Češi jsou zvyklí pracovat tvrdě, za špatných podmínek a nízkou mzdu a monotónní práce zabírá často většinu jejich životů. Andrej Babiš se před volbami stal králem všech pracujících a dokázal v nákladné kampani prodat, že jeho firmy „dávají práci“ víc než 33 tisícům lidí. Heslo „Nekecáme, makáme“ bylo zacílené na pevně zakořeněnou pracovní morálku cepovanou při budování prvorepublikového kapitalismu, socialistické ekonomiky i porevolučního kapitalismu.
Hypnotické slovo práce
Důraz na práci v zemi, kde je už samotná možnost pracovat často považovaná za požehnání, zafungoval jako trumf: život bez práce je přece nesmyslný, prázdný a jen těžko představitelný. A sám Babiš je skvělý nadpracovník, který vstává v pět ráno a asketicky dře bez ustání až do půlnoci, aby mohl dávat zaměstnání všem dobrým lidem. Práce je hypnotické slovo, na které pracující slyší vždy a za všech okolností. Z pracovní morálky plyne, že ten, kdo maká, je dobrý, kdo se udře, je nejlepší, a kdo nepracuje vůbec, je odpadlík a nepřítel.
Je až příliš snadné svádět vinu za stav české politiky na extremisty všeho druhu. Extremizaci způsobují také středoví politici, kteří neskrývají své fašistické názory na chudé a na cizince.
Tuto mocnou rétorickou zbraň použily pravicové strany, když obrátily nahromaděnou frustraci a nenávist proti „líným“ nezaměstnaným a Romům, kteří svátost práce údajně odmítají. Česká republika se na několik let proměnila v podivný pracovní tábor pod dohledem bachařů Jaromíra Drábka a Miroslava Kalouska, který ve spolupráci s Ivem Valentou (majitelem firmy Synot, Parlamentních listů a strany Soukromníci) zamořil ulice tisíci hracích automatů. Neměli bychom zapomenout ani na to, že ministr za TOP 09 zavedl systém docházky nezaměstnaných DONEZ, vyplácení podpory podmínil nucenými pracemi a do posledního dechu prosazoval korupční projekt sociálních karet. Výsledkem soustavného obviňování, urážení a šikany sociálně slabých byly desítky pokusů o pogromy v nejchudších oblastech na severu Čech a Moravy.
Ale i v jádru mimořádně úspěšné kampaně Andreje Babiše tkví princip, který se na českém politickém divadle zjevuje stále znovu, byť v různých podobách. Důrazem na práci je možné přimět lidi, aby šli k volebním urnám, ale také aby začali nenávidět své sousedy. Účelem politického marketingu je za každou cenu udržet pozornost voličů namířenou tím správným směrem a neustále určovat hranici mezi spojenci a nepřáteli. Není tomu dávno, kdy jsme se při pohledu na bobtnající mocenský a ekonomický monopol ANO a Agrofertu mohli naivně utěšovat, že Babiš oproti ostatním alespoň nesahá po rasistické rétorice. Před volbami byl ještě Babiš spojencem lidí proti ztrouchnivělému establishmentu, ovšem před rokem se stal bratrem ve zbroji proti hordám teroristů převlečených za uprchlíky. Do začátku předvolebního období pak zvolil osvědčený těžký kalibr protiromského rasismu a zvládl při tom zhanobit památku romského holocaustu. Jako mobilizační zaklínadlo přitom opět zafungovala práce.
V demokratické zemi, kde panuje konsenzus o odmítnutí rasismu a popírání holocaustu, by musel Babiš po svých výrocích ve vysoké politice okamžitě skončit, čelit ostudě a soudnímu procesu. U nás se celá aféra smetla ze stolu, jako by se jednalo pouze o trapné nedorozumění nebo přeřeknutí. Premiér Sobotka suše konstatoval, že Babiš překročil „hranici mezi náckovstvím a populismem“ a požádal o omluvu. Dal tak vědět, že za „náckovské“ projevy nepřijde skutečný trest, ale stačí se formálně poklonit u památníku a vydat obojaké prohlášení do novin.
Nevábné podloží
Saša Uhlová vzápětí přišla s kritikou pokrytectví předsedy vlády a napsala o sociálních demokratech, kteří se pod tlakem extremistů vzdalují svým ideálům. Podle tohoto výkladu je sociální demokracie správným středním proudem, který otravují a kalí rasisté, kteří se jí od okrajů nebezpečně přibližují. Sobotkovo prohlášení, že výraznou muslimskou menšinu v České republice nechceme, pak interpretuje jako populistickou snahu zavděčit se xenofobní veřejnosti. Vysvětlení hnědnutí politického středu vlivem extremistů však zakrývá podstatu problému, která leží v umírněných stranách samotných. Úsvit a další extrémní pravicové síly usilující o moc nevzešly z ničeho – jsou produktem dlouhodobého politického působení stran jako ČSSD, ODS nebo TOP 09, které v minulosti přistupovaly na demagogickou rétoriku a ustavovaly politickou kulturu, ze které zmínění radikálové těží.
Nevábné sociálfašistické podloží sociální demokracie i ostatních stran se odhaluje snad při každé příležitosti, kdy se rozhoduje o podstatných sociálních otázkách. Michaela Marksová se měla stát hlavou progresivního křídla strany, ale netrvalo dlouho a v Litvínově oznámila, že chce podmínit výplatu některých dávek neplacenou veřejnou službou. Mosteckému deníku dokonce prozradila: „Je potřeba intenzivní sociální prací oddělit ty, kteří se snaží pracovat, a ty se snažit aktivizovat, a od nich oddělit ty, s nimiž nehnete, tam je pak na řadě represe.“ Zvyšování minimální mzdy zase podporuje pod podmínkou, že bude motivovat k práci lidi na sociálních dávkách. O postojích k cizincům nejlépe svědčí politika Milana Chovance, který ve spolupráci s nechvalně známým šéfem Odboru azylové a migrační politiky Tomášem Haišmanem udělal z České republiky děsivou „no go“ zónu pro lidi prchající před válkou.
Pochopení vztahu středu a okraje české politické scény také neprospívá volné používání pojmu populismus jako synonyma pro veškeré její neduhy. Když levice hodlá čas od času prosazovat svůj program, je hned politickými oponenty onálepkována jako populistická. Když Sobotka, Babiš nebo Konvička hovoří o tom, že muslimy nechceme, pak se podle jejich kritiků jedná o populistické nadbíhání většině. Populismus je ale nezbytnou součástí každé politiky, pravicové i levicové, která se pokouší srozumitelně promlouvat k lidem a oslovovat voliče. Pokud politiku očistíme od populismu, zůstane nám jen apolitická technokracie.
Pojem práce je pro voliče a politiky velmi důležitý a funguje jako silný mobilizační nástroj. Dosud jej ale používali především pravicoví politici ve stranách napříč politickým spektrem, kteří tak rádi mluví o disciplinaci nezaměstnaných a chtějí hnát Romy do práce. To, že má téma práce i pozitivní nebo emancipační potenciál, si zatím uvědomily pouze odbory, které pod vedením Josefa Středuly bojují ve své kampani za konec levné práce. Na parlamentní úrovni však zatím scházejí politici, kteří by dali slovu práce pozitivní význam. Sociální demokracie není schopna tento potenciál využít ani v čele vlády. Nejspíš proto také prohraje v zápase s Babišem, který umí z každé situace vytěžit maximum.
Je až příliš snadné svádět vinu za stav české politiky na extremisty všeho druhu. Extremizaci a tolik skloňované hnědnutí politiky způsobují také středoví politici, kteří neskrývají své fašistické názory na chudé a na cizince. Jed teče ze středu a rozlévá se do celé společnosti. Sociální demokracii táhnou ke dnu její vlastní členové a přední funkcionáři i bez asistence okrajových radikálů.
Autor je redaktor A2larmu.