselo být jasné, o co jde.
Životní styl mládeže před soudem
Policejní verze o rozsáhlé konspiraci několika afinitních skupin po celé zemi navozovala dojem o dost vyhrocenější události. Policejní vyjádření i přednesené znalecké posudky sugestivně naznačují spolupráci afinitních skupin, která však může probíhat na velmi volném základě, kterým je sdílení antikapitalistických, anarchistických myšlenek. Obhajoba u soudu poukázala na již známý fakt, že brněnská složka „spiknutí“ (tedy muž, který u sebe měl rozbušky a střelný prach) byla samotnou policií z propojení s obviněnou skupinou vyloučena. Státní zástupce se ale verze o rozsáhlé teroristické síti úplně nevzdává. Během líčení nechal ze spisu přečíst (a do protokolu zanést) například i prohlášení Sítě revolučních buněk, která – jako vyjádření solidarity se zadrženým Martinem Ignačákem – zapálila policejní auto a vydala k tomu komuniké. Tímto nenaznačuje státní zástupce nic jiného než právě obsáhlou spolupráci více skupin, a tedy i příslušnost obžalované skupiny do tohoto propletence.
Spojení anarchistického terorismu s preventivním podezíráním celého prostředí, které policie označuje termínem „levicový extremismus“, je v kauze Fénix přítomné od začátku. Vychází z přednastavené potenciální viny „levicových extrémistů“. Lidé, kteří se k takto označeným názorům hlásí, jsou pro českou policii potenciální kriminálníci. Z tohoto pohledu je tady vlastně logické, že se při akci zaměřené na toto prostředí objeví ve spisech i ideologické posudky a ideologie je i součástí soudního líčení. To celé pak vede k paradoxnímu usvědčování členů skupiny z příchylnosti k anarchismu, ke kterému se ale sami dobrovolně hlásí. Jeden z čtených znaleckých posudků se týkal například i vyobrazování klíče padajícího do ozubeného kola jako symbolu „páté kolony“. Tento symbol má údajný šéf teroristické buňky Sova vytetovaný na noze a i tím se stává podezřelým z terorismu nebo tím – v očích policie – minimálně vyjadřuje své sympatie k němu. V posudku zaznělo i to, že hlásit se k „páté koloně“, znamená hlásit se k terorismu nebo k něčemu terorismu blízkému. Na toto neurčité obvinění Sova zareagoval vysvětlováním vlastního vnímání anarchismu a obhajováním svého světonázoru. V tu chvíli jako by se případ proměnil v soudní posuzování anarchistických postojů a životního stylu obžalovaných celkově.
A tak jsme při argumentaci státního zástupce proti propuštění jediného dosud zadržovaného člena skupiny Ignačáka slyšeli, že obviněný v posledních několika letech jen málokdy bydlel na místě trvalého bydliště, jezdíval často do zahraničí a vůbec se v životě choval tak nějak všelijak (nebydlení na trvalé adrese by se přitom pravděpodobně týkalo minimálně poloviny třicetiletých žijících v Praze, ale pocházejících odjinud). Celý Fénix je tak nejenom akcí proti extremismu a terorismu, ale zároveň kritikou a rozborem životního stylu alternativní mládeže. Tato složka kauzy Fénix ale není nijak náhodná.
Už při bombastickém zatýkání před více než rokem uvízli v sítích protiextremistického útvaru aktivisté, jejichž největším zločinem bylo nelegální kreslení cyklostezek, a většinu zadržených musela policie po pár dnech bez jakéhokoli obvinění propustit. Zůstala jen skupina kolem Sovy. Velmi volná spolupráce anarchistických afinitních skupin na nelegální činnosti, jak ji vykresluje policie, stojí na ideovém souznění těchto skupin. Prošetřování „extremistických“ názorů obviněných se tak dostalo i k soudu, kde tvrdili, že jejich chápání údajně extremistických myšlenek je v rozporu s používáním násilí. Těžko spekulovat, jaký dojem to udělá na předsedkyni senátu a její dva přísedící. Předsedající soudkyně má zatím s „extremistickou“ terminologií problémy – jak o tom svědčí její přeřeknutí „anarchiopacifismus“. Fraškovitost Fénixu, která vychází z policejního konceptu extremismu, by snad při dokazování viny či neviny mohla u soudu zmizet. Jenže právě na údajně extremistických názorech obžalovaných a snaze vylíčit je jako pro společnost nebezpečné živly obžaloba do velké míry stojí. Je totiž dost obtížné představit si proces století se třemi hrozbami doživotí, ve kterém jde o dva muže hecované policejními agenty, s nimiž někam zakopali láhve s hořlavinou a povídali si o tom, že je jednou možná hodí na vlak.
Hlavní líčení bude pokračovat začátkem října. Soudkyně pověřila státního zástupce k předvolání klíčových svědků, tedy tří agentů, kteří byli na Sovovu skupinu nasazeni. Zatímco u dvou z nich je jasné, o koho se jedná, identita toho třetího s kódem 049 je zatím neznámá.
Autor je redaktor A2larmu.