Rezident versus prezident?


Docent Ivan Ošťádal a Univerzita Karlova podali žalobu na prezidenta Zemana. Přestože ji soud ve správním řízení zamítl, jejich boj se dá hodnotit jako částečně úspěšný. A hlavně potřebný.

Městský soud coby soud správní zamítl ve středu žalobu, kterou na prezidenta republiky Miloše Zemana společně podali fyzik Ivan Ošťádal, docent Univerzity Karlovy, a samotná univerzita, kterou u soudu osobně zastupoval – což je jev krajně neobvyklý – její rektor Tomáš Zima. Žalobci napadli žalobou nečinnost prezidenta republiky Miloše Zemana, který nejprve, loni v květnu, prostě odmítl – ale lišácky bez vydání rozhodnutí – podepsat dekret, jímž měl být Ošťádal jmenován profesorem. Zeman to učinil, i když docent splnil všechny podmínky a i když o tom rozhodla po řádném a dost složitém řízení vědecká rada univerzity.

Prezidentův postoj a zamítnutí žaloby proti němu znamená, že akademickou svobodu zajišťují české zákony nedostatečně, takže tato proklamovaná svoboda existuje jen na papíře.

U soudu se vlastně vedl spor, zda prezidentův dopis z letošního ledna, adresovaný ministryni školství Kateřině Valachové, která se marně snažila o kompromisní postup při jmenování profesorů, byl jeho správní „činností“, či naopak správní „nečinností“. Soud se přiklonil k prvnímu pohledu, i když Zeman poslal dopis až dávno po podání žaloby na svou nečinnost. Z toho plyne poučení, že i Zeman je tvárný a ustoupí od svého anarchistického výkladu práva, podle něhož jako prezident přímo volený lidem může téměř vše a nikdo ho nemůže nutit, aby něco konal. Pravdivý byl výrok Vladimíra Špidly (týkající se, pravda, Zemanova předchůdce Klause), že prezident republiky je jen notář, který notifikuje rozhodnutí jiných, ústavněprávně, trestně a hlavně politicky odpovědných orgánů. Zeman naopak ukazuje, že – jak se říká v Polsku – mocný jest.

Soud Zemanův postoj zkoumat odmítl, protože akademik nepodal žalobu proti nezákonnosti rozhodnutí, ale pouze proti prezidentově nečinnosti. „Soud žalobu zamítl, protože ke dni jeho rozhodování již nečinnost netrvala,“ vymlouvala se předsedkyně senátu Viera Horčicová s poukazem na Zemanův dopis ministryni Valachové.

Prezident má pravomoc, není to jen notář

Advokátka Zuzana Bělinová, která Ošťádala zastupuje, poukázala na to, že Zeman porušil zákon o vysokých školách. Rozhodnutí vědecké rady je podle ní (a podle mne také) pro Zemana závazné. Jmenování profesorů prezidentem označila za „tradiční akt, jímž státní moc vyjadřuje respekt k akademické půdě a akademickým svobodám“. Zemanovo jednání je „tak trochu projevem politické exhibice, která tu nemá místo“, dodala. V tom se advokátka mýlí, naopak, pro politické exhibice přímo voleného prezidenta je vždy místo, a to vždy a všude. Je to přece sama raison d´être jeho funkce, či pozice nebo postu, jak se dnes říká. Dodal bych ale, že prezidentův postoj a zamítnutí žaloby proti němu znamená, že akademickou svobodu zajišťují české zákony nedostatečně, takže tato proklamovaná svoboda existuje jen na papíře.

Zemanův dopis ministryni není ale jediným úspěchem žaloby. Druhým je skutečnost, že Městský soud v Praze správní žalobu vůbec přijal a věcně – z hlediska prezidentovy „činnosti“, respektive „nečinnosti“, ji vůbec projednával. Rektor Zima už přemýšlí o dalších právních krocích včetně přezkoumání obsahu prezidentova rozhodnutí. Rozsudek nebere jako prohru. „Nerozhodovalo se o tom, jestli mají být kandidáti jmenováni, nebo nemají, ale o tom, zda bylo vydáno rozhodnutí,“ řekl po vynesení rozsudku.

Právní cesty, o nichž se rektor jen letmo zmínil, jsou dvě. Proti pravomocnému rozsudku lze podat k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost. A Zemanovo „rozhodnutí“ (to v dopise ministryni z letošního ledna) lze napadnout novou žalobou u Městského soudu v Praze. Těším se na obě cesty, každá z nich totiž může oslabit nemravné počínání státního notáře, jenž se pasuje do role mocného prezidenta s pravomocemi, které nikdo a nic neomezuje, dokonce ani zákon. Po rozhodnutí obecných soudů by zbývala ještě cesta k Ústavnímu soudu a případně k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (Rada Evropy).

Ústavně neodpovědný prezident

„Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný,“ píše se stále v české ústavě. V polokancléřském systému, v němž je exekutivní moc ve státě soustředěna do rukou vlády (a často jejího předsedy, jenž je nad členy vlády „pánem“) a ta je přímo a krátkou cestou odpovědna Poslanecké sněmovně, je prezidentova ústavní neodpovědnost, jež je prvorepublikovým reliktem, absurdní. V poválečných československých ústavách se tato úprava nevyskytovala, to až v české ústavě z roku 1992. Česká ústava je jediná mně známá ústava, která neobsahuje ústavní záruky ochrany lidských práv a demokratických svobod. To ODS si prosadila, že tam nebudou, a jen neochotně, nemajíc v parlamentu dost hlasů, připustila, aby se Listina základních práv a svobod stala podle ústavy součástí „ústavního pořádku“. A k tomu se přidalo postavení prezidenta – monarchy, ústavně neodpovědného, vlastně nedotknutelného – trestněprávně, správně, přestupkově a neodpovědného politicky.

Tento neudržitelný a komický stav se postupně měnil, i změnami v ústavě. Podle ní může už nyní být prezident republiky po skončení svého mandátu trestně stíhán a politicky může být Ústavním soudem na základě ústavní žaloby parlamentu i sesazen (i když je to prakticky nemožné), a to nejen pro „velezradu“ jako před lety, ale i pro „hrubé porušení ústavního pořádku“. V tomto postupném zcivilňování, odmonarchizování prezidentské funkce vedoucím k jejímu zániku či aspoň jasnému vymezení jako funkce ceremoniální a protokolární, je třeba pokračovat. Skandál s nejmenováním vysokoškolských profesorů je k tomu dobrým nástrojem.

Rozhodne to nakonec zase zločinná StB?

Prezident loni v květnu odmítl podepsat Ošťádalův jmenovací dekret kvůli fyzikovým kontaktům se Státní bezpečností, k exhibici si přece musel najít nějaký důvod. V mediálním (tedy Zemanově) světě zaznívá hrůza, kterou na lidi pouští Zeman, když trvá na tom, že podle dochované evidence byl Ošťádal „nikoliv agentem, ale rezidentem Státní bezpečnosti, což je víc než agent“. Dále zmínil, že závazek spolupráce, podepsala i Ošťádalova manželka.

Začátkem devadesátých let se odhalilo, že „držitel krycí adresy“, na kterou si StB nechala posílat Československou poštou dopisy od svých spolupracovníků, byl obvykle verbován pod nějakou přijatelnou legendou (prevence kriminality), a sám o obsahu poštovních zásilek neměl ani potuchy. Ošťádal ale rezidentem nebyl. O existenci vztahu „rezident“ (což byl „náčelník“ agentů či ideospolupracovníků, jejich řídící orgán!) – „agent“, „důvěrník“ atd. samozřejmě příbuzní nesměli vědět, avšak u kategorie „držitel bytu (propůjčeného či konspiračního)“ byla tato vědomost příbuzných účelná.

Sám docent Ošťádal svých styků se Státní bezpečností dnes lituje. „Ano, poskytoval jsem krycí adresu. Byl jsem mladý a naivní,“ řekl kajícně v soudní budově novinářům, kteří se tam slétli. Snad mu někdo vysvětlí, že i ty nejhnusnější a těžké zločiny včetně vraždy jsou v této zemi po dvaceti letech promlčeny a že „držitelé krycích adres“ tehdy nepřekračovali zákon (zatímco udavači už tehdy často ano a příslušníci Státní bezpečnosti neustále), stejně jako ho dnes nepřekračují, doufejme, „osoby působící ve prospěch Policie České republiky“.

Ale pokud si on myslí, že se tehdy nějak provinil proti obecným zásadám slušnosti či spravedlnosti, nechť si sám uloží jako pokání, že se nyní bude snažit svou soudní při, která má obecný význam pro právní demokratický stát, právně dotáhnout až do konce. Právo je v této zemi hodně individualizované, a bez jeho vytrvalosti to nepůjde.

Autor je novinář.

 

A2LARM