Téměř celé tři roky od vypuknutí ukrajinské krize moří Evropu snaha najít „ruskou hrozbu“. Politici, novináři, aktivisté, a dokonce i řadoví občané jsou rozdělování podle svých pro- či protiruských stanovisek či vazeb, přičemž co přesně to znamená, už se obvykle podrobněji neuvádí. V posledních měsících se tato paranoia stupňuje, když západní establishment ústy svých představitelů tvrdí, že Kreml usiluje o zničení Evropské unie a že manipuluje volbami ve Spojených státech.
Není překvapivé, že právě ty evropské státy, které mají nejsilnější hospodářské vazby na Rusko, jako je Rakousko, Německo a Francie, zažívají v současnosti lobbing velkých firem za zrušení sankcí uvalených na Rusko.
Je zřejmé, že Rusko se dalo do pohybu. Pokud ale máme vést pádnou diskusi o problémech sužujících Evropu, měli bychom pozorně odlišovat dojmy od reality – a našich vlastních předsudků.
Rostoucí paranoia
Tato nová paranoidní vize šířící se Evropou je výsledkem působení několika faktorů. Za prvé, hybridní války používané Ruskem, v nichž se stýká propaganda, neidentifikovaní vojáci, zbraně a kyberválčení a vzniká zmatek. Hlavní hráči ruského státu nepochybně pomocí těchto metod obrátili ve svůj prospěch mocenské vakuum, které roku 2014 vzniklo na východní Ukrajině, a i nadále se snaží získat vliv v Evropě pomocí nejrůznějších prostředků, z nichž nejposlednějším zdaleka není sponzorování politických stran prosazujících antiestablishmentové názory a financování různých infrastrukturních projektů.
Avšak už samotný pojem „hybridní válka“ podněcuje dávné strachy Evropy z jejího Druhého – Rusko nehraje podle pravidel. Například reakcí západních médií na RT a Sputnik byla snaha skandalizovat hrozbu představovanou Ruskem (čímž se jen zesiluje jinak okrajový dopad, který tato ruská média mají). Právě tato přehnaná reakce ve skutečnosti podporuje přesně ten názor, který si Putin přeje rozšířit: Rusko je světová velmoc.
Za druhé, ona polarizace vyvolávaná hybridní válkou oživuje institucionálně i veřejně hluboce zakořeněnou vzpomínku na studenou válku. Z tohoto hlediska se v médiích, think tancích i v armádě stýkají senzacechtivost a snaha o získání vlivu tak, aby se zajistilo co nejvíc prokliků, legitimita a financování. Co je z hlediska prodeje novin sázka na jistotu? Titulek jako „Putin vede propagandistickou válku proti Spojenému království“. Chcete větší veřejné investice do nových vojenských technologií? Nechte „uniknout“ zprávu obranné komise britského parlamentu (jinak volně dostupnou) o nebezpečí ruské hybridní války pro Spojené království a média už se o zbytek postarají sama (Private Eye 1425). Současně s tím tato studenoválečná paměť médiím umožňuje vykreslovat Rusko jako kteroukoliv jinou „cizí zemi“: skrze stereotypy a – v případě Ruska samého – skrze Putina.
To vše dohromady utváří nové studenoválečné paradigma. Tato vize strukturuje náš pohled na evropskou politiku kolem ultimátního, ale zavádějícího cui bono: „Jaký z toho má Putin prospěch?“ Tahle skutečnost je důležitá, abychom pochopili, jak je možné onu „ruskou hrozbu“ využívat ve vlastní politické zisky napříč celým kontinentem. Ať už chcete diskreditovat své politické rivaly nebo získat institucionální oporu pro nějaký proevropský think tank, vždycky můžete tvrdit, že jednání vašeho rivala znamená jedinou věc: „Putin vyhraje“, a proto „my prohrajeme“. A právě tato externalizace hrozby je přesně tím, co brání evropské introspekci.
Ukázkovým případem je v tomto ohledu onen údajný vzestup na Kreml napojených krajně pravicových sítí ve střední a východní Evropě. Není pochyb, že povaha tohoto napojení evidentně vyžaduje hlubší prošetření. Jenže Kreml tato hnutí neinicioval ani nepodnítil jejich vznik – jen zesiluje jejich vliv ve prospěch svých vlastních mocenských projektů. Představa, že Rusko tyto skupiny „řídí“, jen odráží předpoklad, že západ už fašismus a komunismus porazil, a je tedy nyní liberální (jak jinak než působením Ruska by se sem dostali?). Jako vždy, „nákaza“ přichází zvenčí.
Zájmy oligarchie
Ale zatímco evropský establishment volá po národní jednotě proti vnějším hrozbám (po posílení statu quo!), ve skutečnosti bychom se měli zabývat hlubšími příčinami vzniku tohoto krajně pravicového radikalismu a přitažlivosti, jakou pravicový populismus v Evropě získává – vzestupem bulvární politiky, všudypřítomnou ekonomickou nejistotou a prohlubujícími se třídními antagonismy.
Toto není obhajoba Putinova režimu, který čím dál víc zbavuje své občany práv, ale výzva, abychom si uvědomili, že všichni čelíme společnému problému – zápas o to, aby se Evropa nepotopila, je spojený se zápasem o Rusko, které je hospodářsky i politicky spravedlivé.
Měli bychom si například uvědomit, že ruský režim je hluboce neoliberální. Jak tvrdí Ilja Matvejev, od Putinova druhého prezidentství se Kreml snaží vyvážit vlastní hospodářské neúspěchy politikou škrtů, přičemž potenciální voličskou vzpouru drží na uzdě pomocí trikolory sloganů o národním oživení. Nezní to povědomě?
I ruská dobrodružství v „blízkém zahraničí“ jsou z tohoto hlediska relevantní. Anexe Krymu a pokračující destabilizace východní Ukrajiny nejen že od roku 2014 posilují Putinovu (klesající) veřejnou podporu, ale také dobře slouží zájmům oligarchie.
Pokud se podíváme na ekonomické zájmy ruské elity na Ukrajině před rokem 2013, jak to přesvědčivě udělali Karen Saunders a Boaz Atzili (a další), uvidíme, jak propojení ruské zahraniční politiky se zájmy elit dalo v letech 2013–14 vzniknout parádní bouři. V období 2004–2013 pracovali velcí hráči Ruska i Ukrajiny v oblasti kovů, těžby, vojenského průmyslu, chemie, plynu a ropy spolu, přičemž ruští oligarchové postupně skupovali významné podíly v ukrajinských firmách (příkladem může být plyno-tranzitně-chemická síť ovládaná Dmitrijem Firtašem) i v politice.
Když se Janukovyčovo odmítnutí asociační dohody s EU v roce 2013 vymklo kontrole, Kreml si spolu s manažery ruského byznysového impéria uvědomil, že jakákoliv budoucí dohoda či změna režimu poškodí jejich finanční zájmy. Na jedné straně by taková dohoda zaváděla transparentnost, soutěž a standardní politické režimy, na druhé straně by mocenská změna v Kyjevě posílila konkurenční klany. Žádné překvapení, že o pár měsíců později dostalo zelenou dění na Donbase. A také jim to přineslo vítězství ve velkém: ruští oligarchové si užili hody na krymské kořisti, když na sklonku roku 2014 „znárodnili“ majetek svých konkurentů.
Prachy víc než hodnoty
Jak ukazují tzv. Panamské dokumenty, ruský režim současně kapitalizuje na offshoreových finančních strukturách západních elit a posiluje tím vlastní soukromé záměry. Schopnost Kremlu „infiltrovat“ evropské ekonomiky skrze infrastrukturní dohody (kupuje si vliv a vědění současně) pramení nejen z připravenosti Kremlu vysolit cash, ale také z touhy západních politiků ochotných tyto dohody vůbec uzavírat.
Není překvapivé, že právě ty evropské státy, které mají nejsilnější hospodářské vazby na Rusko, jako je Rakousko, Německo a Francie, zažívají v současnosti lobbing velkých firem za zrušení sankcí uvalených na Rusko. A současně s tím ruské, ukrajinské i evropské firmy z hybridního systému války a míru na východní Ukrajina nadále profitují.
A tady se nachází skutečná slabina Evropy – fetiš outsourcování prosazovaný našimi politiky a nepotické dohody, kterým dává vzniknout. Koneckonců, v zasedacích místnostech a byznysových hotelech Evropy mluví prachy hlasitěji než hodnoty.)
Autor je redaktor portálu openDemocracy.net.
Z anglického originálu Europe needs to stop panicking about Putin, publikovaného na stránkách Political Critique, přeložil Pavel Černovský.