Jaké faktory ovlivnily konečný výsledek ruských voleb do Dumy? A v čem a proč se předvolební odhady mýlily?
Navzdory předvolebním odhadům, včetně toho mého, se Jednotnému Rusku podařilo získat ústavní většinu. Má to několik příčin: mandáty ve většinovém systému, o poznání menší volební účast a podcenění Putinova efektu na konečné výsledky prokremelské strany. Parlamentní volby v Rusku tak přinesly – nehledě na pokračující hospodářskou a politickou stagnaci – v podstatě jednobarevný parlament, ve kterém se ještě výrazněji umenšil vliv a role dalších politických stran a v němž v podstatě neexistuje politická opozice. Z celkem 450 míst připadlo jenom 107 pro všechny ostatní politické strany. 343 míst připadlo prokremelské straně Jednotné Rusko. Zdá se, že ruský volič žádné alternativy nehledal nebo nenašel.
Celkové výsledky voleb
V konkrétních číslech Jednotné Rusko získalo v poměrném systému oproti očekávání (a šetření veřejného mínění) 54 procent, ve většinovém systému zcela dominovalo s 203 získanými mandáty v celkem 225 obvodech. Prokremelská strana tak má nakonec bezprecedentní zastoupení v parlamentu a hlavně ústavní většinu, která jí umožňuje měnit ústavu a přehlasovat prezidentovo veto.
V konečném důsledku je podstatné to, jak volby a jejich legitimitu vnímají samotní Rusové. V tomto ohledu se zatím zdá, že se Jednotné Rusko protestních nálad nemusí obávat.
Na druhém místě skončila Komunistická strana Ruské federace, která v proporčním systému nabrala podporu 13,35 procent a ve většinovém potom získala celkem sedm míst v Dumě. Celkově si komunisté ve srovnání s minulou Dumou pohoršili celkem o padesát míst. Dlouho to vypadalo, že na druhém místě se umístí Žirinovského Liberálně demokratická strana Ruska. Nakonec skončila znovu třetí, v proporčním systému obhájila 13,16 procent hlasů a ve většinovém pak vyhrála jenom pět míst. Celkově strana ztratila sedmnáct míst v parlamentu oproti uplynulému volebnímu období.
Poslední strana, která se do parlamentu dostala, byli takzvaní eseři neboli strana Spravedlivé Rusko, která v proporčním systému obdržela 6,1 procenta hlasů a získala celkem sedm míst. Také eseři ztratili celkem 41 míst a jejich dumská frakce bude mít nyní jen 23 členů. Liberálně opoziční strany Jabloko a PARNAS ve volbách neuspěly vůbec, když získaly voličskou podporu 1,99, respektive 0,73 procenta oprávněných voličů. A ani jedno místo v jednomandátních obvodech většinového systému. Vedle nevýhodné pozice stran ve volební soutěži na tom má vinu špatně zvolená volební strategie, prozápadní image, nejednotnost a neschopnost mobilizovat protestně laděné voliče.
V minulém článku jsem odhadovala jiný vývoj. Především jsem, jak se ukazuje, nedocenila význam dvou faktorů. Tím prvním byl chybný předpoklad, že by většinový systém mohl, skromně, ale přece, pootevřít konkurenční pole. Druhý a asi významnější byl ten, že jsem podcenila „Putinův faktor“ ve vztahu ke straně Jednotné Rusko. Tady byl předpoklad, že by se na výsledku vládní strany mohla podílet pokračující stagnace a „postkrymská deprese“. Jinak řečeno, byl to předpoklad, že by nyní Jednotné Rusko mohlo „sklidit“ aspoň částečně nespokojenost voličů se zhoršením životních podmínek a celkovou stagnací. Nakonec se ukázalo, že nespokojení voliči nejspíš zůstali prostě doma. Ilustrativní je příklad řady sibiřských a dálněvýchodních regionů, kde se podprůměrná účast voličů snoubila s relativně slabou podporou vládní strany. Řada z nich se přitom v posledním půlroce setkala s citelným propadem příjmů a nezaměstnaností.
Výrazný propad volební účasti
Nastal tak jiný scénář, který si zaslouží bližší vyjasnění. Na prvním místě se na výsledcích projevila zvýšená volební neúčast, která poprvé od roku 1990 v Rusku znamenala, že více než padesát procent oprávněných voličů svoje právo nevyužilo. Z této de facto většinové neúčasti nakonec profitovalo Jednotné Rusko.
Právě volební účast, která letos klesla o dvanáct procent a ocitla se na osmačtyřiceti procentech všech oprávněných voličů, poněkud zchlazuje prvotní nadšení z triumfu Jednotného Ruska. Straně tato situace vyhovovala a nejspíš byla také součástí celkové volební kalkulace a přenosu voleb z prosince na konec sezóny v září. Nicméně mlčící většina není z hlediska politické stability ta úplně nejlepší zpráva.
Vedle depolitizace tu totiž máme směs politické apatie, nedůvěry v politický systém i volby a zřejmě také názor, že stranický systém Ruska nenabízí jasné a dobře artikulované alternativy. Nový parlament je tak alespoň z hlediska základní demokratické matematiky parlament menšiny. Nebo úplně jednoduše: Jednotné Rusko má voličskou podporu kolem 28 milionů z asi 101 milionů oprávněných voličů.
Faktor Putin a plebiscitní volby
V mém odhadu podceněný „Putinův faktor“ pomohl Jednotnému Rusku v jinak poměrně nudné kampani. Zejména navzdory necharismatickému premiérovi Medveděvovi, kterému v poslední době evidentně došly zbytky politické imaginace, a hlavně bez ohledu na celkovou stagnaci země. Paradoxně to, co jsem nedocenila, vyjádřil hned po volbách sám Vladimir Putin. Občané dali jeho slovy podporu Jednotnému Rusku, přestože „se lidem nežije jednoduše“.
V prezidentském systému, jako je ten ruský, je politika nadmíru personalizována. To se zřejmě znovu promítlo do letošních výsledků Jednotného Ruska, i když Putinova přítomnost byla menší než v roce 2011, kdy partaj vedl do voleb. Stranu nyní neformální lídr s rekordním ratingem doprovázel nikoliv na obrovských billboardech, ale skromněji, například předvolební knížkou citátů. A zdá se, že to stačilo.
Jednotnému Rusku volby vyhrálo symbolické vůdcovství Putina jako prezidenta a tradičně plebiscitní charakter voleb. Tím pádem byl hlas pro Jednotné Rusko volbou „za Putina“ a potažmo za jeho politický kurz, ve kterém převládá zahraniční politika a velmocenská identita Ruska. Tradiční vnímání prezidenta je vlastně nepolitické, což vede k tomu, že je politicky neodpovědný. Tato rovnice se letos ve volbách ukázala jako platná.
Odhady versus výsledky
Konečné výsledky voleb se značně liší od publikovaných výzkumů veřejného mínění a hlavně povolebních anket, které ukazovaly na to, že Jednotné Rusko nedostane více než padesát procent hlasů (bez ohledu na rozdíl mezi většinovým a poměrným systémem). To vzbuzuje nutně otázky kolem autentičnosti výsledků, i když výzkumy veřejného mínění mají obvykle všude na světě spíše orientační než přesný smysl.
V souvislost s tím si už předběžná zpráva OBSE vedle řady zlepšení všimla také některých chronických problémů v průběhu ruských voleb, včetně nejrůznějšího zneužívání administrativních zdrojů a nerovného zastoupení v médiích ve prospěch prokremelského Jednotného Ruska. V podstatě její slova zapadají do modelu hybridního režimu „demokracie s řadou defektů“, které současné Rusko představuje. A je celkem možné, že sem zapadá i disproporce mezi průzkumy a výsledky. V konečném důsledku je podstatné to, jak volby a jejich legitimitu vnímají samotní Rusové. V tomto ohledu se zatím zdá, a to i díky vlastním výsledkům voleb, že se Jednotné Rusko protestních nálad nemusí obávat.
Summa summarum, složení parlamentu se z hlediska zastoupení politických sil nezměnilo a je možné ho považovat za stabilní. Nicméně velká změna nastala v případě poměrů politických sil a ve vztahu k celkové účasti voličů. Fakticky další tři politické strany v Dumě nemají skoro žádný prostor ani pro potenciální politickou autonomii. Nová Duma je parlamentem menšiny a bude skoro dokonalým odrazem kremelského kartelu. Ten teď musí vsadit na to, že proklamovaná stabilita nahoře nepřestane být kýženou stabilitou také dole.
Autorka je komparativní historička.