Aleppo a nebezpečné důsledky banalizace holocaustu


Zvykli jsme si každou současnou tragédii poměřovat absolutním zlem holocaustu. Vede nás to ale spíše ke lhostejnosti vůči utrpení.

Nedávno jsem viděl mobilizační video na podporu obléhaného syrského Aleppa. Obrazy zkázy, zoufalství, krve, suti, šedého prachu a bezvýchodnosti, kterým už oko průměrného Evropana přivyklo a které ve zprávě o Blízkém východu jaksi samozřejmě očekává. Zbytky sekulární opozice brání Aleppo společně s dalšími opozičními skupinami, včetně islamistických radikálů, před armádou diktátorského režimu Bašára Asada. Tomu v ničení vlastní země a vraždění obyvatelstva vydatně napomáhá ruské letectvo, pro něhož jsou legitimním cílem i nemocnice a humanitární koridory. Masivní bombardování se stalo každodenní realitou města, a jak je z nahrávky bolestně zřejmé, bomba si nevybírá, jestli zabije vojáka. nebo civilistu, starce, nebo dítě. Poslední nadějí Aleppa je zřízení bezletové zóny, ke které se zatím USA i ostatní velmoci stavějí netečně. Odstup USA od jednání s Ruskem pravděpodobně osud města zpečetil. Zmiňované video cílí právě na západního diváka se záměrem získat veřejné mínění pro pomoc městu, stejně jako mnohé další virální materiály, který se soustředí pod hashtagem ‪Holocaust Aleppo.

Paradoxně naše vzpomínková kultura nevede nutně k větší citlivosti k bezpráví, ale naopak k apatické lhostejnosti vůči těm tragédiím, jejichž oběti se nepočítají v milionech.

Právě toto označení poprvé doopravdy upoutalo moji pozornost. Má počáteční reakce byla podobná jako u dalších lidí, kterým jsem video později ukázal. Určité znepokojení a znechucení, ani ne tak nad lidským utrpením v Aleppu, jako spíš nad přirovnáním situace v rozbombardovaném městě k holocaustu. Některé ohlasy, se kterými jsem se setkal, byly přinejmenším nevkusné. Utrpení vězňů v koncentračních táborech se přece nedá srovnávat s občanskou válkou.

Je na místě hovořit o „gazacaustu“?

Neadekvátní připodobňování současných tragédií k holocaustu je obvykle spojováno s palestinsko-izraelským konfliktem. Některé propalestinské organizace označovaly politiku v Izraelem okupovaných územích přímo jako „gazacaust“. Izraelské „jestřáby“, například Benjamina Netanjahua či Ariela Šarona, na karikaturách nezřídka zdobí hitlerovský knírek. Poměrně časté je srovnávání diskriminační politiky Státu Izrael a především brutálních praktik místních represivních složek vůči nežidovskému obyvatelstvu s praktikami nacistů. Tyto komparace mají vždy jasný politický záměr, ale velmi rozdílnou úroveň. Rozpínají se na škále od věcné argumentace až k projevům sprostého protižidovského rasismu. Současnou situaci Palestinců však přirovnávají k utrpení Židů za druhé světové války i přední intelektuální osobnosti. Držitel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago vzbudil pobouření svým srovnáním situace v Ramalláhu s Osvětimí.

V tomto případě jde samozřejmě o poměřování nepoměřitelného a podobné příměry budí zcela pochopitelné protesty. Verdikt bývá jasný: banalizace holocaustu, antisemitismus. Nad celým problémem se však lze zamyslet i jinak – jako nad specifickou strategií, která má za cíl šokujícím srovnáním prolomit evropský nezájem. Klíčová otázka pak nutně zní jinak. Nebanalizuje způsob našeho vzpomínání na holocaust současná bezpráví? Pokud jsou komparace probíhajících konfliktů či minulých tragédií k holocaustu skutečně tak zavádějící a do očí bijící, proč jsou tedy tak častá? Nemusíme zůstávat pouze u „gazacaustu“ a aleppského holocaustu, tato strategie se uplatňuje i mimo Blízký východ. Příkladem může být úsilí ukrajinských historiků o nadsazení počtu obětí řízeného hladomoru na Ukrajině, aby bylo dosaženo šesti milionů.

Ze strany tvůrců kampaně ‪Holocaust Aleppo se tedy nejedná o neznalost ani nehoráznost, ale o jednu z mála účinných strategií, jak vzbudit pozornost západního publika. Pro její pochopení je nutné krátce se zastavit nad místem, jež holocaust zastává v evropské kolektivní paměti. Zkušenost holocaustu se stala jedním z úhelných kamenů evropské identity a evropského vztahování se k dějinám. Od počátečního vytěsňování a bagatelizování se vyvraždění evropských Židů (a mnohem méně často připomínaných Romů) dostalo do centra zájmu a položilo základy specifické kultuře komemorace. Podle politologa Pavla Barši je v jejím základě specifické napětí mezi dvěma způsoby vztahování se k minulosti, kterou podle vzoru Tzvetana Todorova nazývá pamětí doslovnou a exemplární.

Místo empatie apatická lhostejnost

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se zformovala představa o jedinečnosti nacistické genocidy Židů, která překonává a zároveň symbolicky zastupuje všechny další genocidy a která začala být označována nábožensky zabarveným pojmem holocaust. Nově vznikající historické vědomí bylo úzce spojeno s politikou paměti Státu Izrael, která připomínku vyvraždění evropských Židů proměnila v účinný nástroj legitimizace svých mocenských záměrů a postupů. Toto pojetí odpovídá Todorovově doslovné paměti. V reakci na izraelskou invazi do Libanonu se však v osmdesátých letech začal rozvíjet alternativní způsob vzpomínání, odpovídající exemplární paměti. Na rozdíl od prvního typu, zdůrazňujícího nároky a úzce vymezené zájmy určité skupiny, vyzdvihuje obecně platnou rovinu vzpomínání na holocaust. Obě tendence jsou patrné i v současné evropské kultuře vzpomínání na holocaust.

Holocaust se stal ústředním místem paměti Evropské unie, svorníkem evropské identity a zároveň nástrojem určité politiky paměti, mýtem, skrze který evropské státy definují sebe samé, legitimizují své mocenské nároky i pocit morální převahy. Exemplární paměť tak v mnoha případech ustupuje ve prospěch doslovné paměti. Holocaust je pojímán jako historicky unikátní událost, součást a vyvrcholení židovských dějin, je tedy spojován pouze a výhradně se Židy. S Židy jako s oběťmi nacistů se také soudobí Evropané primárně identifikují, byť by jim příslušela spíše role spolupachatelů.

Připomínky této tragické události jsou všudypřítomné, zhmotňované v pomnících, muzeích, filmech i učebnicích. Zároveň však má tato vzpomínková kultura (a politika paměti) také negativní aspekty. V některých svých projevech vede spíše k pasivnímu ztotožnění s obětí a pocitu vlastní výlučnosti než k větší solidaritě a univerzálnímu závazku dodržování lidských práv. Problematická je také představa historické jedinečnosti genocidy evropských Židů. Holocaust se stal standardem, měřítkem utrpení. Všechny další skupiny usilující o uznání statusu oběti se tak k němu musí symbolicky vztáhnout. Jejich utrpení se však ve srovnání s obrazem absolutního zla vždy nutně jeví jako méně významné. Paradoxně tak naše vzpomínková kultura nevede nutně k větší citlivosti k bezpráví, ale naopak k apatické lhostejnosti vůči těm tragédiím, jejichž oběti se nepočítají v milionech. Není však tato apatie tou nejhorší banalizací holocaustu?

Autor studuje na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.

 

A2LARM