Bylo mi dvacet čtyři let, když jsem na svět přivedla svou první dceru. Díky několika zkušenějším matkám v mém okolí jsem měla to štěstí, že jsem k porodu přicházela informovaná a připravená odmítnout zbytečné zásahy do jeho průběhu, bude-li hladký. Bez větších komplikací jsem za relativně krátkou dobu porodila René. Tříkilová holčička v mé náruči takřka okamžitě lapala po prsu. Instinktivně jsem ji tedy přiložila a ouha – moc to nešlo. Obraz kojení, silného, ale úplně přirozeného svazku mezi matkou a dítětem, který se začne dít samozřejmě a bez námahy, se během jediné vteřiny rozplynul. Zatímco problematiku českého porodnictví a práva rodičky jsem znala snad ze všech stran, o tom, že by mohl nastat nějaký problém s kojením jsem během těhotenství nepřemýšlela ani jednou.
Ve způsobu vedení našich debat bylo ukryto všechno, s čím se ženy setkávají v průběhu těhotenství – paternalismus zabalený do odbornosti, nulová ohleduplnost a neúcta pramenící z našich genderových rolí.
Přitom nebýt náhodné přítomnosti jedné spřízněné porodní asistentky přímo v mé porodnici, odešla bych z ní nejen demotivovaná, uvězněná ve spirále strachu, ale především s Bebou nebo Nutrilonem v batohu. Tamní pediatr mi totiž hned druhý den po porodu oznámil, že mému dítěti klesá hmotnost. Že je to u novorozenců přirozený jev, tak nějak vypustil. Dnes už si ani nevzpomínám, kolikrát v našich rozhovorech padlo slovo „smrt“, rozhodně mě to ale zvládlo uvést do stavu hluboké deprese. Přesně si pamatuji, jak jsem na ranní kontrolou tlačila vozíček s drobným miminkem a ruce se mi třásly v předtuše dalšího úbytku jeho váhy. Ani ne dva dny po porodu jsem čelila tlaku, abych v zájmu zachování dceřina zdraví přešla na umělou výživu.
Ve způsobu vedení našich debat bylo ukryto všechno, s čím se ženy setkávají v průběhu těhotenství – paternalismus zabalený do odbornosti, nulová ohleduplnost a neúcta pramenící z našich genderových rolí. V jeho očích jsem byla hloupá holka, potetovaná, takže alternativní a navíc zpupná. Tvrdošíjně jsem při každé prohlídce odmítala přistoupit na dokrmování Nutrilonem a dožadovala se pomoci s kojením. Namísto empatie se mi dokolečka dostávalo ponižování a vyhrožování, takže se pro mě brzy stalo hlavním cílem naší komunikace nepropuknout v pláč už v průběhu debaty, ale teprve poté, co opustím ordinaci. V porodnici jsem nakonec zůstala tři dny, což bylo přesně o tři víc, než bylo potřeba. Náš odchod jsem si vyvzdorovala a odcházela jsem s hromadou uštěpačných poznámek v zádech, z nichž ta, že jako matka si za smrt dítěte zodpovídám už sama, patřila k těm nejmilejším.
Koloběh úzkostí
Doma se situace uklidnila jen částečně. Zmizelo sice sterilní prostředí porodnice, ale pediatra z Neratovic vystřídal pediatr ze Žižkova. Na první pohled sympatický starý doktor, který se prsil otevřeností vůči alternativám, plynule naskočil do koloběhu zastrašování a nenápadné manipulace. Na prohlídku jsem chodila co tři dny, dcera přibírala málo. Podlehla jsem tlaku a pronajala si váhu.
Z kojení se stalo hlavní téma mého života. Pohybovala jsem se jen na ose nakojit, zvážit dítě, propadnout depresi, že se napilo méně, než mi doktor nakázal, znova nakojit, znova zvážit, znova propuknout v pláč a strachovat se o dítě. V ordinaci jsem si vyslechla všechny stereotypy o tom, že mám slabé mléko, které dítěti nestačí, že kojím buď málo (pokud dítě nebudím každé tři hodiny), nebo naopak moc (pokud ho vlastně kojím bez přestání), že mám zkusit kloboučky, odstříkávat a dávat dítěti „napít“ stříkačkou.
Hystericky jsem ťukala do Googlu spojení „Jak správně kojit“ a následně trávila hodiny pročítám všemožných serverů a různorodých článků. Po probdělých dnech i nocích jsem nakonec zjistila, že existují laktační poradkyně. Po předchozích zkušenostech jsem se rozhodla jednu z nich poprosit o pomoc. Dnes vím, že právě toho rozhodnutí mě uchránilo od rezignace na jednu z nejdůležitějších věcí ve vztahu matky s dítětem.
Onou laktační poradkyní, která mi jen několik hodin po telefonátu zaťukala na dveře, byla Ivana Königsmarková. Bylo to v době, kdy byla mnohými označována za černou ovci českého porodnictví. Mně ale energická žena během půl hodiny dokázala vrátit sebevědomí, posílit moje odhodlání pokračovat v kojení a v neposlední řadě i vyvrátit všechny mýty, které se mi od porodu nastřádaly v hlavě.
S otevřenou pusou jsem poslouchala, že celých devadesát pět procent žen dokáže kojit, že nic jako slabé nebo přední mléko neexistuje, že každá žena je se svým dítětem dokonale kompatibilní a vytváří takové mléko, aby dítěti dávalo vše potřebné. Jak je důležitá jen forma přisátí a proč je nutné ji mít správnou – ve vztahu k vlastnímu tělu i k dítěti. Že „rozkojit se“ žena může i po delším období, kdy nekojila, nebo že mléko de facto není možné ztratit. Že není důležité dodržovat intervaly za každou cenu, dítě budit ze spánku a kojit jen po určitou dobu, ale být dítěti k dispozici kdykoli, i kdyby to prostě znamenalo proležet s ním v posteli celé dny a týdny. Že mléko se tvoří tím víc, čím víc kojíte, a že každé dítě má jiné stravovací návyky, takže některé děti jí takřka neustále, jiné méně, a to ještě jak kdy.
Přistoupit na dokrmování umělou výživou tedy nutně znamená snížit tvorbu mateřského mléka, což pochopitelně vede k postupnému předčasnému odstavení a plnému přechodu na umělou výživu. Z úzkostných stavů měla ale nevytrhla jen fakta, ale především respektující přístup Königsmarkové, okamžité nastolení atmosféry pochopení a úcty, díky kterému jsem takřka okamžitě po jejím odchodu strčila váhu pod postel a ulehla s děckem do postele. Peripetie související s hmotností René se ještě nějakou dobu řešily a to jediné, k čemu časem vedly, byla změna pediatra.
Ještě než se tak stalo, musela jsem ale do nemocnice, kde dcera podstoupila řadu vyšetření, aby se ukázalo, že je v pořádku, a tak se pozornost zase stočila ke mně. Celý vztah mezi mnou a doktorem skončil tím, že na mě zavolal pracovnice Orgánu sociálně-právní ochrany dětí s tím, že jsem nepřizpůsobivý „pacient“ a dítě týrám hlady. Dvě postarší ženy se mi po celou dobu návštěvy omlouvaly, už ve dveřích jim bylo jasné, že všechno je trochu jinak. Nová doktorka nás přijala bez problémů, nad dceřinou váhou mávla rukou s komentářem, že některé děti jsou prostě menší, a důležitost kojení připomínala při každém setkání.
Reklama, kam se podíváš
Kojení má krom jasně prokázaných pozitivních vlivů na dítě, jak fyzických, tak psychických, ještě jeden aspekt. Tím je ekonomická otázka. Jednoduše řečeno: pokud kojíte, nemusíte během prvního půl roku utratit ani korunu za jídlo pro vaše dítě, pokud nepočítáme sem tam poskytnuté jablko nebo okurku na ochlazení dásní nebo zkoušení prvních zubů.
Drahé umělé výživy jsou navíc v drtivé většině vyráběny nadnárodními korporacemi a v minulosti svou agresivní propagací náhradní výživy způsobily i dost otřesné tragédie. Není náhoda, že Světová zdravotnická organizace (WHO) zakázala ty počáteční (od narození do šesti měsíců věku dítěte) propagovat reklamou. Bohužel: ruku v ruce s akcelerací trhu doprovází propagaci umělé výživy od šesti měsíců dál také šíření dezinformací ohledně kojení. Stránky umělých výživ (například tyto) se tváří jako platformy korunovaných odborníků na vývoj dítěte a většina zdravotních průkazů pro děti také není ničím jiným, než nekonečnou reklamou na ten či onen výrobek.
V takovém prostředí je relativně jednoduché propadnout sebeklamu a při sebemenším problému kojení jednoduše vzdát a uvěřit tomu, že umělá výživa je vlastně dostačující náhradou. Jenže ekonomická náročnost s sebou v některých – především sociálně vyloučených – prostředích nese i fatální důsledky. Známy jsou například romské osady na Slovensku, kde matky vinou prolnutí „tradičního“ zvyku být muži k dispozici ihned po porodu a nemožnosti rodit ambulantně přecházejí na umělou výživu takřka okamžitě po porodu. Finanční náročnost a neudržitelnost je bohužel často vede k tomu, že dětem v zoufalství začnou podávat ohřátou vodu s moukou.
Problém řešit, ne vytěsňovat
WHO doporučuje děti kojit alespoň půl roku, až poté zavádět příkrmy a v kojení pokračovat klidně do věku dvou let dítěte. Přitom déle než půl roku kojí v Česku jen padesát procent žen. Otázka kojení se často promítá i do rozvodových řízení a sporů o péči o dítě – nemálo otců se skrz něj uchyluje ke kritice matek a u soudů kojení napadají jako umělé vytváření vazby mezi matkou a dítětem.
V prostředí, které z naprosto nepochopitelných důvodů tenduje k zaměňování jedné z nejpřirozenějších věcí v životě za alternativní a esoterický přežitek, se vlastně jedná o dobře promyšlený tah, jak ženu dehonestovat a zaútočit přímo na její biologickou podstatu. Ačkoli se celospolečenský předobraz matky točí kolem posvátného nazírání na „dárkyni nových životů“, praxe, se kterou se v rámci našeho systému k těhotným ženám a rodičkám přistupuje, je výrazu „požehnaný“ na hony vzdálená.
Zkušenosti podobné těm mým má, troufám si tvrdit, řada žen. Období těhotenství je rámované neskutečným množstvím změn, během kterých se musíme vyrovnávat nejen s dynamicky se měnícím tělem, hormonálními poryvy nebo návalem doposud nepoznaných odpovědností. Množství nových zkušeností k nám přichází v těžko stravitelném tempu, přičemž porodem to zdaleka nekončí. Po letech tvrdých bojů se zdá, že minimálně otázka porodů je celospolečensky přijímaná a debatovaná, i když najít porodnici, kde vám dají prostor, klid a dostatečný respekt, je i dnes těžké.
Debata o kojení zůstává tak trochu na druhé koleji. Znám ženy, které si s grácií vydobyly právo na přirozený porod, ale v okamžiku kojení znejistěly. Některé tento boj vzdaly snad ještě dřív, než začal. Na drtivé většině z nich se podepsal nezájem nemocničního personálu, neochota se kojení věnovat, stejně jako manipulace ze strany pediatrů.
Možná je načase narativ o alternativách změnit tak, aby se docílilo většího prostoru pro věcnou debatu a zároveň nedocházelo ke stigmatizaci matek, které si sebou nejsou tolik jisté. Jejich nejistota často nemusí být chybou, ale jen symptomem a není žádný důvod pro její zneužívání. Nebát se o důležitosti kojení mluvit, stejně jako se nebát kojit, může být pro každou z nás i pro naše děti začátek důležité změny. Nablýskaná pixla s líbivým, ale klamavým názvem Pro Natura totiž nepředstavuje řešení problému, ale jeho vytěsnění.
Autorka je redaktorka A2larmu.