Ano, bude tábor!

and

V pozadí kritizovaného výroku Andreje Babiše o táboře v Letech stojí historicky komplikovaný vztah společnosti k práci.

Výrok Andreje Babiše o tom, že v Letech u Písku byl pracovní tábor, a ne koncentrační, zahýbal tuzemskými médii. Na televizních obrazovkách, v tištěných médiích i na online serverech se objevily komentáře odborníků, nejčastěji historiků, díky nimž jsme měli možnost zjistit, že tábor v Letech – stejně jako jeho méně známé dvojče v Hodoníně u Kunštátu – prošel za dobu své existence několika zásadními změnami. Zákonný podklad pro postavení táborů stihla vydat ještě vláda druhé republiky téměř čtrnáct dní před příjezdem německé armády do tehdejšího zbytku Česko-Slovenska 15. března 1939. Samotný tábor v Letech byl zřízen v roce 1940 protektorátní vládou, tj. orgánem, v němž zasedala řada příslušníků společenské elity první republiky, později proslavených kolaborantů i hrdinů protinacistického odboje. Teprve v roce 1942 se na základě rozkazu nacistického velitele neuniformované policie z kárného pracovního tábora stal místem „nucené koncentrace“ Romů a Sintů, včetně žen a dětí.

Úřady už od roku 1937 soustavně žádali o zřízení speciálních táborů pro „cikány“ jakožto rasově odlišnou skupinu obyvatel, která svým chováním, pracovní morálkou či hygienickými návyky ohrožuje okolní obyvatelstvo.

Diskuse se stočila také k pojmenování tábora. Ke slovu přišla celá plejáda přízvisek: koncentrační, cikánský, internační, sběrný, kárný pracovní či pracovní. Historici připustili, že samotné pojmenování je relativní, závislé na tom, jaký slovník budeme používat. Zda využijeme klasifikaci nacistů (cikánský), klasifikaci proti nim bojujících spojenců (internační) anebo jej pojmenujeme podle naší hodnotové orientace (pracovní či koncentrační).

Práce se štítící osoby

Jádro Babišova výroku tvoří představa, že ten, kdo v době existence tábora v Letech nepracoval, byl za svou lenost odeslán do tábora: „Kdo nepracoval, šup a byl tam.“ Historici sice jeho výrok kritizují, alespoň pro období, kdy se v táboře ocitly celé rodiny Romů a Sintů, ale nezpochybnili jej principiálně. Na otázky novinářů odpovídají zvláštní směsicí dobového policejního či trestněprávního slovníku a současného bezpečnostního žargonu: „tuláci (dnešní terminologií bezdomovci), žebráci, kočovníci, podvodní podomní prodejci, nikdy nepracující kriminálně závadové osoby z povolání“ (Jan Rataj); „lidé z tzv. okraje společnosti – jednalo se tedy o vyloučení ze společnosti s odůvodněním špatného přístupu k práci“ (Michal Stehlík); „tzv. nepřizpůsobiví čili kriminálníci, alkoholici“ (Jiří Padevět).

Logika obsažená v Babišově tvrzení nás nutí nejen k tomu, abychom potvrdili, anebo vyvrátili, že se vězni v Letech ocitli kvůli vlastní lenosti – byli to flákači, žijící na úkor ostatních –, ale zároveň abychom se zamysleli nad tím, z jakého myšlenkového pozadí tato logika vyvěrá. Dřívější sporadické výzkumy se zpravidla opíraly pouze o dokumenty státních orgánů, především o ty policejní, ve kterých jsou vězni označeni za „práce se štítící osoby“. Málokoho zajímala paměť přeživších Romů a dalších obyvatel táborů, včetně jejich dozorců z řad české policie, aby zjistil, v čem spočívala podstata uvěznění. Málokdo se také dosud zajímal o místo tábora v Letech v celém systému táborů a o logiku rasového rozčlenění společnosti a represivních politik zaměřených speciálně na romskou komunitu v českých zemích.

Nemít práci = nechtít pracovat

Tvrzení, že někdo nepracuje, nechce pracovat, fláká se, úzce souvisí s tím, co si politici, policisté i občané ve druhé polovině třicátých a na začátku čtyřicátých let 20. století stejně jako dnes představovali jako „poctivou práci“. Vzhledem k těmto různícím se představám je nezbytné chápat historické souvislosti označení „práce se štítící“ a jeho význam v dobovém policejním a trestněprávním diskursu. Do rakousko-uherského trestního práva byl zaveden již v sedmdesátých letech 19. století, v době hospodářské krize a masové migrace obyvatelstva z venkova do rostoucích průmyslových měst. „Práce se štítícími“ se v tehdejší době mohli stát prakticky všichni lidé přistižení četníky „na potulce“, tj. bez stálého zaměstnání, často lidé migrující za krátkodobými, nekvalifikovanými a mizerně placenými pracovními místy. Záleželo pouze na policii a četnictvu, koho zadrží a předvedou k soudu.

Plně v duchu liberálně ekonomických pouček, ten, kdo neměl práci, zkrátka pracovat nechtěl. Je třeba si uvědomit, že pojem nezaměstnanosti se postupně rodil právě ve střetu s liberální koncepcí. Krátce řečeno, termín „práce se štítící“ vycházel ze snahy omezit volný pohyb lidí za prací a tím v praxi i jednu ze „svobod“, která byla ještě nedávno mantrou liberálů, součástí jejich politického emancipačního étosu i ekonomických rozvah.

Teprve na samém přelomu 19. a 20. století docházelo v Rakousku-Uhersku k ukotvování statusu nezaměstnaného jako někoho, kdo jiným než vlastním přičiněním přišel o práci a zároveň je schopen ji vykonávat. Základem jen velice pozvolna zaváděných sociálních politik se stalo rozlišení mezi „poctivými“ lidmi bez práce a těmi, kteří údajně vůbec nechtějí pracovat. Pro „poctivé“ nezaměstnané začal stát zřizovat systém tzv. stravovacích stanic, kde mohli získat jídlo a nocleh. K tomu bylo nezbytné mít doklady z předchozího zaměstnání, což nebylo nic snadného. Kapacita těchto zařízení byla navíc značně omezená. Ruku v ruce se zmíněnými opatřeními přicházely nové, tvrdší trestněprávní postihy „práce se štítících“. Vedle stravovacích stanic docházelo k rozšiřování stávajícího systému donucovacích pracoven, vězeňských zařízení určených k převýchově údajných „práce se štítících“. Na ně také mohl být použit institut policejního dohledu, který nacistům později posloužil k právnímu ukotvení koncentračních táborů.

Vřed na těle společnosti

A právě v této policejní agendě „práce se štítících“ bychom nalezli označení „cikáni“. V očích policistů, četníků, úředníků, politiků i občanů ztělesňovalo lidské jedince, kteří za žádných okolností nechtějí pracovat. Ať už vykonávali podomní prodej, tzv. kočovné živnosti (výrobu i prodej s nestálým místem pobytu), pracovali v kamenolomech nebo na polích, jednalo se podle nich o méněcennou a krátkodobou činnost. Tehdejší kriminalisté navíc považovali „cikány“ za jedince se zcela odlišným hodnotovým systémem. Kriminalita podle nich představovala typický způsob obživy, lhaní a podvádění mělo být typickým chováním, kočování typický způsob života atd. Nutno říci, že za kriminalitu se v této době považovalo také žebrání, které bylo trestné jakožto neoprávněné získání peněz bez odpovídajícího pracovního výkonu. Provozování kočovných živností četníci plošně odsuzovali jako zahálku a po celou první polovinu 20. století se urputně, byť neúspěšně dožadovali toho, aby byly zakázány.

Určení toho, kdo je a kdo není „cikán“, a s tím spojené důsledky společenského vyloučení a pronásledování ze strany policejních úřadů, souviselo nejen s představou o normální práci, ale také s řadou dalších kategorií, především s rasou. Vědecké teorie, zvláště evoluční biologie, dokázala souvislost mezi morálkou a rasou popsat a vysvětlit. V tehdejším pojetí úřadů byla kriminalita a nepracovitost úzce spjatá nejen s určitým morálním profilem, ale i specifickým tělesným, psychickým a obecně sociálním „typem“. Z „cikánů“ se snadno stávali „parazité“ či „vřed na těle společnosti“. Označení „cikán“ bylo jakousi jednoduchou zkratkou, pod níž bylo možné umístit celou řadu norem, které se týkaly jak těch, kteří byli označeni za „cikány“ a vyloučeni ze slušné společnosti, tak těch, kdo měli být „cikánským“ nebezpečím ohroženi. Jinak řečeno, „nebýt jako cikáni“ znamenalo pilně pracovat a chovat se spořádaně, nevybočovat nepředvídatelným a pro úřady špatně uchopitelným jednáním.

Pracovní tábory v Československu

Ke zřizování pracovních táborů na území Československa docházelo podstatně dříve než v roce 1940. Požadavky na jejich vytvoření se objevovaly přinejmenším od počátku vzniku Československé republiky a byly úzce spjaty právě s opatřením proti „cikánům“. Dle zákona z roku 1929 měly dokonce vzniknout nucené pracovní kolonie umožňující trestat primárně „kočovné cikány“. Stížnosti zemědělských a řemeslnických sdružení na to, že by pracovní kolonie nekale konkurovaly soukromému podnikání, zabránily realizaci zákona. Liberální étos režimu první republiky ještě dokázal zabránit vzniku represivní instituce, přinejmenším pokud byla v rozporu s ekonomickými zájmy určité ekonomické lobby.

První pracovní tábory vznikly až jako reakce na velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech. Společenské elity se obávaly, že v důsledku masové nezaměstnanosti obyvatelé fyzicky, duševně i morálně zdegenerují a stanou se snadným úlovkem komunistů. Pracovní tábory tak měly posloužit hned několika cílům: disciplinovat nezaměstnané, produktivně využít pracovní sílu nezaměstnaných a vlivem zhoršující se mezinárodní situace také vycvičit vojenskou sílu k obraně národního státu. Ideu tábora ovšem dokázal ke svým podnikatelským cílům také koncern Baťa. Tamější pracovní tábor sloužil jako kárné zařízení pro údajně méně disciplinované dělníky a jako zkušební místo pro uchazeče o práci v Baťovských podnicích.

Zatímco státní správě československého státu se nepodařilo vyžít tábory ve větším měřítku, soukromý podnik je dokázal pružně zařadit do svého manažerského repertoáru. Baťovský pracovní tábor přežil změny politických režimů v Československu a široce a bez zjevných proměn ho koncern využíval ještě nějaký čas po okupaci. Tento typ táborů představoval přípravnou fázi, experiment, kterého nakonec využil až autoritativní režim druhé republiky a následně jak česká protektorátní vláda, tak i nacistická okupační správa.

Kárné pracovní tábory

Teprve nyní se dostáváme ke kárným pracovním táborům, které měly rozšířit stávající systém pracovních táborů. Je ovšem potřeba říct, že jak při zřizování, tak při realizaci tohoto typu táborů docházelo uvnitř státních orgánů ke značným rozporům. Na jedné straně měly kárné pracovní tábory představovat místo, kam budou moci být za trest posíláni nedostatečně disciplinovaní nezaměstnaní z pracovních útvarů. Na druhé straně ovšem zejména nižší policejní a politické úřady už od roku 1937 soustavně žádali o zřízení speciálních táborů pro „cikány“ jakožto rasově odlišnou skupinu obyvatel, která svým chováním, pracovní morálkou či hygienickými návyky ohrožuje okolní obyvatelstvo. Tábory měly sloužit ke koncentraci této populace, nucené práci, kontrole plodnosti, respektive sterilizaci, a podobně. Úřady vyvolávaly paniku z údajné masové migrace Romů a Sintů prchajících z třetí říše.

Z následné realizace kárných pracovních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu lze usuzovat, že vláda druhé republiky se nakonec rozhodla ke kompromisu. Do táborů měli být posíláni jednak údajně neposlušní nezaměstnaní a zároveň i „cikáni“, respektive „práce se štítící“. Ty druhé mohly navrhovat právě nižší úřady. Od roku 1940 tak státní správa začala vytvářet seznamy osob, které měly být zařazeny do těchto táborů. V nich často najdeme celé „cikánské rodiny“, včetně žen a dětí. Úsilí lokálních úřadů ovšem v tomto směru nebylo úspěšné, protože do kárných pracovních táborů mohli být zařazeni pouze práceschopní muži. Další stížnosti lokálních úřadů přitom poukazují na jejich nespokojenost se stávající funkcí těchto zařízení. Střet mezi lokálními a centrálními úřady se totiž týkal i funkce tábora. Mezi převýchovou a koncentrací existovala relativně tenká hranice.

Chybí komplexnější historický výzkum

V tomto směru lze přeměnu dosavadních kárných pracovních táborů na koncentrační tábory vnímat nejen jako zásah nacistické okupační správy, ale zároveň i jako splnění požadavků lokální státní správy, zejména profesionálních úředníků a policistů. Jejich historie přitom sahá přinejmenším až do dvacátých let 20. století.

Tyto úřady tak v roce 1942 dostaly do rukou možnost, jak se definitivně zbavit těch, které ve svém obvodě pouze dlouhodobě „trpěli“. V podobném duchu se ostatně chovali i dozorci, bývalí prvorepublikoví četníci, vojáci a policejní úředníci.

To, co bohužel většina historiků nejen v médiích, ale i ve svých výzkumech v souvislosti s tábory na území Československa a protektorátu opomíjí, je širší kontext regulace práce a disciplinace pracovní síly. Přitom, jak jsme ukázali, v otázce holokaustu Romů a Sintů nejen na území protektorátu sehrál klíčovou úlohu. Česká věda i veřejnost by si zasloužily mnohem komplexnější historický výzkum týkající se forem vyloučení „cikánů“ ze společnosti v různých historických obdobích, to znamená nejen v době nacistické okupace. Skutečnost, že se výzkumu čeští historici spíše vyhýbají, odráží celkovou představu o tom, že toto téma není relevantní.

Ačkoliv je na místě se ptát po tom, zda Andrej Babiš svým výrokem nepopíral holokaust, neměli bychom zapomínat, že stejně důležitý je problém faktického ospravedlňování represivních prostředků státu, jako je pracovní tábor. Dnes by se mu asi říkalo trochu jinak a patrně by v názvu bylo cosi o „veřejné službě“; důležité je, že než se nadějeme, můžeme tam být my všichni; přinejmenším jistě mnoho z těch, kdo dnes na Romy křičí „cikáni do práce“. Skutečnost, že nám má jít o fenomén tábora a otázku utlačování „práce se štítících“, která nebude zaměřena výhradně na Romy, neznamená, že tento bod opomíjíme. Ze skutečnosti, že se Babiš dopustil výroku ve Varnsdorfu po návštěvě dané ubytovny, lze snadno vyvozovat, na koho by pracovní tábor měl být uplatněn mezi prvními. Historický exkurz do minulosti fungování této instituce na území Československa nás může poučit o tom, jak snadno prostupné jsou jeho brány ve vztahu k různým cílovým skupinám.

Autoři jsou historici.

 

A2LARM