S novým školním rokem se v britském školství chystají změny, které ztíží přístup ke vzdělání pro znevýhodněné skupiny. A to jak na středoškolské, tak vysokoškolské úrovni. Systém vzdělávání je v Británii, a především v Anglii, už tak neobvykle elitářský. Výsledkem je, že důležité pozice v politice i byznysu disproporčně ovládají převážně muži z několika prestižních soukromých středních škol a dvou nejstarších univerzit, Oxfordu a Cambridge. Zatímco David Cameron, absolvent slavného Etonu i Oxfordské univerzity, mohl jen stěží přesvědčivě hájit všeobecné, neselektivní vzdělání, nová premiérka Theresa May má mnohem lepší pozici. Se svým státním vzděláním (ačkoliv je též absolventkou Oxfordu) vyrazila do útoku proti soukromým středním školám, tzv. public schools.
Stejně jako u spotřebního zboží se předpokládá, že studenti budou ochotni za lepší kvalitu více zaplatit, zatímco ti, kteří na to nemají, se holt spokojí s průměrnou kvalitou a menší prestiží.
May svou představu o školské reformě uvedla slovy, že soukromé školy jsou „odloučené od normálního života“. Její útok nicméně nevychází z rovnostářského přesvědčení. Nenabízí totiž alternativu, která by se jakýmkoliv způsobem snažila zmírnit hluboce zakořeněný systém sociální reprodukce, který britské školství podporuje. Spíše naopak: premiérka navrhuje znovuzavedení tzv. grammar schools, tedy selektivních státních středních škol, které přijímají jen nadanější žáky. Oznámení doprovázela kritika organizace Sutton Trust, nejvýznamnějšího britského think tanku zabývajícího se rovným přístupem ke vzdělání, i Ofstedu, tedy školské inspekce, které varovaly, že premiérčiny plány jdou proti dlouholetému trendu, který se snaží minimalizovat výběr žáků na úrovni středních škol. Z pohledu Theresy May se zřejmě jedná o politický tah, kterým se snaží zajistit podporu nižších středních a pracujících tříd, které se konzervativcům doposud nepodařilo oslovit, a míří na aspirační pohnutky rodičů, kteří doufají, že když si nemohou dovolit drahé soukromé vzdělání, tak alespoň budou moct své děti poslat do „lepší“, selektivní školy. Zdrcující kritice podrobil vládní plány i lídr labouristů Jeremy Corbyn, který v emotivní přestřelce s premiérkou při poslaneckých interpelacích zdůraznil, že odmítá „segregaci“ dětí. I přes nynější nízkou podporu Corbyna v řadách parlamentní Labour Party se za něj jeho poslanci postavili, což nasvědčuje, že by labouristé mohla proti návrhům May vyvinout značnou opozici.
Byznysový model pro vzdělání
Navrhované reformy ve středním školství přichází po kontroverzním opatření předchozí Cameronovy vlády, která podporovala zvýšení počtu tzv. akademií, tedy středních škol, které nespadají přímo pod kontrolu ministerstva školství, ale jsou v gesci místních městských úřadů. Akademie tak mají mnohem více svobody v rozhodování o výuce, nemusí se dokonce ani řídit státními osnovami. Jsou navíc nabádány k získávání finančních zdrojů ze soukromých prostředků a otevírají se tak plíživé privatizaci. Ostatně privatizace je trend, který zásadním způsobem zasáhl do vysokého školství v zemi, když v roce 2012 vláda povolila trojnásobné navýšení poplatků za univerzitní vzdělání ze tří tisíc na neuvěřitelných devět tisíc liber za rok. Tento trend bude nyní zřejmě pokračovat s ještě dalším zvyšováním.
V červenci, tedy krátce po Brexitu, když byla britská politická scéna zmítána několika krizemi způsobenými nejistotou ohledně pozice země v EU, změnou vlády i interním bojem v nejsilnější opoziční straně, poněkud zapadla zpráva, že poprvé od navýšení školného v roce 2012 budou univerzity moct znovu zvýšit poplatky v souladu s inflací. Podobně jako v případě selektivního směru u středoškolského vzdělání plánuje vláda více rozlišovat mezi kvalitou různých univerzit a to zavedením Teaching Excellence Framework (TEF), tedy rámce pro měření úrovně výuky na vysokých školách. TEF, podobný již existujícímu mechanismu pro vyhodnocování kvality výzkumu (REF), bude univerzity nutit, aby spolu soupeřily v poskytování co nejlepší úrovně výuky studentům. Vysoké skóre v TEF pak univerzitám odemkne možnost si účtovat ještě vyšší poplatky. V pozadí zamýšlených změn se tak nachází byznysový model pro vzdělávání: stejně jako u spotřebního zboží se předpokládá, že studenti budou ochotni za lepší kvalitu více zaplatit, zatímco ti, kteří na to nemají, se holt spokojí s průměrnou kvalitou a menší prestiží.
Doposud britské univerzitní vzdělání operovalo s mýtem meritokracie – díky bezúročným státním půjčkám je na teoretické rovině dostupné stejně pro všechny, s tím, že ti nejlepší se dostanou na nejprestižnější univerzity. Na podobné logice staví i systém selektivních středních škol, který bude zvýhodňovat a hýčkat „nadané“, ve skutečnosti ale především sociálně privilegované děti s odpovídajícím zázemím pro rozvoj svých schopností, zatímco ty ostatní budou mít zřejmě smůlu. Nyní se ale vize pro vysokoškolský sektor více blíží tržnímu modelu. Vzdělání je utilitárně nahlíženo jako příprava poskytující studentům dovednosti na pracovním trhu, jejichž úroveň má garantovat mimo jiné hodnocení TEF, za které si studenti náležitě zaplatí. Přitom kritéria pro hodnocení kvality výuky jsou přinejlepším značně pochybná. Jak vím ze své vlastní praxe vysokoškolského pedagoga, studenti se mnohdy ve svých evaluacích nerozhodují podle toho, jak dobře umí vyučující zprostředkovat daný materiál, ale spíše podle toho, jestli dává často vysoké známky nebo zda nevyžaduje příliš práce mimo kontaktní hodiny. Snahy kvantifikovat kvalitu vyučování tak nepůsobí příliš důvěryhodně.
Diplom s dluhem
Největší změnou v tomto školním roce ale zřejmě bude konec grantů na životní náklady pro vysokoškolské studenty s nižšími příjmy. Ačkoliv rovné příležitosti přístupu ke vzdělání jsou mantrou, kterou je možné slyšet ze všech stran politického spektra, v praxi bude pro studenty z nízkopříjmových rodin čím dál těžší se rozhodnout, zda jít na univerzitu. Na nejprestižnější univerzity typu Oxfordu a Cambridge nadále přichází disproporčně velká část studentů z drahých soukromých středních škol. Těch se škrty v grantech zřejmě výrazně nedotknou. Zásadním způsobem ale ovlivní rozhodování studentů z méně zabezpečených rodin. Je totiž rozdíl v tom, když víte, že skončíte univerzitu s břemenem dluhu, se kterým vám případně pomohou rodiče, nebo pokud vám splácení půjčky reálně zasáhne do důležitých životních rozhodnutí, například do volby typu či lokality bydlení.
Podle think tanku Sutton Trust skončí průměrný britský student univerzitu s dluhem 44 tisíc liber. To je dokonce více než ve Spojených státech. Situace se liší pouze tím, že zatímco se komerční půjčky v Americe i komerčně úročí, britské studentské půjčky jsou státní a úročí se pouze úměrně s mírou inflace. Konzervativní vláda mylně prezentuje tento systém půjček jako dostupný všem; dluh studenti začínají splácet až ve chvíli, kdy začnou vydělávat více než 21 tisíc liber ročně, po uplynutí třicetileté lhůty se navíc dluh odpouští. Není to nicméně zrovna růžový výhled. Snažit se získat první zaměstnání se 44tisícovým dluhem na krku je nesnadná výchozí pozice. I proto není nedávná zpráva, že až 47 procent absolventů univerzit, kteří již platili nové, zvýšené školné po roce 2012, se po dokončení vzdělání nastěhovalo zpět ke svým rodičům, žádným velkým překvapením. V zemi, kde ceny nemovitostí meziročně vzrostly o 8,7 procent, je vlastní bydlení nejen pro absolventy jen vzdáleným snem. Někteří tak volí i přesídlení do zahraničí jako řešení. Povinnost splácet dluh tím samozřejmě neodpadá, jen je pro státní agenturu spravující splácení půjček těžší neplatiče dohledat. Ve středovýchodní Evropě, kde jsou nižší mzdy, absolventi často nedosáhnou svým platem na práh splatnosti půjčky, takže Brit (ale i občané EU, kteří doposud měli podobné nároky na studentské půjčky) žijící dejme tomu v Brně má šanci se splácení dluhu vyhnout.
Zátěž pro společnost
Studentský dluh představuje značnou zátěž pro společnost, která produkuje stále více a více vzdělaných lidí, jimž sen o lépe placené práci, kterou díky vzdělání získají, prostě nevychází. Absurditu systému, který má teoreticky pokrývat náklady na školné z kapes studentů, navíc podkreslují propočty, které naznačují, že až 45 procent studentů nikdy nedosáhne na to, aby celý svůj studentský dluh splatili. Navýšení školného tak státu paradoxně téměř žádné peníze neušetří, jelikož bude muset převzít břemeno nesplaceného dluhu na sebe. Situace tak není výhodná pro nikoho. A ačkoliv má Británie značně rozvinuté studentské odbory i studentské protestní hnutí, které navýšení školného vehementně odmítalo, žádné ústupky si nevydobylo. Radikální studentská politika zaznamenala úspěchy jen na úrovni okupačních stávek na jednotlivých univerzitách, kterým se občas podaří prosadit mírně progresivní dílčí požadavky na lokální úrovni (okupační stávka na London School of Economics minulý rok například zajistila bezplatný přístup na všechny přednášky pro veřejnost). Takové výdobytky ale změní málo na strukturálních problémech britského školství.
Nadějí pro budoucí směr britského školství by mohly být návrhy Jeremyho Corbyna – za předpokladu, že by jím vedená strana zvítězila ve volbách. Naděje to je značně nejistá, nicméně v tuto chvíli asi jediná. I Corbynův protikandidát na lídra Labour Party Owen Smith se vyjádřil, že „v podstatě není proti soukromému školství“. Corbyn oproti tomu odmítá selektivní rozřazování žáků ve věku jedenácti let, kdy vědomostní testy určují, do jaké školy se děti mohou hlásit, a dlouhodobě slibuje návrat k bezplatnému univerzitnímu vzdělání. Zda se Corbyn udrží v čele labouristů, rozhodnou výsledky klání o vedení strany později v tomto týdnu. Prozatím bude Británie nadále reprodukovat představu meritokratické společnosti, která dává šanci každému využít svůj potenciál – avšak za předpokladu, že za to tvrdě zaplatí.
Autorka je redaktorka webu PoliticalCritique.org.