Jak Konvička posílil demokracii


Antiislamista Martin Konvička svou včerejší akcí před saudskoarabskou ambasádou překročil zákon, a paradoxně tak posílil demokracii.

V neděli 11. září rozpustili úředníci pražského magistrátu za pomoci policie akci „S humorem do Mekky“, kterou před budovou saúdskoarabského velvyslanectví pořádala a pražskému magistrátu předtím řádně podle zákona oznámila protiislámská Iniciativa Martina Konvičky. Nikdo nebyl zadržen. Iniciativa se tam shromáždila po nejasném mimoprávním pokusu úřadu zakázat shromáždění kvůli údajné havárii kanalizace před budovou velvyslanectví.

Konvičkovi příznivci se při dnešní akci převlékli za muslimy a před velvyslanectví umístili mobilní záchod představující podle nich muslimskou svatyni Ka’ba v saúdskoarabské Mekce. Chystali se ji „kamenovat“ zmuchlanými novinami, a tak tento rituál parodovat. Při pouti do Mekky se ovšem nekamenuje posvátná svatyně Ka’ba, jak konvičkovci tvrdli, nýbrž zeď, která symbolicky představuje satana. A právě představení s kamenováním mobilního záchodu – podle konvičkovců kamenování svatyně – označil úřad správně za znevažování náboženské víry a akci rozpustil.

Zvláště ceněné právo

V srpnu vyvolala na pražském Staroměstském náměstí Konvičkova iniciativa svou protimuslimskou akcí paniku mezi turisty, kteří se domnívali, že to je teroristický útok. Konvička a jeho stoupenci zde vystupovali převlečeni za bojovníky Islámského státu a stříleli z maket zbraní. Policie akci vyšetřuje jako přečin (trestný čin) výtržnictví, ale stále nějak nikoho nestíhá. Nezná pachatele?

Musím poděkovat Martinu Konvičkovi a jeho stoupencům. Svou praxí upevnili právo. Odmítáním islámu a muslimů narazili na zeď zákona, již se jim nepodaří u soudu, pokud se na něj obrátí, prorazit.

Pokud jde o pokojná veřejná shromáždění, je v České republice zvláštní situace v tom, že před rokem 1990 tu policisté mlátili pokojně se shromažďující občany, polévali je (v lednu 1989) vodou z vodních děl, vyváželi je za město a i jinak je perzekvovali. Proto tu je právo na pokojné shromažďování zvláště ceněno a požívá o něco větší zákonné ochrany než v mnoha jiných zemích. Až do Listiny základních práv a svobod se dostala věta, že shromáždění nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Právo pokojně se shromažďovat lze totiž v České republice omezit jen zákonem, a to jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých osob, pro ochranu veřejného pořádku, veřejného zdraví, veřejné mravnosti a majetku nebo pro bezpečnost státu. To třeba v Německu nebo i Rakousku, kde také platí jen ohlašovací povinnost a kde se demonstrace a pochody také nesmějí povolovat (mohou se stejně jako zde jen zakazovat), se už podmínky ohlašovacího řízení dost blíží povolovacímu režimu. A v Ruské federaci se nejen hovoří, ale přímo v zákoně i píše o „povolení“ pochodu či shromáždění. Oproti tomu už v Československu před rokem 1990 nemohly národní výbory nic povolovat, nýbrž jen zakázat, i když se to různě obcházelo a důvod pro zákaz se vždy našel. Přesto ještě nyní píšou málo poučení novináři o „povolené demonstraci“ v dnešní České republice.

Zákaz přitom může vyslovit obecní (městský) úřad jen tehdy, jestliže by účel shromáždění, jak je uveden v oznámení, „směřoval k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů“ nebo „dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti“ či „jinak porušovat ústavu a zákony“. Dále lze shromáždění zakázat z důvodu, že na ono místo a na onu dobu bylo již oznámeno jiné shromáždění a z několika dalších, méně frekventovaných důvodů

Známe své pappenheimské

Před lety chtělo několik sociálnědemokratických poslanců novelizovat zákon o právu shromažďovacím (je z roku 1990), aby se úřad mohl rozhodnout nikoliv podle oznamovaného účelu, nýbrž podle účelu předpokládaného, tak trochu podle hesla „známe své pappenheimské“ (tedy místní republikány, skinheady, anticiganisty, lidi z krajní pravice hlásající nenávist a dnes islamofobní konvičkovce). A pokud je neznáme, a demonstraci lstivě oznamují prostřednictvím nastrčené osoby, bílého koně, jsou tu přece tajné služby, kterých by úřad mohl a měl použít. To vážně naznačoval i jeden rozsudek Nejvyššího správního soudu. Díky platnosti české Listiny a díky pověsti, kterou tu má Ústavní soud, tyto pokusy o ukrajování z koláče lidských práv pak ustaly. I politici a úředníci se smířili s tím, že demokracie má svá pravidla, i když je obtížné je dodržovat.

Shromáždění, které bylo oznámeno a nebylo zakázáno, u nás může být, řečeno opatrnými slovy zákona, „rozpuštěno, jestliže se podstatně odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v jeho průběhu nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz“ nebo pokud nastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz. Shromáždění rozpouští zástupce úřadu, a je-li nečinný nebo není-li přítomen, pak policie. Lze ho rozpustit i tehdy, pokud se můžeme důvodně domnívat, že jeho účastníci při něm páchají trestné činy, neřídí se rozhodnutím úřadu, neplní zákonné povinnosti účastníků shromáždění, a pokud se nepodařilo zjednat nápravu jiným způsobem, zejména zákrokem proti jednotlivým účastníkům shromáždění. Zákon obsahuje i další podrobnosti. Je to vymakané lety zkušeností a několika novelami. Přesto považuji další změny zákona za možné. Nemožné je ovšem přejít z oznamovacího a zakazovacího režimu do režimu povolovacího.

Zatím musím poděkovat Martinu Konvičkovi a jeho stoupencům. Svou praxí upevnili právo. Odmítáním islámu a muslimů narazili na zeď zákona, již se jim nepodaří u soudu, pokud se na něj obrátí, prorazit. Pod záminkou práva na svobodu shromažďování nelze znevažovat náboženskou víru. Právo pokojně se shromažďovat lze totiž omezit jen zákonem a jen v mezích ústavního zmocnění, což může podléhat přezkumu Ústavního soudu. Nyní všichni vědí, že i islám požívá v této zemi ochrany, stejně jako jiná náboženství. Islám do české společnosti opravdu patří.

Předchozí snaha zabránit Konvičkovu shromáždění „kvůli havárii kanalizace“ byla nedůstojným pokusem úřadu, připomínalo to státněsocialistický úskok. Nyní tedy už nejen zákon, nýbrž i úřady a policie vědí, jak taková shromáždění rozpouštět, i když je nelze při oznámení zakázat.

Autor je novinář.

 

A2LARM