Německý kancléř Ludvig Erhard
Povídka rakouského spisovatele Roberta Musila Zaječí katastrofa končí ve chvíli, kdy jedna z mužských postav odnáší mrtvého zajíčka, uštvaného psem, do kuchyně nedalekého hotelu. Závěrečná věta povídky zní: „Tento muž vystoupil jako první z nevyzpytatelnosti a měl pod nohama pevnou půdu Evropy.“ Co když ale půda Evropy není zdaleka tak pevná? Co když je sám kontinent ve vleku nevyzpytatelných sil?
Na prahu civilizačního kolapsu
Osvícenská ideologie, podle níž lidstvo kráčí vzestupnou cestou pokroku do stále jasnější krajiny prozářené světlem rozumu, je působivým příběhem ukazujícím vznešenou tvář modernity. Je také toužebným přáním vzdělanců, jemuž lidstvo blaženě naslouchá, protože se zkrátka rádi vidíme lepšími, než jakými ve skutečnosti jsme. Ve skutečnosti je právě naivní setrvačnost, s jakou spoléháme na pokrokové síly civilizačního procesu, příčinou toho, že nás současná situace zastihla zoufale nepřipravené. Prohlubující se krize zmíněných progresivních sil představuje společného jmenovatele většiny aktuálních problémů. Je to krize, jejíhož dna jsme dosud nedosáhli. Ještě se můžou dít věci.
Skutečně revoluční cestou dneška by byla obnova politické ideje autentického reformismu, která byla zcizena technokraty.
Nešťastný, neuvěřitelný brexit prokázal dvojí: zaprvé nezvladatelnou sílu vzpurné iracionality, která je reakcí na dlouhodobý stav sociální deprivace (nejen ekonomicky podmíněné), a zadruhé dějinotvornou sílu politického amatérismu. Všichni zastánci odchodu Velké Británie z EU se totiž chovali jako amatéři opojení dneškem a neznající pojem zítřka. Ukazuje se, že stále viditelnější uzavřenost elit není vůbec zárukou odbornosti či profesionality, nýbrž naopak příčinou narůstání chaosu. Čím užší elita je, tím menší má kontakt s realitou okolního světa a tím spíše se chová neodpovědně, ba nepravděpodobně, protože nemá vnější korektiv, který by rušivě zasahoval do jejího relativně homogenního prostředí.
Teze o přímé úměře mezi uzavíráním se elit a narůstáním chaosu se týká i Evropské unie. Původně pragmatický hospodářsko-politický projekt nabral v devadesátých letech doslova metafyzických rozměrů: začalo se snít o evropské identitě, což byl pojem stejně nebezpečný jako mlhavý. Byl totiž hlavně politicky nereprezentovatelný – alespoň ve stávající situaci dominujících národních států. Národní státy se nemínily vzdát své politické a kulturní hegemonie ve chvíli, kdy v podstatě zažívaly mocenský rozvoj, ať už konstruktivní (jako v případě sjednocení Německa), nebo destruktivní (rozpad Československa a jugoslávská krvavá lázeň).
V postmoderním jazyce převažovala slova jako „dialog“, „posthistorie“ a podobně. Věřilo se, že dějiny řekly své poslední slovo v podobě liberální demokracie a že EU se stane „postnacionálním projektem“. Jenže aby se dějiny odvíjely vytouženým směrem, je nutné je nejdříve postrčit. Z projektu EU se nakonec vyvinula politicko-byrokratická nadstavba bez aktivní občanské základny a z původně idealistického snu o evropském občanství se zrodil technokratický projekt.
Nelze pominout zvláštní roli, kterou v současné evropské krizi hraje Německo. Není totiž zdaleka tak nevinná nebo korektní, jak se může jevit. Německý politolog Helfried Münkler v knize Němci a jejich mýty (Die Deutschen und ihren Mythen, 2008) soudí, že Němci se po druhé světové válce sice vzdali své politické mytologie, ale vytvořili jinou, depolitizovanou mytologii německého hospodářského zázraku. Němci jsou pyšní na své ekonomické úspěchy a tato ekonomická mytologie je zčásti náhradou jejich někdejší mytologie politické, která skončila tragicky. Projevuje se to občas dosti nelichotivě, nadřazeností, s jakou bychom se u Němců jen neradi setkávali – například během vyjednávání s Řeckem postiženým těžkou hospodářskou krizí. Německý ekonomický pragmatismus, jehož symbolem je drtící, a ne integrující síla eura, je také jedním z projevů technokratismu, který již zřejmě úplně vytlačil liberální étos politiky druhé poloviny 20. století.
Elity versus kontraelity
„Metafyzický projekt“ EU selhal a uvolnil místo technokratismu. Důsledkem je, že občané zůstali vzdáleni od politiky a klíčových rozhodovacích procesů. Přitom v celé řadě oblastí se nerozhoduje „politicky“, nýbrž „expertně“, tedy elitářsky a neprůhledně. Reakcí na tento elitářský technokratismus je zmíněný vzpurný iracionalismus, formovaný i podněcovaný rovněž elitami, které se však definují antielitářsky. Proto by se mělo snad výstižněji hovořit o „kontraelitách“.
Kontraelity svou populistickou či fašizující rétorikou oslovují masy. Úmyslně říkám masy a nemyslím to nijak zle. Masa je více než soubor jednotlivců, je to zvláštní „organismus“, v němž se hranice mezi individuálním a kolektivním rozplývá. Liberalismus však „masu“ vyškrtnul ze svého slovníku i ze sféry své politické praxe. Masa není oslovována. Tím ale historicky nezanikla. Její politický význam závisí na tom, jak velké množství občanů bude moci rozhodovat o sobě samých a svém okolí. Pokud lidé mají pocit bezmoci, jakkoli subjektivně pravdivý, a třeba objektivně falešný, nelze očekávat racionální jednání jednotlivců tam, kde se nevyplácí. Zvláště v případě, kdy i v samotném systému uzavřených elit bují chaos, a iracionalita tak promlouvá i „shora“.
Reformismus jako revoluční cesta?
Jak z toho tedy ven? Celý konflikt mezi současnou formou liberální demokracie s jejími uzavírajícími se elitami na straně jedné a populisticko-fašizujícími kontraelitami na straně druhé připomíná historický souboj mezi „kapitalismem“ a „socialismem“, jak jej po konci studené války (v září 1991) popsal skeptický básník Ivan Diviš: „Nemíním polarizovat kapitalismus a socialismus, Západ a Východ, už proto ne, že svět se jakýmsi podlým způsobem spřáhnul a sám tyto ‚protivy‘ rozmazal do něčeho třetího, co skutečně vládne.“
Z této perspektivy lze aktuální konflikty přirovnat ke kohoutím zápasům, jejichž podoby jsou spektakulárně zveličovány: občas to vypadá jako boj na život a na smrt, boj za hodnoty proti „kontrahodnotám“, ale přitom jako by to podstatné stále unikalo. Nejsem příznivcem rezignování na pojmy „pravice“ a „levice“, ovšem Karel Kosík má asi pravdu, když říká, že primárně nejde o levici a pravici, nýbrž o vztah ke světu. Je třeba nevidět dnešní spory pouze jako spory politické, nýbrž spatřit je jako spory, v nichž nejde o nic menšího nežli o myšlení světa. Protože ani jedna z uvedených stran konfliktu, tedy „elitní“ ani „kontraelitní“, nepředstavuje přesvědčivou cestu z krize, nýbrž jen cestu k dalšímu hledání nebezpečného dna.
Jsem stále víc přesvědčen, že skutečně revoluční cestou dneška by byla obnova politické ideje autentického reformismu, která byla zcizena technokraty a jejich „reformami“ ve smyslu „osvobozování“ tržních sil a která je ohrožena kontrarevolucí v duchu „osvobozování“ sil národních. Autentickým reformismem mám na mysli takové vedení politiky a ekonomiky, jež slouží osvobozování člověka pomocí řady promyšlených, konkrétních, často přímo legislativně ukotvených opatření. To není konzervativní úkrok, natož rezignace politického radikála – to je získaná úcta k historické zkušenosti. Reformismus zachránil poválečnou Evropu. A jakkoli si zasluhuje kritiku teoretických marxistů, zůstává neoddiskutovatelnou historickou skutečností, že v letech 1948 až 1973 dosáhl na cestě k modernitě a humanismu většího pokroku než jeho soudobé i pozdější alternativy. Včetně těch, které se tak rády zaklínaly marxismem, emancipací, socialismem nebo humanismem.
Autor je literární historik.