Zítra začne před Městským soudem v Praze dlouho očekávaný proces. Důležitý není jen pro obžalované, z nichž jeden již více než rok sedí v účelově protahované vazbě, ale také pro širokou veřejnost. České soudy snad vůbec poprvé budou řešit složitý, až gumový paragraf „teroristického útoku“. Jednou z mála jistot případu, na níž se shodnou všechny strany sporu, je přitom skutečnost, že se žádný teroristický útok nestal – podle jedněch mu zabránil včasný zákrok policie, podle druhých se jednalo o pouhou konstrukci a policie je vinna masivním manipulováním – jak důkazy, tak i lidmi.
Podivuhodná zápletka
Stručná rekapitulace fakt: v noci na 28. dubna 2015 provedla policie rozsáhlý zásah na různých místech republiky a vystoupila do médií s tím, že odhalila rozsáhlou teroristickou síť. Bublina postupně splaskávala, až z ní zbyl malý kroužek pražských anarchopacifistů, kteří měli chystat útok na vlak. A opravdová bomba přišla o měsíc později – ze čtyř lidí, kteří měli tento útok připravovat, byli dva tajní policejní agenti. Podle policie se chovali profesionálně, neprovokovali přípravu útoku a zapojili se jen úměrně tomu, aby ji zmařili. Podle obviněných policisté naopak útok provokovali, aktivistům byli podezřelí, a proto s nimi „hráli hru“, s dobrým pocitem, že policii obelstili. Nenapadlo je, že už sama příprava fingované akce bude stačit.
Smůla pro zvěř je i smůlou pro její lovce. Pokud dlouhodobě nebudou za ohrádkou strašit věrohodní extremisté, bude patrně na místě snížit rozpočet na jejich hlídače.
Případ provázejí i další nejasnosti, zmiňme tu největší z nich: údajný „mozek“ teroristické akce, aktivista Petr S., byl již na podzim propuštěn z vazby; naopak z hlediska obžaloby mnohem méně podstatný člen skupiny Martin I. v ní sedí dodnes. To samo o sobě vypovídá o tom, jaký význam a „nebezpečnost“ přisuzuje český stát onomu chystanému „teroristickému útoku“. Dovedeme si snad představit stát, který by nechal běhat po svobodě vůdce skutečných teroristů?
Nicméně, podstatné jsou především jednotlivé verze příběhu. A je to jako v jednoduché detektivce: obě strany v podstatě říkají, co musí, aby si zajistily co nejlepší postavení v procesu. Zajímavé to začne být v momentě, kdy jako v detektivce domýšlíme, co by jejich tvrzení znamenala.
Co když platí verze obviněných?
Mediální tvrzení obviněných znějí na první poslech nevěrohodně. Prý policejní agenty dlouho podezírali, a právě proto s policajty připravovali to, co tajní chtěli. Prý měli dobrý pocit, že vodí policii za nos a chrání jiné, méně zkušené kolektivy…
Jenže – i svědectví policejních agentů dokládají, že anarchisté, s nimiž měli připravovat nebezpečnou akci, jim příležitostně (zejména zezačátku) dávali najevo své podezření. O tom, že oba tajní policisté nepůsobili zas tak tajně, existuje řada důvěryhodných svědectví. I kdyby ale podezřelí nebyli: skutečně byste s někým, koho znáte pár měsíců, šli připravovat útok na vlak?
Pražské anarchistické prostředí trochu znám. Je pověstné vlastností, kterou vstřícnější hlasy nazývají opatrnost, zatímco ty méně vstřícné volí jiná pojmenování. Celá kauza Fénix je ostatně dobrou ilustrací úsloví, že „to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou“. Je to prostředí, kde se na schůzkách vytahují baterky z mobilů, protože „co kdyby náhodou“. Akci typu zapálení nákladního vlaku zde nikdo nikdy neprovedl, i řádově neškodnější akce, které jsou v zásadě legální, případně trestané maximálně jako přestupky, se tu z obav, aby je policie nepřekazila, připravují v atmosféře důvěry založené na mnohaleté osobní známosti. A teď máme věřit, že přišli – kde se vzali, tu se vzali – dva tajní policisté a aktivisté, kteří je neznali, jim jen tak řekli: „Hele, kluci, nechtěli byste s náma udělat vlak? Sice jsme to nikdy předtím nedělali a vás ani moc neznáme a vlastně vám nevěříme, ale nepůjdeme to zkusit?“
Platí-li verze obviněných, museli policisté provokovat, což podle zákona nesmějí. Ale můžeme jim věřit, že jednají vždy podle zákona? Do autonomní scény se dle vlastních slov vetřeli v doprovodu „přítelkyň“, s nimiž se seznámili, aniž by jim řekli, že jsou policisté. Samozřejmě, pojem „přítelkyně“ má v češtině dost široké spektrum významů (ačkoli – když ho použije určitý typ muže určitým způsobem, má naopak zpravidla jen jeden význam). Pokud jsou zvyklí navazovat intimní vztahy pouze v rámci získání legendy (a vyvolávají tak otázku, kdy se přiblížíme britské situaci dětí policistů a aktivistek vzniklých „v rámci legendy“), máme jim věřit, že nebyli schopni provokovat útok na nákladní vlak?
Protiextremistická policie je dlouhodobě spíše pohrdanou policejní složkou. I mnozí kolegové dávají „politické policii“ najevo, že jejich činnost považují ve srovnání s „poctivou kriminalistikou“ či pronásledováním organizovaného zločinu a korupce za podřadnou. Nějakou dobu jim dávalo legitimitu pronásledování neonacistů, ti ale nejdřív přešli od vraždění k politickému kabaretu a pak i ten přestali zvládat. Dnes mohou maximálně vzkazovat prezidentovi, že je sprostým plagiátorem. Mají pravdu – a to je tak všechno. Vandas jako slabší soupeř ve válce v bahně s Adamem B. Bartošem nefunguje nejen jako strašidlo, ale už ani jako strašák do zelí.
Smůla pro zvěř je i smůlou pro její lovce. Pokud dlouhodobě nebudou za ohrádkou strašit věrohodní extremisté, bude patrně na místě snížit rozpočet na jejich hlídače. Není to krásný motiv pro drobné překročení pravomocí, pro zveličení strašáka a trochu provokace?
A co když platí policejní verze?
Zkusme se vcítit do policejní verze. Policisté přišli do skupiny jako neznámí, nemuseli nic provokovat a aktivisté je sami přizvali k přímé akci. Ač se tato možnost trochu vzpírá uvěření, domysleme ji do konce.
Když si představíme teroristický útok, vidíme především mrtvé a unesené lidi, snahu způsobit co největší škody a hrůzu. Právě takový obrázek evokuje i většina odstavců trochu nepřehledného paragrafu „teroristický útok“, z něhož jsou aktivisté obviněni. A přesně takový obraz se snažilo vytvořit policejní PR po takzvanou akci Fénix – pamatuji si, jak jsem si ještě několik dní po razii koupil bulvární deník, kde byl titulek ve stylu „tady se chystali vraždit“.
Jaká byla skutečnost? I podle samotných policejních agentů bylo hlavní starostí aktivistů, aby se nikomu nic nestalo. Máme-li uvěřit samotným policistům, cílem byla jakási symbolická protestní akce, pyromanské divadlo, které poškodí několik vagonů nákladního vlaku. Jistě nezákonná představa – ale ve skutečnosti nic, co by se dalo podle platného práva stíhat ve fázi přípravy. Na tu bylo třeba uměle kvalifikovat případ jako teroristický útok.
Spíš než terorismus to připomíná nějaký trochu divočejší happening skupiny Ztohoven. Pokud skutečně platí policejní verze, pak měli skutečně ony „pachatele“ v noci vzbudit policisté a odvléct je v poutech – mezi finalisty na předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého.
A co když platí obě verze?
Co se odehrálo mezi čtyřmi lidmi, dvěma tajnými a dvěma aktivisty, samozřejmě nevíme. Sehraná dvojka může v takové situaci velmi dobře manipulovat, anebo vytvořit dynamiku, která je úplně nevypočitatelná. Možnost provokace se jeví jako velmi schůdná.
Ale třeba to bylo ještě jinak. Policisté se nezávazně bavili o přípravě útoku na vlak, protože jim o něj nešlo. Zátah po celé republice i první prohlášení po akci Fénix svědčí o tom, že očekávali chycení mnohem větší ryby. Podrážděná policejní imaginace si představovala rozsáhlé teroristické spiknutí – a když se nekonalo, musela vzít zavděk svou bývalou návnadou. Ostatní zadržení byli potichu propuštění (prostě proto, že se na ně oproti očekávání prostě nenašlo vůbec nic) a začalo se paběrkovat údajné přepadení nákladního vlaku na opuštěné trati u Prahy…
Těžko říct, která verze platí. Soud bude mít k rozmotání pořádně složité klubko. Snad udělá to, co by podle platného práva měl, a vezme především v potaz, že v něm uvázli konkrétní lidé – a že i pokud opravdu měli dobrodružné představy o ohnivém happeningu (při kterém se hlavně nesmí nikomu nic stát), policejní manipulace a měsíce či víc než rok ve vazebním vězení jsou za takové sny víc než tvrdý trest. Doufejme ale především, že soud skutečně prozkoumá možnost zneužití policie.
Onou „přítelkyní v rámci legendy“, použitou a manipulovanou nějakým tím tajným policistou, se totiž může stát každý z nás.
Autor je politolog a novinář.