Neil Woods kdysi riskoval život v boji za dopadení drogových dealerů. Protože ale gangy reagovaly stupňujícím se násilím a zastrašováním (některé dokonce zákazníkům, kteří mluvili s policií, prodávají jed), začal za jedinou správnou cestu považovat legalizaci.
Umění klamat
Procházím obchodním středem města se štíhlým zdravým šestačtyřicátníkem. „Tak vy byste chtěla vidět, jak jsem vypadal dřív?“ Vtáhne břicho, schoulí ramena, otírá si z tváří imaginární pot a já mám najednou před očima feťáka – nervózního, drmolícího, žadonícího o dávku. „A takhle se chodí, když jste na heroinu.“ Mírně zlomený v pase vyráží vpřed nejrychlejším možným krokem, který ještě není běh. „Všechno je to v žaludku,“ zazubí se, když ho doženu. „Jsou z toho křeče v břiše.“
Po čtrnáct let se vždycky rozloučil se svou ženou a dvěma malými dětmi, natáhl si zašpiněné „šusťáky z charity“ a zjevil se v některém městě kdesi v Anglii coby drogově závislý. „Místní hantýrku a gesta jsem nasával jako houba. Slang ulice je hodně regionální, často mají svůj i jednotlivá města, takže se musíte adaptovat rychle. Největší nebezpečí ze začátku je působit, jako bys přiletěl z Marsu – a ty seš kdo?“ Jako policista z protidrogové jednotky v přestrojení používal Woods pokaždé jinou krycí historku, postupně se spřátelil se zuboženými závislými, vloudil se do přízně jejich dealerů, kupoval od nich drogy – a pak nechal celou bandu poslat za mříže.
Skupiny organizovaného zločinu se v přímém důsledku mé práce chovaly čím dál brutálněji.
Nedokážu snadno skloubit představu feťáka, za kterého se Woods kdysi vydával, s bystrým bývalým policistou, který mě zve na čaj a koláček. „Ale mě to umění klamat strašně bavilo,“ vysvětluje. „A bavilo mě i to, jak se ta dovednost rozvíjela. Dokázat úspěšně klamat lidi je hodně napínavé. Hlavně když je to zároveň nebezpečné.“ Hrozba rostla každým rokem, jak dealeři postupně odhalovali taktiky přestrojených policistů a nové tváře požadující drogy jim byly čím dál podezřelejší. Jeden dealer se pokusil Woodse přejet autem, jiný mu držel u rozkroku nůž, další na něj vytáhl glocka ráže devět milimetrů. Ale hromadily se i pochvaly a odměny. Woods dokonce pomáhal vytvořit celostátní pokyny pro operace v přestrojení a po celé zemi cvičil policisty v tom, co se sám naučil. Podle vlastních propočtů poslal pachatele za mříže úhrnně na déle než tisíc let.
Už tehdy se cítil provinile kvůli těm závislým, kteří měli prostě tu smůlu, že ho zavedli až k dealerům. „Ale říkal jsem si, že můj boj je správný a účel světí prostředky.“ Kvůli neustále eskalovanému násilí, kterým dealeři zastrašovali komunitu závislých, aby nemluvila s policií, působilo toto ospravedlnění s každým novým nasazením pádněji. V Northamptonu narazil Woods na děsivou novou formu trestání informátorů – hromadné znásilnění jejich přítelkyně nebo sestry – a v Brightonu ho všichni heroinisti varovali, že pokud místní dealer pojme podezření, že mluvili, další dávka heroinu, kterou si koupí, je zabije. Už před tím se Woods divil, jak to že v Brightonu dosahují heroinová úmrtí pětinásobku celonárodního průměru. Teď pochopil, že nešlo o epidemii předávkování, ale že tu dealerům doslova beztrestně procházejí vraždy, protože to u obětí vypadá prostě jako další nechtěné předávkování.
A tehdy Woods zažil své prozření. „Policie je rok od roku lepší v chytání drogových gangů. A pro gangstery je nejefektivnější obranou stupňovat strach a zesilovat zastrašování namířené proti potenciálním informátorům. Nahnat lidem hrůzu je nejúčinnější nástroj, jak jim zabránit, aby vás nabonzovali. Jinými slovy, skupiny organizovaného zločinu se v přímém důsledku mé práce chovaly čím dál brutálněji.“
Spolehlivě dokázala protidrogová jednotka chytit, jak Woods sám poznal, jen dealery „na ráně“ – malé ryby a neškodné závislé, kteří se pokoušejí taky trochu prodávat, aby měli za co koupit dávku pro sebe, a které může informátor udat beze strachu z odplaty. „Proto se organizovaný zločin čím dál víc monopolizuje, protože nejefektivněji organizované zločinné skupiny jsou ty, které dovedou nahánět největší hrůzu.“ Jako když státy za studené války hledaly ochranu u NATO nebo u Varšavské smlouvy, stávají se i dealeři z malých měst součástí velkoměstských gangů. „Je to klasický závod ve zbrojení. Ale u studené války alespoň šlo zbořit zeď a zmírnit napětí. Jenže ve válce proti drogám žádná zeď není, že ne? V Brightonu se teď začíná rozvíjet to, co ničí Mexiko. Mexiko je jenom horší fáze, ale vývoj může směřovat pouze jedním směrem.“
Moc se o tom nemluví, že?
Woods byl svědkem i toho, co válka proti drogám dělá s policií. Když natrefil na zkorumpované kolegy, vyšší velení nad tím jen pokrčilo rameny, že je to vzhledem k množství peněz, o které tu jde, nevyhnutelné. Nezákonný trh, který má hodnotu sedmi miliard liber, by si snadno mohl koupit tolik policistů, kolik by chtěl. „Jenomže veřejnost tohle neuvidí a ani se o tom nijak moc nemluví, že ne? Jeden z velkých problémů je, že k povinnostem policejních šéfů patří také zachovávat důvěru veřejnosti – což se dá pochopit, protože ztratí-li veřejnost důvěru v policii, může v dalším kroku nastat anarchie. To ale také znamená, že o míře policejní korupce ve vztahu k dodavatelům drog se nelze dozvědět. Veřejnost to prostě neví. Srovnejte to s prohibicí v Americe do roku 1933. Tam titulky novin ustavičně psaly o korupci, kterou prohibice vyvolávala.“
Když si Woods uvědomil, že poslání, kvůli kterému nasazoval život, je nejen marné, ale že je hlavní příčinou utrpení, se kterým se setkával, propadl se do psychické krize. Měl dojem, že přichází o rozum, dokud mu lékaři nediagnostikovali posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Byla tak silná, že ještě dnes působí nervózně a nepokojně. Na krku mu křečovitě škube sval, když vysvětluje, že ho trýznily vzpomínky na to, jak ublížil zranitelným závislým. Tomuto typu PTSD se říká, jak se dozvěděl, morální poškození. „Jde o to, že člověk provedl špatné věci. A já jsem udělal vážně špatné věci.“
Zkoušel o tom tehdy mluvit s kolegy, ale ti nechtěli nic slyšet. Kdyby se drogy legalizovaly, ujišťovali ho, dealeři a gangsteři by nezmizeli, ale jednoduše by se vrhli na jiné typy zločinů. „Ale to je v oblasti zločinu ten největší omyl. Příčinou zločinu nejsou zločinci, ale příležitosti.“ Žádný jiný typ zločinu nepředstavuje takovou příležitost pro „kdejakého patnáctiletého“, aby si tak snadno vydělal tolik peněz a s tak malým rizikem. „A taky jde o poptávku. I statistiky samotné vlády tvrdí, že v téhle zemi existují tři miliony uživatelů kanabisu. U žádného jiného typu kriminality tak obrovská poptávka neexistuje.“ Woods pokračuje čím dál živěji: „Padesát procent lidí za mřížemi v téhle zemi je tam z důvodů souvisejících s drogami. Vedle toho, padesát procent majetkových zločinů má na svědomí méně než 0,2 procenta populace. A to jsou problematičtí uživatelé heroinu. Stačilo by obejít gangy a vydávat heroin závislým na předpis a většina této zločinnosti by zmizela přes noc. Důkazem je Švýcarsko. Ani tam sice nezašli dost daleko, ale i v rámci jejich omezených opatření je pokles kriminality, k němuž tam došlo, naprosto ohromující.“
Ale drogy, trvali na svém jeho kolegové, zabíjejí lidi. Vždyť nedávno upadlo několik teenagerů v Manchesteru do kómatu poté, co si vzali extázi. „Ale to je přeci důvod k regulaci!“ vykřikuje Woods. „Dneska už se taky neprodává sedmdesátiprocentní rum – protože zabíjel lidi, zavedli jsme regulaci. Nastavila se hranice, jak moc silné mohou alkoholické nápoje být. U drog by se mělo udělat totéž, protože jinak to, co může přijít do rukou dětem, nelze vůbec kontrolovat.“
Zákroky policie nesnižují poptávku
Argument, který Woods od svých kolegů slýchal častěji než jakýkoliv jiný, zněl: „Ano, válku proti drogám je těžké vyhrát. Ale to, že spousta lidí vykrádá domy, přeci není důvod, aby se legalizovalo vloupání. A stejně tak by se neměly legalizovat drogy jen proto, že je bere tolik lidí.“ V téhle chvíli už je pro mě těžké si vzpomenout, že Woods sám vlastně byl policista. Do uvedené „totálně triviální reakce“ se pouští s plnou vervou: „Proti tomuhle názoru lze namítnout dvě věci. Za prvé, domovních lupičů je miniaturní množství. Jak vám potvrdí každý policejní inspektor nebo seržant, ve městě o pětadvaceti tisících obyvatel stačí zatknout dva lupiče, aby se množství vloupaček snížilo na polovinu. A když chytíte lupiče, tak tím zároveň takříkajíc snižujete poptávku po tomhle zločinu. Ale u policejních zásahů proti drogám se poptávka nesníží. Na poptávku po drogách nemá policie vliv absolutně žádný.“ Cituje studii o dopadech represivní drogové politiky na užívání drog, kterou si nechala vypracovat britská vláda. „Závěr zprávy zcela jednoznačně tvrdí,“ říká Woods, „že tresty nehledě na jejich tvrdost – trest smrti, dvacet let ve vězení – nemají na užívání drog žádný dopad. Cílem protidrogové politiky by proto nemělo být snižování míry užívání drog, ale minimalizace škod a bolesti, kterou způsobují.“
„Druhý argument,“ pokračuje Woods, „zní, že vloupání způsobuje spoustu škod, takže je špatné samo o sobě. Ale jediný důvod, proč jsou zakázané drogy, je, že jsme se tak rozhodli.“ Touha dočasně si změnit stav vědomí je přirozená i univerzální, a pokud nepovažujeme opojení za cosi inherentně nemorálního, v kterémžto případě by bylo nutné zbavit se alkoholu a možná i kafe, pak povolit jednu metodu, a přitom zakazovat jinou „vůbec nedává smysl“.
Po rezidenční léčbě PTSD se Woods vrátil do práce. V roce 2011 ale od policie odešel a loni se stal předsedou britské pobočky Law Enforcement Against Prohibition (LEAP), mezinárodní organizace sdružující bývalé i současné zaměstnance policie, vězeňské služby, armády a zpravodajských služeb, kteří chtějí veřejnost upozornit na obrovské škody, které podle jejich zkušeností válka proti drogám způsobuje. Organizace LEAP, založená ve Spojených státech, doufá, že se jí podaří napodobit úspěch boje vietnamských veteránů proti válce. „Způsobil jsem obrovské utrpení a podle mého názoru mám povinnost pokusit se věci napravit. Tu povinnost mám i proto, že se ocitám v unikátní situaci. Se svými zkušenostmi a názory mám možnost mluvit k lidem a lidé mě poslouchají, protože nejsem nějaký hipík. Býval jsem policejní důstojník.“
Bývalí přátelé ze služby dostali okamžitě rozkaz přerušit s Woodsem veškeré styky, a i když mu na Facebook chodí žádosti o přátelství i vzkazy vyjadřující podporu od stávajících policistů, Woods chápe, že pro své nadřízené je zrádce. Aby toho nebylo málo, vydal teď Woods i knihu vzpomínek z doby, kdy pracoval jako policista v přestrojení. Kniha Good Cop, Bad War strhujícím způsobem odkrývá realitu války proti drogám, čímž, jak Woods doufá, by mohla napomoci změně veřejného mínění. „Memoáry jsem psát rozhodně nechtěl. Jsem extrémní introvert. Ale je to nejlepší způsob, jak lidem umožnit, aby si prošli mou cestou a pochopili, co že mě to přimělo dospět k závěrům, k nimž jsem dospěl.“
Woods nabízí analogii dramatické proměny postojů k homosexualitě: „Nedošlo k žádné konkrétní revoluci. Společnost si zkrátka kolektivně pomyslela: tak fajn, někteří lidé jsou holt teplí. A pak se změnily zákony. A postoje k drogám se teď také rychle mění. Stalo se z toho téma hlavního proudu.“ Kanada se chystá zavést regulovaný trh, a jakmile britská veřejnost uvidí, že to v Kanadě funguje, pak podle Woodse lze očekávat radikální změnu i v Británii.
Drogová politika, jakou ji chce Woods, je prostá i radikální. Heroin by měli vydávat závislým lékaři na předpis a všechny ostatní drogy by se měly prodávat za přísně regulovaných podmínek. I crack? „Když jsem nastoupil k policii, věřil jsem rčení ‚Jednou kouřit crack rovná se závislost na celý život.‘ Pamatuju si, jak to v televizi vykládala Nancy Reaganová, ale to je jen hromada keců. Tohle tvrzení nemá žádnou oporu v důkazech.“ V rozporu s propagandou války proti drogám Woods tvrdí, že závislost si vybuduje jenom malá menšina uživatelů drog, a to nehledě na látku, jakou zneužívají. V průměru se to číslo pohybuje okolo deseti procent (je zajímavé, že problematických gamblerů je zhruba totéž procento), přičemž jedinou výjimkou je heroin, kde jde o dvacet pět procent.
Woods už lobboval u příliš mnoha politiků na to, aby věděl, že politici neschválí žádný zákon, pokud neuvidí, že ho veřejnost požaduje. Nechce proto hádat, jak dlouho to bude trvat: „Kdo ví?“ Ale jednou věcí si je jistý: jednoho dne se za válkou proti drogám ohlédneme a „budeme se divit, jak jsme tomu kdy mohli věřit.“
Autorka je spisovatelka a novinářka.
Z anglického originálu I’ve done really bad things: The undercover cop who abandoned the war on drugs publikovaného na stránkách britského deníku The Guardian přeložil Pavel Černovský.