Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Grandiózní trapas Přemysla Houdy

Novinář Lidových novin chtěl svým článkem šokovat čtenáře a přimět je k sebereflexi. Zamyslet by se měl ale především sám nad sebou.

Co si většina lidí asociuje se slovy vlk, krysa, brouk, vir? Nejspíš to budou různé typy ohrožení, které jim od těchto organismů hrozí. Vlk je predátor, který může díky nejčerstvějšímu hoaxu připomínat třeba muslimského fanatika vraždícího rakouské ovce. Krysy jsou zas odvěkým emblémem roznašečů smrtelných nemocí, nejčastěji si vzpomeneme asi na mor. Krom toho jsou to také živočichové parazitující na odpadu, kterým se člověk obklopuje ve větších aglomeracích. Nejneutrálnějším pojmem může být snad brouk, i když i ten lidem připomíná nepříjemný hmyz nevyžádaně vstupující do lidských obydlí a znepříjemňující jim život. Vir je konečně nebuněčný cizopasný organismus, který lidské tělo napadá zevnitř. Vstupuje do jeho systému a rozkládá ho. Nic příjemného.

V představách redaktora Lidových novin je ale vše jinak. Při přečtení těchto čtyř výrazů v publicistickém textu si každý vzdělaný člověk musí okamžitě vzpomenout na francouzského klasika postmoderny Jeana Baudrillarda a jeho „genealogii obrany proti nepříteli“. Ačkoliv je to smutné, skutečnost a nejvšednější komunikace nejsou automaticky obtěžkány komplexními významy obsaženými ve filosofické teorii, je tomu přesně naopak. Filosofie z nich vychází. Proč se tedy Baudrillard uchyluje právě k těmto čtyřem typům ohrožení? Protože je lidé za různé typy ohrožení považují a jen jejich vyslovení působí na jejich psychiku a emoce. A nejen to, jedním z charakteristických rysů soudobého rasistického vyjadřování je to, že jsou příslušníci etnických i rasových menšin ztotožňováni s nelidskými organismy. O uprchlících a migrantech se hovoří jako o hmyzu, kobylkách, nelidské invazi podřadných bytostí do kolébky civilizace. Stejně tak jsme si zvykli, že slýcháváme lidi hovořit o Romech jako o parazitech, krysách, příživnících a tak dále.

Vzdělaní čtenáři si Houdův text ztotožnili s výtvorem sebereflexivního, vzdělaného rasisty. A není možné se jim příliš divit.

A právě do tohoto kontextu přichází text Přemysla Houdy Rasismus dětských hřišť, který – jak se později z vyjádření autora ukázalo (ze samotného textu a jeho kontextu to vyplynout nemohlo) – měl být alegorií vzniku rasismu z banality. Přemysl Houda je šokován, jakého nepochopení se mu ze strany čtenářů dostalo. Dopustili se těch největších prohřešků při čtení literárního textu: doslovné čtení, nerozklíčování literárních aluzí, ironie a nadsázky, ztotožňování autora s vypravěčem a tak dále. Houda ve svém textu vystavil české veřejnosti velmi nepěkné vysvědčení z předmětu „interpretace literárního textu“. Nejspíš ho ani nenapadlo, že vyhazov ze zkoušky by si zasloužil především on.

Intelektuál a vynalézavý novinář?

Každý zkoušející by se Houdy nejspíš zeptal, co přesně měl jeho text ve čtenářích vyvolat. Měl článek upozornit vybrané čtenáře, orientující se v současné teorii, na to, jak vzniká český rasismus? Jak se potvrdilo z reakcí, přesně takhle si většina podobných lidí vznik rasismu vysvětluje, a Houdova „alegorie“ je tak v tomto smyslu nadbytečná. Vzdělaní čtenáři si totiž Houdův text skutečně ztotožnili s výtvorem sebereflexivního, vzdělaného rasisty. A není možné se jim příliš divit.

Nebo snad měl Houdův text promlouvat k českým rasistům a neotřelým způsobem je upozornit na to, že – filosofickým jazykem – „zaměňují část za celek“ a za svou nenávistí k Romům mají hledat vlastní neurózy, frustrace a zbabělost? Ačkoliv to asi bude znít elitářsky, většina takových čtenářů se ve francouzské teorii nevyzná a vytříbené aluze rozhodně nerozpoznají. Houdův text tak pro ně nakonec nemůže být příležitostí k tomu, aby se chytili za nos, ale spíše potvrzením jejich vlastních myšlenkových pochodů. Houda takovým lidem dává svým textem rozhřešení a našeptává jim, že takto jednoduše může vznikat nenávist k etnickým menšinám i v mysli kultivovaného městského liberála, a nemají se tedy za co stydět. Takové čtení ostatně podporují i reakce „příznivců Martina Konvičky“, kteří Houdovi píšou pochvalné reakce. Ani jim se ostatně nemůžeme divit.

Jedinou logickou odpovědí na otázku, co měl text způsobit, pak snad může být to, že autor chtěl článkem upozornit na své literární vlohy přední pražské a brněnské nakladatele, aby dali šanci jeho talentu a mohl ho rozvinout v kontroverzní a úderné próze. Neučinil tak ale na stránkách literárního časopisu v sekci beletrie, nýbrž v názorové rubrice předního českého deníku. Samotný název rubriky nás upozorňuje, že budeme číst subjektivní názor na nějaké téma. V tomto případě názor novináře, který v něm vykrystalizoval při traumatickém zážitku z dětského hřiště. Houda zároveň vytěsňuje, že majitelem jeho domovského deníku je Andrej Babiš, který neustále stupňuje svou protiimigrantskou rétoriku, a dokonce se v posledních týdnech v souvislosti s pracovním táborem v Letech pustil i do Romů. Když k tomu připočteme jiné texty, které se v Lidových novinách běžně objevují, například pochvalnou recenzi na neofašistickou identitářskou publikaci (a zase ta Francie!), je pravděpodobné, že v takovém kontextu by alegorii mohl hledat opravdu snad jen člověk, který má pročítání novinových článků za perverzní slabůstku, kterou obohacuje svou profesionální práci literárního teoretika.

Selhávající alegorie

Vyvstává nám tady ovšem ještě jiná otázka. Pokud už tedy zohledníme ex post předkládaný autorský záměr, o nějž se Přemysl Houda se čtenáři Lidových novin podělil v pokračování Rasismus dětských hřišť II, musíme se ptát, jestli jeho text skutečně jako alegorie obstojí. Předpokládá to, že odhlédneme od specifické funkce publicistických komentářů a budeme jeho článek číst jako literaturu, což je samo o sobě dost těžké. Houda v reakci píše, že ponižuje čtenáře i sebe, když musí svůj text dovysvětlovat. V tom se částečně plete: neponižuje čtenáře, sám sebe ale zcela určitě. Přiznává totiž, že jeho záměr sepsat alegorii o vzniku rasismu ze všedního života selhal na celé čáře. Mohl čtenáře udržet na pochybách a nechat svůj text žít vlastním životem. Ale vědomí toho, že tam někde jsou bystří a inteligentní čtenáři, kteří si o něm teď myslí, že je obyčejný rasista, mu nedalo spát. Je potřeba vše ujasnit a naplno říct, že takhle nízké a nekultivované názory si s Přemyslem Houdou rozhodně nesmíme spojovat. S touto osobností bychom si měli totiž spojovat označení jako „intelektuál, provokatér, umělec, kultivovaný a invenční novinář“. Nevím jak vám, ale mně se odteď v souvislosti s Přemyslem Houdou vybavuje především sousloví „grandiózní trapas“.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image