Po více než roce od policejní akce Fénix, během níž byla pozatýkána řada anarchistických aktivistů, se dnes z původně jedenácti zatčených pět ocitlo před Městským soudem v Praze. Tři z nich – Petr Sova, Martin Ignačák a Alexandra Ščambová – jsou obviněni z přípravy teroristického útoku, další dvě ženy – Katarína Zezulová a Radka Pavlovská – z nenahlášení plánovaného útoku. Obvinění se skládá ze dvou částí. První je příprava útoku na vojenský vlak, tou druhou zakopání dvou lahví s hořlavinou v blízkosti usedlosti Cibulka. Třem obviněným z terorismu hrozí až doživotí, přičemž nejnižší sazba, pokud nedojde k překvalifikování činu, je celých dvanáct let. Petr Sova, Katarina Zezulová, Alexandra Ščambová a Radka Pavlovská jsou vyšetřováni na svobodě, Martin Ignačák přišel k soudu z vazby za doprovodu těžkooděnců a psovodů. O jeho setrvání ve vazbě se rozhodne zítra.
Státní zástupce Pazourek na začátek přečetl obvinění, opírající se téměř výlučně o výpovědi dvou agentů. Všichni obvinění ve svých vyjádřeních zopakovali, že jejich skupina zastávala hodnoty pacifismu a k plánování akcí byli provokováni právě infiltrovanými policisty.
Nepříliš nenápadní agenti
Radka Pavlovská, v jejímž bytě se měly odehrávat schůzky skupiny, popsala seznámení s policejními agenty na sousedských slavnostech v Mostě. Uvedla, že jí oba agenti byli na první pohled krajně podezřelí, ale rozhodla se s nimi i přesto navázat kontakt. Zastala se Petra Sovy, který byl podle policejního spisu hlavou celé skupiny, a řekla, že podle její zkušenosti je Petr mírumilovný člověk. Katarina Zezulová potvrdila, že i jí agenti byli podezřelí, ale své pocity měla za nemístnou paranoiu, a proto s nimi zůstávala v pravidelném kontaktu. Obě dvě obviněné také řekly, že nepovažovaly svůj vztah k agentům za přátelský, navíc už v prosinci 2014 jim oběma Petr Sova řekl, že se pravděpodobně jedná o policejní agenty, a že „to vyřeší“.
Už po prvním dni jednání je zřejmé, že „terorismus“ je hodně nadneseným termínem pro to, co se během uplynulých let uvnitř „skupiny kolem Petra Sovy“ odehrávalo.
Na výpovědích dvou policejních agentů je postavená celá obžaloba. Z plánování teroristické akce přitom viní Petra Sovu. Zřejmě proto, aby mohli být obžalovaní označeni za skupinu, je z plánování teroristického útoku obviněna i Alexandra Ščambová. Údajně se měla se Sovou a Ignačákem účastnit testování hořlavin v terénu, což ve své výpovědi popřela. Uvedla, že byla čtveřicí mužů pozvána na výlet, který brala jako přátelskou cestu za město a možnost vyvenčit svého psa. Během výletu se bavila s jedním z agentů, a to především o jeho dětech a krajině, kterou procházeli. Že by Ignačák s jedním z tajných policistů na delší dobu zmizel, aby mohli zakopat barely s benzínem, si ani prý nepamatuje. Stejně tak popřela úkolování ze strany Petra Sov, aby naplňovala barely hořlavinou a zapojila se do testování funkčnosti zápalných lahví. Všechny tři ženy opakovaně vyvracely jakékoliv napojení na tzv. Síť revolučních buněk a militantní anarchistické skupiny, Radka Pavlovská dokonce toto spojení označila za urážlivé. Jediným dosud známým důkazem spolupráce skupiny se Sítí revolučních buněk má být zveřejnění některých jejich prohlášení na webu Voice of Anarchopacifism (VOP). Přesto státní zástupce ve své úvodní řeči předkládal toto spojení jako danou věc.
To, že agenti vzbuzovali nedůvěru, zopakoval před soudem i Martin Ignačák. Ještě, než ho na možnou infiltraci policií upozornil Petr Sova, považoval je za nepříliš rafinované provokatéry. Agresivní videa a fotky, kterými se ho policisté pokoušeli ohromit, v něm vzbudily podezření. Nekorespondovaly s hodnotami a rétorikou prostředí, kterého byl Ignačák součástí. Ve své relativně krátké řeči zdůraznil, že „holky o ničem nevěděly“, čímž odkazoval především k obvinění Alexandy Ščangové z organizování teroristického činu. „Chtěl bych zdůraznit, že teroristický útok ani žádnou násilnou akci nikdo nechtěl spáchat. Proces je zinscenovaný a vedený policejními agenty,“ řekl Ignačák a dodal, že se uvnitř skupiny agentům často posmívali, že namísto účasti na víkendových akcích mají na práci přepisování nahrávek pořízených během pracovních dnů. Své vyjádření zakončil připomenutím toho, že jako jediný obžalovaný nadále setrvává ve vazbě, která ho již přes rok připravuje o možnost vedení normálního život a udržování vztahů s rodinou a přáteli.
Překombinovaná hra Petra S.
Za klíčovou výpověď dne se dá považovat čtyřicetiminutová řeč Petra Sovy, který stejně jako ostatní odmítl vypovídat (vyjádřil se k obvinění, ale odmítl odpovídat na otázky). Ve svém vyjádření nastínil alternativní verzi celého příběhu, ve kterém sám sebe pasoval do role masterminda celé akce. Podle jeho verze se nejedná o úspěšnou policejní infiltraci skupiny, ale naopak o sofistikovanou hru s agenty, jejímž cílem mělo být odhalení nezákonných policejních praktik. Kdo v této hře tahal za kratší provaz, může každý vidět při pohledu na lavici obžalovaných. To, že se jedná o policejní konfidenty, bylo podle Sovy evidentní – třeba ve chvíli, kdy sáhodlouze mluvili o právech zvířat a bájili o přestřihávání drátů kožešinových farem a o chvíli později spořádali v motorestu svíčkovou. I přes Sovovu nezodpovědnost, s níž si na záda naložil víc, než sám mohl zvládnout, se mu dá věřit, že obvinění z terorismu s doživotní sazbou nemohl předpokládat.
Sova celý příběh vykládá jako hecovačku, kterou ale neřídili agenti, nýbrž on sám. Uvádí, že jejich snaha zmanipulovat skupinu k radikálnějším akcím byla od začátku tak průhledná, že výsledkem nemohlo být nic jiného než odhalení agentů a následná diskreditace celé české policie. Agenti prý měli běžně říkat věty jako „Letáky jsou pro děcka“ a hledat ve vyjádřeních členů skupiny záminku k násilné činnosti. Tou se nakonec stala poznámka Petra Sovy o útoku na vlak, kterou však podle svého tvrzení řekl jako reakci na řeči agentů o potřebě násilně napadnout symboly kapitalismu. Od té chvíle začali podle Sovy agenti aktivně připravovat tento útok a zde také začíná Sovova šílená hra s cílem usvědčit agenty jako aktivní provokatéry překračující hranice zákonů. Sám Sova prý ve skutečnosti útok vůbec neplánoval, a naopak jej spíše sabotoval a odkládal, zároveň se ale na jeho přípravách na oko podílel, aby si opatřil důkazní materiál.
Na jedné straně tedy máme verzi obžaloby a policie, která takřka v každé větě uvádí „Sova řekl“, „Sova přikázal“, „Sova navrhnul“ apod., zatímco relativně pasivní agenti jen poslouchali jeho rozkazy. Naopak v Sovově verzi, kterou stvrzují všichni další obžalovaní, jsou to agenti, kteří od začátku iniciují násilné aktivity skupiny, o jejichž reálném základu však minimálně tři z nich vůbec nevěděli. Právě dvojí hra Petra Sovy – jak s agenty, tak se skupinou samotnou – a jeho víra, že obojí zvládne, ho staví do dost nejednoznačné role. Tenká hranice mezi inspirací, provokací a naváděním je v tomto případě problematická v obou verzích příběhu.
Už po prvním dni jednání je nicméně zřejmé, že „terorismus“ je hodně nadneseným termínem pro to, co se během uplynulých let uvnitř „skupiny kolem Petra Sovy“ odehrávalo. Nikdo z pětičlenné skupiny, jejíž dva nebo tři členové pravděpodobně vůbec neměli tušení, co se děje, nemohl předpokládat, že by na ně policejní agenti mohli ušít obvinění z terorismu. Pokud by se nejednalo právě o tento paragraf, potrestání členů skupiny by nebylo možné – vzhledem k tomu, že k žádnému násilnému činu fakticky nedošlo. Poškození cizí věci ve fázi přípravy zákon vůbec nezná. Takže až budete někdy v hospodě vyřvávat, že byste nejraději zapálili auto exekutorovi, dejte si pozor a nerámujte to politickým bojem proti kapitalismu.
Autoři jsou redaktoři A2larmu.