České politické a mediální diskusi dominovalo v první polovině letošního roku téma inkluzivního vzdělávání. Z řady politiků a političek se náhle stali odborníci na vzdělávání žáků s postižením a zároveň odpůrci jejich vzdělávání v běžných školách. Bojovníci proti domnělému rušení speciálních škol strašili rozvratem českého školství, pokud bude od září 2016 zavedena „inkluze“. Diskuse měla asi podobnou úroveň jako veřejná debata ve Spojeném království před referendem o Brexitu nebo ve Spojených státech amerických v rámci současné prezidentské kampaně. Diskuse naprosto odtržená od reality tedy není českou specialitou, ale širším fenoménem.
Zrada a spiknutí
Příběh o „škodlivé inkluzi“ byl postaven na známých vzorcích: viníky jsou neziskové organizace a Evropská unie prosazující „násilnou inkluzi“. Chtějí zrušit speciální školy a poslat všechny děti do běžných škol. Dělají to z vlastní neznalosti, protože v těchto institucích pracují samí amatéři, kteří netuší, že „rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla“. Zároveň tak konají ze zištného zájmu, protože chtějí peníze od ministerstva školství, aby se mohly přiživit na budoucích projektech pro inkluzivní vzdělávání. Kvůli tomuto „parazitování neziskovek“ navíc nejsou peníze na vzdělávání. Ministryně školství Valachová je obklopena sítí těchto organizací lobbujících za své úzké zájmy a proti zájmu učitelů a všech žáků. Všichni přece vědí, že inkluze nepoškodí jen „postižené“, ale také „zdravé“ žáky. Až se navíc hordy postižených nahrnou do běžných škol, rozvrátí to celé školství a „odnese to i vaše dítě“. Zkrátka scénář skoro jako pro českou verzi Domu z karet. Konspirační teorie, spiknutí elit a mezinárodních organizací, zrada intelektuálů, trpící děti, rodiče a učitelé. A pár desítek statečných, kteří se nebojí „říkat pravdu“. To vše ve vašich školách již od 1. září 2016.
Celkový úbytek žáků s postižením ve speciálních školách a jejich postupný přesun do běžných škol je dlouhodobým trendem.
Směsice nenávisti proti neziskovým organizacím, EU a modernímu přístupu ke vzdělávání padla na úrodnou půdu. Školství není pro politickou reprezentaci prioritou, což se asi nejlépe odráží na výši financování, která je pod úrovní vyspělých zemí. Věčné výměny ministrů (v průměru každých sedmnáct měsíců) také ke kvalitě školství nepřispěly. Školy i rodiče si tak v případě vzdělávání dětí s postižením procházeli dosti složitou cestou, na jejímž konci nebyla nutně dostatečná podpora, finanční ani odborná.
Realita je jinde
Zavádění inkluze se týká nového systému podpůrných opatření a zrušení vzdělávacího programu pro žáky s lehkým mentálním postižením (LMP). Mluvit o zavádění inkluze je ale trochu scestné, protože již přes deset let mají všichni žáci, bez ohledu na své postižení, právo vzdělávat se ve své spádové škole. Od letošního září se jim ovšem má vedle tohoto práva dostat i náležité podpory. Žáci s lehkým mentálním postižením se budou vzdělávat podle individuálního vzdělávacího plánu. Zrušený vzdělávací program měl totiž značně diskriminující a segregační dopad na žáky romského původu. Přestože romští žáci tvoří asi tři procenta žáků v běžných školách, v praktických školách (bývalých zvláštních), vyučujících podle zrušeného vzdělávacího programu, jich je přes 30 procent. Téma inkluze se proto často zužovalo pouze na vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením a na zachování vzdělávacího programu pro ně. Romští žáci se naštěstí nestali hlavním terčem kritiků inkluze. Avšak fakt, že nikdo z obhájců vzdělávacího programu pro žáky s LMP neviděl problém ve vysokém počtu Romů v něm zapojených, také o něčem vypovídá.
Po vlně hrozeb a katastrofických scénářů nastalo ticho. Realita je o mnoho nudnější než dystopická fikce inkluze. Podle čísel ze zápisů žáků do prvních tříd to nevypadá na žádné masivní přesuny žáků s postižením do běžných škol. Parazitování neziskových organizací na rozpočtu školství se nekoná, protože většina mediálně obviněných organizací ani není z ministerstva školství financována. Speciální školy se také neruší. Mají jasnou oporu v zákoně a jsou navíc většinou zřizovány kraji, takže na ně nemá ministerstvo přímý vliv. Celkový úbytek žáků s postižením ve speciálních školách a jejich postupný přesun do běžných škol je dlouhodobým trendem. Ani přesuny žáků z praktických škol nejsou nijak masivní. Má z nich odejít asi dvě stě žáků. Takto nízký počet ale zároveň ukazuje, že bude důležité sledovat dopad reformy na segregaci a diskriminaci, s níž mají praktické školy problém.
Revoluce ve školství se tedy nekoná. Čeká nás dvouleté přechodné období, během něhož všichni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami dostanou nově definovaná podpůrná opatření, aby se mohli úspěšně vzdělávat. Během náběhu těchto podpůrných opatření nebo přestupu oněch dvou set žáků se pravděpodobně najde pár případů, z nichž bude možné udělat mediální příklady nepovedené inkluze. Politici a političky rozhodující se na základě „svého srdce a internetu” budou mít jistě hned jasno, že oni měli pravdu. Doufejme, že budou potom stejně horliví při prosazování vyššího rozpočtu pro školství.
Autor pracuje v neziskovém sektoru.