Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Srpen 68 byl pro mě zkouškou dospělosti

S tuniským režisérem Hafedem Bouassidou o jeho studiu na FAMU, Srpnu 68 a vlivu československé nové vlny na jeho tvorbu.

Hafed Bouassida (1947) patřil mezi studenty z takzvaného třetího světa, kteří studovali v zemích východního bloku. Tyto studijní pobyty byly formou mezinárodní podpory, již východoevropské komunistické státy poskytovaly africkým a asijským zemím. Pomoc souvisela s komunistickým internacionalismem a solidaritou se zeměmi bojujícími s dědictvím kolonialismu, byť byla motivována i mocensky. Studenti, kteří si zvolili studium uměleckých oborů, se nejčastěji věnovali filmu, jelikož se zdál být efektivním vzdělávacím a politickým nástrojem. Vysoká škola filmová v Moskvě (VGIK), Filmová škola v Lodži nebo pražská FAMU důležitým způsobem přispěly k rozvoji africké a asijské kinematografie. Na FAMU v letech 1949–1989 studovaly desítky těchto studentů – většina pocházela z arabských zemí. Hafed Bouassida zde studoval režii v letech 1969–1974. Ve spolupráci s českým dokumentaristou a filmovým teoretikem Alanem Františkem Šulcem vytvořil na počátku osmdesátých let řadu pozoruhodných dokumentů o Severní Africe, včetně Berberské rapsodie (1980), která v roce 1981 získala cenu UNESCO na Panafrickém festivalu krátkých filmů v Paříži. O tom, jak mladý, levicově smýšlející Tunisan vnímal události kolem srpna 1968 v Československu a jak jej ovlivnila obroda kulturního života v Praze pozdních šedesátých let, jsme hovořili u příležitosti jeho chystané návštěvy Prahy. V rámci večera Filmaři všech zemí, spojte se! O opuštěných obrazech a zapomenutém internacionalismu se bude promítat i jeho snímek Berberská rapsodie.

                                     

Kdy jste přišel do Československa?

Přijel jsem na podzim roku 1967. Nejdřív jsem byl v Dobrušce, kde jsem s ostatními cizinci absolvoval asi půlroční intenzivní kurz češtiny. Nebylo tam nic kromě starého kina. Celý den jsme se učili česky a večer jsme se opíjeli s místními v hospodě. Mezi účastníky kurzu byl například libanonský filmař André Gédéon Maroun [otec českého režiséra Saši Gedeona – pozn. T. S.) a další, kteří se pak stali mými spolužáky, kolegy a přáteli.

Události srpna 1968 se odehrály ani ne o rok později. Jak jste je prožíval?

Intenzivně. Všichni kolem mě sepisovali různá prohlášení, kreslili karikatury, obrázky. V reakci na to jsem napsal krátkou povídku – Dialog o jednom hlase. Byla publikována v pololegálním literárním časopise Divoké víno v roce 1969. Je možné ji dohledat na internetu.

O čem je?

Je to krátký text o pomateném mladíkovi, který pracuje jako turistický průvodce v Tunisu. Tehdy i dnes přichází turisté do Tunisu kvůli slunci, pláži a sexu. Ten mladík toho využíval ve svůj prospěch, jako mnoho průvodců. Byla to kritika masové turistiky v Tunisu. Na události v Československu povídka přímo neodkazovala. Jelikož jsem ale popisoval společnost v hluboké krizi, mnozí to chápali jako alegorii situace v Československu. Dostal jsem se kvůli tomu do potíží. Předvolali si mě a ptali se mě, co jsem tím doopravdy sledoval. Dělal jsem, že nevím, o čem mluví. Řekl jsem jim, že je to jen o mně a společenské krizi v Tunisu…

V Praze jsem pochopil, co znamená, když se občané plně angažují ve společenském dění. Mé filmy odrážejí témata a příběhy blízké české mentalitě. Dodnes občas přemýšlím v češtině a používám česká slova.

Můžete popsat, jak moc jste se angažoval v hnutí pražského jara?

Během školního roku 1968–1969 jsem absolvoval přípravný kurz na FAMU. Chodil jsem na přednášky, díky nimž jsem měl získat všeobecný kulturní přehled, a točil jsem film, s nímž jsem se hlásil na přijímací zkoušky. Studoval jsem u Milana Kundery, Elmara Klose, Františka Daniela a Antonína Martina Brousila, což byl tehdejší děkan FAMU. Atmosféra byla úžasná. Ve škole i mimo školu se odehrávaly nekonečné živé diskuse. Jednoho večera se studenti rozhodli, že nepůjdou domů. Zůstali ve škole několik dnů v kuse a s nimi i jejich učitelé. V podstatě jsem na FAMU žili, stravovali jsme se v kavárně Slavia, demonstrovali jsme…

Pro mě to byla zkouška dospělosti. Ocitl jsem se přímo uprostřed revoluce, kterou jsem si předtím ani nedokázal představit. Všichni cítili, že se děje něco neobvyklého a velice důležitého. Každý večer jsme šli na ten či onen film, který byl už tehdy zakázán, anebo jej zakázali později. Nejvíce jsem obdivoval Jana Němce, který uměl nejlépe vystihnout absurditu tehdejší společnosti. 20. srpna jsem šel na jeho film O slavnosti a hostech. Promítání skončilo v deset večer. Film na mě udělal obrovský dojem. Pomyslel jsem si, že něco tak absurdního a tragického se může stát snad jen ve skutečnosti. Byla to jakási předtucha. Příštího dne, v pět ráno stál před kolejí FAMU tank. Realita a fikce splynula v jedno.

Co jste tehdy dělal?

V noci byl zákaz vycházení. Během dne jsem byl jako všichni ostatní venku a díval se na nové nápisy, vzkazy a slogany kritizující ruskou invazi. V noci je vojáci strhávali a přemalovávali, ale ráno se zas objevily nové a bylo jich ještě víc. Byla to nekonečná válka mezi okupanty a lidmi. Pamatuju si, jak nás můj učitel dokumentárního filmu Alan František Šulc a další vyzvali, abychom si vzali kamery, šli ven a točili, co se děje, přestože bylo léto a škola měla být oficiálně zavřená. Byla to příležitost, jaká se v životě neopakuje. Byli jsme součástí dějinného momentu a chtěli jsme o něm vypovědět zbytku světa, zdokumentovat jej pro další generace, když už nic jiného. Nakonec samo filmové umění vzniká z touhy zachytit klíčové chvíle odehrávající se kolem nás. Věřili jsme, že někdo ten materiál vyveze ven v případě, že by spadla klec. Vyšli jsme do ulic s levnými, hlučnými kamerami a točili na šestnáctimilimetrový film bez zvuku. Část z toho se dostala ven a běžela v televizi na Západě.

Byli mezi vámi i další zahraniční studenti?

Nebylo jich mnoho. Někteří zahraniční studenti se toho dění nemohli účastnit. Měli stipendia od svých vlád a museli být opatrní, aby je jejich země nepovolaly zpět. To nebyl můj případ.

To jste si svá studia financoval sám?

Ne, měl jsem stipendium od československé vlády. Každý rok si československý stát vybíral mladé lidi z celého světa, kterým nabídl stipendium a možnost studia na Univerzitě 17. listopadu v Praze nebo v Bratislavě. Cílem bylo získat co nejvíce politických sympatizantů. A to byl můj případ. Nevím, zda v tom sehrála moje angažovanost v srpnových událostech, ale o dva roky později mi stipendium sebrali. Moje studium tak bylo vážně ohroženo. Byl jsem nucen se obrátit na tuniskou vládu. Díky jednomu tuniskému úředníkovi, kterého jsem uplatil českým pivem během jeho pražského pobytu, se mi podařilo získat nevelkou finanční podporu na zbylé čtyři roky. Musel jsem si ale přivydělávat.

Bylo pro vás těžké naučit se česky?

Vůbec ne. Už před tím, než jsem přijel do Československa, jsem ovládal několik jazyků. Po několikaletém pobytu už si někteří lidé ani nevšimli mého přízvuku.

Předpokládám, že jste si vybral FAMU, protože se jednalo o školu s dobrou pověstí. Bylo pro vás ale důležité, že jste šel studovat do komunistické země?

Vyrůstal jsem v Tunisu a Francii. Mé politické názory tehdy byly spíše levicové. Bylo to ke konci šedesátých let, politicky to vřelo celkem všude. Tuniský stát mi odmítl poskytnout podporu pro studium v Československu právě kvůli mé politické orientaci. Ve stejném roce byli na FAMU přijati čtyři další tuniští studenti. Studovali tu na základě mezivládních dohod. Nemuseli vůbec skládat přijímací zkoušky. Všichni studovali dokumentární film. Na rozdíl ode mě na tom byli finančně velice dobře. Do filmu ale nebyli tak zapálení a bylo jim jedno, jestli jsou v Praze, v Moskvě nebo někde jinde. To byl případ mnohých studentů, kteří tu studovali díky mezivládním dohodám.

Moje situace byla jiná. Věděl jsem přesně, proč jsem tam, kde jsem. Přišel jsem o své vlastní vůli, navzdory své vládě. Prošel jsem standardním přijímacím řízením. Ale ani pro mě nebyla Praha první volbou. Původně jsem chtěl jet studovat na filmovou akademii v Lodži, která tehdy byla slavnější.

A proč jste tam tedy nešel?

Na benátském filmovém festivalu někdy začátkem šedesátých let jsem potkal polského režiséra Andrzeje Munka, jehož jsem si velice vážil. Byl jsem mladý kluk a dal jsem se s ním do řeči. Rozmluvil mi Lodž a poslal mě do Prahy. Řekl mi, že Lodž už má nejlepší léta za sebou a FAMU je  místem, kde se teď opravdu něco děje.

Věděl jsem něco málo o nové československé vlně, ale nic o FAMU. V Tunisu  jsem navíc neměl možnost vidět žádné československé filmy. Až později, během své návštěvy Francie jsem viděl Formanovy Lásky jedné plavovlásky, Menzelovy Ostře sledované vlaky a další. Udělaly na mě velký dojem. Viděl jsem také slavný Obchod na korze. Kdo by si byl pomyslel, že jeden z jeho režisérů, Elmar Klos, se stane mým učitelem?

V roce 1967 se v Tunisu konal festival amatérských filmařů. Natočil jsem krátký film, který se tam promítal. Festivalu se účastnil jeden reklamní producent z Prahy. Hned jsem se s ním snažil spřátelit. Řekl jsem mu o svých plánech a on slíbil, že se zeptá na Univerzitě 17. listopadu a že jim o mně řekne.

Jednoho dne si mě pozvali na pohovor z československé ambasády. Rozhovor trval opravdu velice dlouho, ale nakonec jsem byl přijat ke studiu v Československu a bylo mi uděleno stipendium. Mohl jsem jet do Francie a bylo by to bývalo pro mě mnohem jednodušší. Měl jsem tam příbuzné. Chtěl jsem ale žít v komunistické zemi, chtěl jsem vidět svět z jiné perspektivy.

Jak byly vaše levicové názory ovlivněny událostmi v Praze?

Ovlivnily mě na celý život. Kvůli mým otevřeně rovnostářským názorům mě dnes v Americe, kde žiji, považují za socialistu, a někdy dokonce komunistu. Komunistou nejsem, ale věřím že socialismus je důležitou součástí života. Ve Spojených státech se naneštěstí kapitalismus vymkl kontrole. Nevěřím, že tamní životní styl je udržitelný. Nemyslím si, že je možné vytlačit na okraj společnosti celou třídu pracujících lidí. Nemyslím si, že ve společnosti s tak velkou příjmovou nerovností lze důstojně žít.

Moje pražská zkušenost mě ovlivnila ještě jinak. Nebyl jsem typickým studentem, který držel hubu a krok tak, jak se to ode mě očekávalo. Byl jsem jedním z těch, kteří chtěli systém reformovat. Mluvil jsem s lidmi, žil jsem s nimi. Byl jsem součástí politického, uměleckého a kulturního života tehdejší společnosti. Pochopil jsem, že režim ignoruje, co lidé chtějí a potřebují. Pořád jsem věřil, že marxismus je zajímavou a pozoruhodnou ideou. Viděl jsem ale, že ve skutečnosti to nefunguje a že teorie a praxe si vždy neodpovídají. Být levicovým intelektuálem v Paříži a žít komunistickou realitu v Praze byly dvě velice různé věci.

Byl jsem přesvědčen, že je třeba úplně jiný přístup k občanským právům a povinnostem. Lidé mají mít právo na soukromí, osobní svobodu, účast ve věcech veřejných. Takže nejsem dogmatickým levicovým intelektuálem, který žije jen marxistickými principy. Je mi sympatický socialismus, jak se praktikuje například ve skandinávských zemích. Nemám rád extrémy.

Jaká byla FAMU po roce 1968?

Milan Kundera, František Daniel a další emigrovali. Jiní šli prostě do důchodu. Další, například Elmara Klose, vyhodili. Zbytek byl prostě umlčen. Naším učitelem se stal Jiří Sequens. Byl to sympatický člověk; točil akční filmy, rozuměl řemeslu. Nebyl ale tak inspirativní, nebyl tak otevřený novým nápadům a přístupům. Tajně jsme se stále stýkali s Elmarem Klosem.

Kdo byli vaši spolužáci?

Bylo nás zpočátku sedm. Na konci prvního ročníku jsme zůstali jen čtyři. Hussein Moussa ze Sýrie, Lubomír Mauer z Norska, Vladimír Blažek a já.

To jste byli třídou cizinců…

Je to tak. Ale nemám pocit, že by s tím měl někdo problém. Nepamatuji si ani náznak xenofobie.

Jak vaše studia na FAMU ovlivnila vaši filmovou tvorbu?

Můj pobyt v Praze mě nenaučil jen jak točit filmy. Získal jsem úplně nový pohled na život, nový přístup k umělecké tvorbě. Chtěl jsem pojímat postavy a děje tak, jak jsem to znal z československého filmu: soustředit se na zdánlivě nedůležité věci, na to, co je ve společnosti považováno za kontroverzní, aniž byste řešili, že se kvůli tomu dostanete do problémů. A tomu jsem se také naučil. Byla to zkušenost, která změnila můj život.

Naučil jsem se točit filmy, které byly pevně ukotveny ve společenském dění a které diváka svým úhlem pohledu spíše znepokojovaly. Tento přístup mi později v Tunisu způsobil problémy a zaplatil jsem za to. V Praze jsem rovněž pochopil, co znamená, když se občané plně angažují ve společenském dění. Mé filmy odrážejí témata a příběhy blízké české mentalitě. Dodnes občas přemýšlím v češtině a používám česká slova.

Jak došlo k vaší spolupráci s českým dokumentaristou a teoretikem A. F. Šulcem?

Na FAMU jsem ho měl na dokumentární film. Rychle jsme se sblížili – také proto, že Tunisko znal a už tam natočil pár dokumentů. Později mě pozval na festival v Karlových Varech. Na festival přijela tuniská delegace s filmem a při té příležitosti nás napadlo, že bychom tam spolu mohli natočit film. Když jsem se vrátil do Tunisu, mluvil jsem s lidmi ze SATPEC, tuniské národní produkční společnosti, a přesvědčil je.

Jak fungovala vaše spolupráce?

Skvěle. Doplňovali jsme se. Byl jsem plný nadšení a energie a chtěl točit kontroverzní filmy. On mě usměrňoval svou zkušeností. Naučil mě, jak spolupracovat, jak komunikovat s herci a štábem. Díky němu jsem pochopil, jak důležité je pořádně prozkoumat danou problematiku, předtím než vůbec vezmete kameru do ruky. To není vždycky běžná praxe. Natočili jsme spolu čtyři dokumentární snímky: Zpráva o Medině (1979), Objevy v Kartágu (1979), Berberská rapsodie (1980) a Ostrovy v poušti (1980).

Jak byste popsal váš první celovečerní film Přeludy pouště (1981)? Jednalo se rovněž o tunisko-československou koprodukci…

Byla to politováníhodná zkušenost. Byl jsem nucen udělat příliš mnoho kompromisů. Neměl jsem zkušenost s tak velkým filmovým projektem, neměl jsem dost peněz. Šlo o mezinárodní obsazení, takže si herci vzájemně nerozuměli. Ocitnul jsem se pod nátlakem jak z tuniské, tak československé strany. Neměl jsem celý proces pod kontrolou.

Právě tento film je ale uveden ve všech antologiích arabského a afrického filmu, které se mi dostaly do rukou. Jak si to vysvětlujete?

Vím o tom. Pro mě to ale bylo, jako bych zplodil monstrum.

Žijete nyní ve Spojených Státech. Sledujete, co se děje v tuniské kinematografii?

Odešel jsem z Tunisu na konci osmdesátých let. Už předtím jsem tam ale moc nepůsobil. Točil jsem  dokumenty o Blízkém i Dálném východě nebo o Africe pro německou televizi a hodně jsem cestoval. Pak jsem odešel do Spojených států, do Minneapolis. Na místní univerzitě jsem založil scenáristiku a později celou filmovou fakultu, kde lze kromě scenáristiky rovněž studovat střih, režii, postprodukci a produkci. V současné době jsem děkanem fakulty.

Dění v Tunisu sleduji jen zpovzdálí. Rád bych tam ale zase zavítal. Odehrávají se tam zajímavé politické změny – je to zřejmě jediná demokracie, která v arabském světě zůstala. Vnímám určitou souvislost s pražským jarem, i když je možné, že stejně jako tehdy, zvítězí nakonec temné extremistické síly, které demokratizační proces sabotují. Doufám, že se jim to nepodaří.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image