Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak hráči protestují proti rasismu a útlaku

Americký fotbal se vždy profiloval jako sport dělnické třídy. Stal se také místem boje proti rasové segregaci.

Už je tomu měsíc, co quarterback týmu San Francisco 49ers Colin Kaepernick odstartoval svůj protest proti rostoucímu státnímu násilí na občanech barevné pleti v USA. Poprask, který tím vyvolal, zdaleka neutichl. Spíše naopak – jeho gesto je kritizováno, haněno, napodobováno, proměňováno. Především však vyvolalo nebývalou celospolečenskou odezvu, a to i na úrovních, kde bychom to přece jen nečekali. Patrně však není náhodou, že protest začal a získal si nejvíce ohlasu právě na poli amerického fotbalu, jenž je pro mnoho Američanů záležitostí takřka náboženského vyznání.

Fotbal jako společenský výtah

Obliba amerického fotbalu není zdaleka jediným faktorem popularity, které se Kaepernickovi, jeho gestu a jeho následovníkům dostalo. Tento sport se může honosit nejen postavením největšího producenta sportovní zábavy a tím i horentních zisků v Americe, ale také pověstí „místa“, na němž se vybojovávaly ty nejvýznamnější zápasy proti rasové segregaci. Přitom se rozhodně nedá říct, že by Národní fotbalová liga (NFL) byla nějakou výsostnou baštou levicového či progresivního myšlení. Mnohdy je tomu spíše naopak – ostatně nemálo konzervativců považuje americký fotbal za zosobnění „tradičních“ kvalit amerického národa (akcent na výkony, soutěživost, maskulinitu). Nemůžeme však pominout, že NFL stála v čele rasové desegregace ve sportu takřka hned po druhé světové válce nebo že donutila (s masivní podporou Roberta Kennedyho) majitele týmu Washington Redskins George Prestona Marshalla, aby začal do týmu přijímat i hráče černé pleti.

Právě příliv hráčů tmavé pleti nadobro proměnil tvář ligy.

Je třeba zmínit i dvě legendy na postech trenérů a posléze majitelů klubů: Paula Browna z Cleveland Browns a svéráznou postavu a „zlobivé dítě“ ligy Ala Davise z Oakland Raiders, kteří v šedesátých letech odmítali hrát v segregovaných městech amerického jihu. Konečně, americký fotbal se vždy profiloval jako sport dělnické třídy, jejíž sílící postavení během padesátých a šedesátých let odráželo i sílící postavení tohoto sportu v americké kultuře. Tento aspekt přitom americký fotbal výrazně odlišoval od baseballu, který byl (a stále je) více sportem bílé střední a vyšší třídy a ještě v padesátých letech byl v USA sportem číslo jedna. Letmý pohled na skupinová fota baseballových a fotbalových týmů vám i dnes odhalí diametrálně odlišný poměr hráčů tmavé a bílé pleti v obou sportech.

Právě příliv hráčů tmavé pleti nadobro proměnil tvář ligy. Zvláště již zmiňovaní Raiders se jak v Oaklandu, tak v Los Angeles stali se svou aurou nejobávanějšího týmu v NFL sportovním klubem místní černošské komunity. Jejich největší hvězdy se nebály setkávat s představiteli Černých panterů, známý rapper Ice Cube složil část jejich hymny a pak po další relokaci zpět do Oaklandu přidal zbrusu novou. Fotbal se ale pro mnohé deklasované obyvatele těchto komunit stal doslova sociálním výtahem. To platí zvláště od osmdesátých let minulého století a nabývá to ještě většího významu v současné době.

Životopisy mnoha hráčů až kopírují stejný mustr: matka samoživitelka s několika dětmi; otec absentuje; v mládí členem pouličního gangu; prodej drog; mnohačetné přestupky proti zákonu; zatčení. Patrně nejvýznamnějším důvodem tíživé situace několika málo vyvolených budoucích hráčů a sociálního propadu komunit, v nichž vyrůstají, spočívá v celkové ekonomické proměně USA během osmdesátých a devadesátých let. Odliv výroby za oceán a koncentrace na neproduktivní sektory ekonomiky uvrhly obyvatele černošských čtvrtí, které právě během šedesátých a sedmdesátých let začaly tvořit nezanedbatelnou složku dělnické třídy, do neřešitelných problémů. A z nich jim neoliberální Reaganovy a Bushovy vlády rozhodně nepomohly. Zvyšující se kriminalita v těchto oblastech – a s tím související represivní postupy policie, které často ústí až do bezohledného střílení do všeho, co nemá bílou či aspoň bělejší barvu pleti – je jen důsledkem těchto sociálních proměn.

Individuální protest nestačí

S ohledem na výše řečené nepřekvapí, že Kaepernickovo gesto bylo nejen přijato a kopírováno jinými hráči černé pleti, ale začalo mutovat do jiných, již z historie známých podob. Například Malcolm Jenkins, Steven Means, Ron Brooks a Marcus Smith II. z týmu Philadelphia Eagles zvedli při hymně zaťatou pěst s evidentním odkazem na Tommieho Smithe a Johna Carlose z olympiády v Mexico City v roce 1970. To samé zopakovali nyní v neděli v Jacksonville čtyři hráči místních Jaguars. Teprve následující měsíce ukážou, zda toto stupňování tiché „rétoriky“ bude mít za následek i jiné „hlasitější“ formy protestu. Už teď je jasné, že protireakce bude patrně ještě agresivnější, a to zvláště poté, co se stalo v texaské Pasadeně, kde Kaepernicka napodobil žákovský tým Beaumont Bulls, jehož členové (ve věku jedenácti a dvanácti let) si za to vysloužil bigotní výhrůžky fyzického i psychického charakteru.

Samozřejmě, že hráči nečelí jen výhrůžkám, ale dostává se jim i podpory z řad některých bývalých hráčů i vlastních trenérů. Problémem těchto pozitivních recepcí je, že se v drtivé míře vedou v duchu práva na vyjádření vlastního názoru s odkazem na první dodatek americké ústavy. To je ovšem pouze minimální a v posledku negativní podpora, která je ovšem pro Spojené státy a jejich postoj ke svobodě slova typická. Výsledkem je, že debata se nakonec nevede o obsahu, ale o formálním právu na protest. Co je za ním, tak mnoho lidí sympatizujících s protestujícími buď nezajímá, anebo brzy zajímat přestane. To je ostatně nebezpečí, které v prostředí formalizované debaty na právo protestu hrozí neustále. Mluvit můžete nakonec různě o různých věcech, akorát vás stejně nikdo neposlouchá.

V tomto ohledu se protestujícím hráčům dostalo poněkud neočekávané podpory od samotného komisaře NFL Rogera Goodella: „Opravdu respektuji, že naši hráči chtějí otevřeně projevit svůj názor a změnit naší pospolitost. Nežijeme v dokonalé společnosti. Chceme, aby tento svůj hlas využili. A oni překročili samotný protest a pokoušejí se něco změnit v jednotlivých komunitách. To na našich hráčích obdivuji.“ Není úplně obvyklé, aby se nejvyšší představitel zdaleka největší sportovní korporace v USA takto otevřeně postavil za politický aktivismus hráčů afroamerického původu. NFL totiž nemá ve svých řadách ani jednoho afroamerického majitele a Goodell toto prohlášení jistě nevydal bez předchozí konzultace s přinejmenším nejsilnější skupinou klubových vlastníků.

Na druhé straně, otevřená chvála hráčů, kteří se aktivně věnují sociálním problémům v komunitách, je trochu zbytečná. Těchto případů není málo, ale je evidentní, že tato charitativní činnost nestačí. Je totiž zcela depolitizovaná a odsunutá pouze na privátní úroveň, čímž ztrácí ze zřetele systémový původ všech problémů. Není snad třeba nijak zvlášť dodávat, že rasismus, ze kterého jsou obviňovány policejní složky, je jen částečným a (jakkoliv nezanedbatelným) povrchovým jevem, jenž má své hluboké sociální kořeny. Ostatně v policii působí také Afroameričané.

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image