Boj proti ekonomice sdílení – a zejména proti Uberu – může působit matoucím dojmem. Odpor vůči ní je často označován za technofobii. V tomhle příběhu jsou totiž za kladné hrdiny (představitele pokroku) považování hoši z Uberu, na opačné straně pak stojí opozice, která se bojí flexibility a chytrých telefonů a kope kolem sebe ve snaze zastavit budoucnost, která už je dávno tu. Situace v mnoha ohledech připomíná boj ludditů, kteří před dvěma sty lety, na úsvitu průmyslové revoluce, rozbíjeli stroje. Luddité bojovali proti způsobu, jakým byla technologie zneužívána k ještě hrubšímu vykořisťování dělníků namísto jejich osvobozování, veřejně však byli falešně označováni za ty, kteří se prostě bojí technologie a staví se proti ní.
Past nízkých mezd
Stejně jako mechanické tkalcovské stavy a další stroje zahájily technologickou revoluci, která v důsledku vedla k navýšení práce mnohých a k většímu bohatství nemnohých, tak i moderní technologie slouží k obohacování miliardářů ze Silicon Valley na úkor řidičů, dopravců a všech možných pracovníků ve službách. Tato ekonomika sdílení, kterou konzumenti vítají jako příjemnou vymoženost, představuje pro pracující ošidnou past nízkých mezd. To všechno by znělo až moc povědomě někdejším tkalcům, kteří od technologií očekávali více volného času a zachování kontroly nad vlastní prací, ale místo toho to dopadlo tak, že svou prací v „satanských mlýnech“ Anglie jen dotovali zisky vlastníků strojů.
Místo aby ekonomika sdílení vedla k větší socializaci a přerozdělení bohatství i rozhodování, peníze i moc proudí k čím dál užšímu okruhu lidí.
Dnes bychom našli jen málo technologií, které mají takový potenciál pro snadný kooperativní management jako ty, které dnes mylně označujeme za ekonomiku sdílení. Na vině samozřejmě nejsou nástroje samotné. Naopak, technologie na bázi internetu představují pro skutečnou samosprávu pracujících velkou příležitost. Jak v časopise Nation napsal před rokem Mike Konczal: „Když už tito pracovníci vlastní kapitál v podobě svých aut, proč jim neplyne také zisk? Je obtížné rozjet pracovní družstva tam, kde je zpočátku potřeba masivního kapitálu, nebo tam, kde je nezbytné koordinovat práci spousty různých typů pracovníků… Jestliže by se nějaký typ obchodní společností skutečně potřeboval zbavit rentiérů, pak by to byly společnosti takzvané „ekonomiky sdílení“, kde se management silně opírá o individuální vlastnictví kapitálu a sám zajišťuje pouze koordinaci a značku.“
Dřina místo sdílení
Sdílená ekonomika ve verzi nabízené Silicon Valley znamená, že zatímco my neseme všechna rizika spojená s nemocí, poruchami a vším dalším, co doprovází vlastnictví strojů (aut, kterými jezdíme pro Uber, nebo počítačů, které používáme na online dřinu pro Taskrabbit), oni rozhodují, jak budou zisky z našich služeb distribuovány. Luddity by jistě zaskočilo, že dnes mohou majitelé technologií zbohatnout prostě jenom tím, že mezi sebou lidi propojují. Zatímco pro ně tkací stroje představovaly symbol ponížení, dnešní řidiči, kurýři a jednorázoví pracovníci Taskrabbit mohou ukázat nanejvýš na nehmatatelné platformy a aplikace. Zatímco luddité zaútočili na své šéfy ničením jejich strojů a čelili pak zákonem posvěceným násilným represím, dnes je doslova nemožné chod soukromě vlastněných sítí fyzicky narušit, a navíc i ony mají za sebou plnou moc zákona.
Místo aby ekonomika sdílení vedla k větší socializaci a přerozdělení bohatství i rozhodování, peníze i moc proudí k čím dál užšímu okruhu lidí. Přesto však i v dnešním světě pořád platí některé základní požadavky, které by rozpoznali i luddité. Chtěli méně pracovat a mít možnost spoluurčovat způsob, jakým pracují (s technologií). I my bychom mohli využívat plodů technologií k postupnému zkracování pracovního týdne, k větší spolupráci a společnému spravování různých složek ekonomiky.
Navzdory obvinění technofobie musíme mít na paměti, že boj proti Uberu je bojem za takovou technologii, kterou by bylo možno využít k rovnější distribuci práce a k rozvoji skutečné spolupráce. Tento typ boje nebude, jak doufám, v paměti nějakého dystopického kapitalismu třiadvacátého století překroucen v něco, čím není. Přestože luddité určitě bláhově vkládali podobné naděje i do nás.
Autor je publicista a aktivista.
Z anglického originálu Why we fight Uber publikovaného na stránkách amerického časopisu Jacobin přeložil Pavel Černovský.