Barvy moci

and

Přehledné srovnání volebních výsledků osmi hlavních stran, analýza příčin jejich úspěchů i selhání a prognóza vývoje po volbách.

Bezbarví

Andrej Babiš plní v politice funkci bílého plátna, na které si lidé mohou volně promítat svá očekávání i obavy. Pro jedny je manažerem, který „prostě“ zařídí, aby porouchaná politika fungovala jako švýcarské hodinky. Pro druhé není ničím menším než akutní hrozbou pro demokratické zřízení. Ani jedna charakteristika ovšem patrně nesedí. Na jedné straně je alarmující nahromadění mediální, politické a ekonomické moci v jeho rukou. Na straně druhé se mu však nedá upřít role v relativně dobře fungující vládní koalici (především v kontrastu s vládami předešlými) a to, že vynesl do vysoké politiky některé postavy, které – když už nic jiného – jsou alespoň důstojnými protivníky. Mezi nimi třeba brněnský primátor Petr Vokřál nebo ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který projevil dosud nevídanou ochotu i vůli došlápnout si na soukromé exekutory.

Krajské volby předkládají mimo jiné nový oříšek k rozlousknutí pro všechny veřejně činné postavy – jak čelit úspěšné Babišově strategii, kdy se ANO dokáže prezentovat i ve vládě jako opoziční strana a sbírat nadále protestní hlasy. Doposud se tak dělo na prvním místě v řadách české pravice, kombajny Anofertu ovšem tentokrát měly žně i v řadách komunistů. Představa, že voliče budou trápit Babišovy pletky s StB, vzala definitivně za své vyluxováním komunistického elektorátu.

Oranžoví

Je otázkou, jestli nad výsledkem sociální demokracie plakat, nebo se z něj spíš radovat. Debakl, kterého se někteří oranžoví lídři dočkali, otevírá možnost vymetení alespoň některých pavouků z krajských zastupitelstev, stejně jako ze senátních křesel. Pro hnědnoucí socialisty je důležitým signálem, že národovecká konzervativní linie neslavila úspěch. Stanislav Huml se nedostal ani do druhého kola senátních voleb a Zdeněk Škromach musí ještě v druhém kole zabojovat o křeslo v senátu s lidoveckou kandidátkou. Neuspěl ani Jaroslav Foldyna, pod jehož vedením ústecká ČSSD ztratila tři mandáty a skončila za ANO a KSČM. To jsou důležité předpoklady pro to, aby tato linie po volbách do poslanecké sněmovny nemohla tak snadno převzít moc ve straně.

Babiš jednoznačně ukázal, že jeho hnutí je catch-all subjektem, který dokáže lovit prakticky ve všech vodách.

Vzhledem k tomu, že nejpravděpodobnějším scénářem následujících voleb je výhra ANO, je prakticky jisté, že Bohuslava Sobotku ve funkci předsedy vystřídá jiný kandidát nebo kandidátka. Na této vlně neúspěchů se může svézt Jiří Zimola, svého času účastník lánského puče, který se ovšem stihl dostatečně rychle uklidit a zavřít za sebou dveře. Zároveň se teď stal nejvýraznější postavou ČSSD v krajských volbách, neboť dokázal relativně nejlépe uhájit volební prvenství v Jihočeském kraji, a ironií osudu se tak může stát hlavní tváří budoucí ČSSD.

Žlutí

Překvapivý je úspěch jihomoravské lidovecké kandidátky Anny Hubáčkové, která v prvním kole senátních voleb předběhla favorizovaného Zdeňka Škromacha. Úspěšná místní politička oslovila voliče vstřícnou kampaní, při které rozdávala bylinné bio čaje a pytlíky se směsí semen lučního kvítí. Škromachovo opilecké volání po ochraně moravských tradic a spojenectví s toxickým Michalem Haškem podle všeho ztratilo své kouzlo pro voliče obou zmíněných jihomoravských patriotů.

Lidovci potvrdili své neochvějné postavení ve Zlínském kraji, kde zvítězil Jiří Čunek s absolutně největším počtem preferenčních hlasů. Dlouholetý starosta Vsetína a senátor se na Valašsku těší značné oblibě díky svému ráznému přístupu, a to i navzdory obvinění z přijetí úplatku nebo kauze vystěhovávání Romů za město. Významnou roli hrála také skutečnost, že voliči KDU-ČSL jsou ke straně trvale velmi loajální.

Modří

Občanští demokraté se pod vedením poněkud toporného Petra Fialy pokusili odrazit ode dna s celkovým ziskem skoro 10 procent hlasů. Oproti prohraným krajským volbám v roce 2012 dosáhli na mírně lepší výsledek, ovšem celkem předvídatelně ztratili své příznivce v Plzeňském kraji, který býval doménou Jiřího Pospíšila – kdysi patrně nejoblíbenějšího ministra Nečasova kabinetu, který se zapsal do dějin mimo jiné personální obměnou na Nejvyšším státním zastupitelství. Za svůj reformní elán si tehdy vysloužil kopačky od svého premiéra, které naštěstí přišly příliš pozdě. Vzhledem k tomu, že jej nakonec odmítla i samotná ODS, kandidoval nakonec za TOP 09 jako nestraník a podařilo se mu prosadit se do Evropského parlamentu.

Je poněkud zvláštní „uklidit“ jednoho z nejpopulárnějších pravicových politiků do europarlamentu v situaci, kdy TOP 09 citelně chybí tváře, které by pomohly vynést stranu do někdejších výšin. Pokud se podaří Pospíšila přesvědčit, aby se stal jednou z hlavních postav této skomírající strany, může mít Kalouskův projekt ještě nějakou šanci, a to především v době, kdy začnou přicházet první větší deziluze z působení Andreje Babiše. Na takové rozčarování si ale budeme muset ještě pár let počkat.

Fialoví

Samotná TOP 09 se rozpadá za pochodu. Starostové a nezávislí vypověděli dohodu o spolupráci a dosáhli v krajských volbách významného úspěchu (24 mandátů), zatímco Kalouskova platforma získala o polovinu méně. O konzervativní straně se vypráví politologická anekdota, že za TOP v jejím názvu se ve skutečnosti skrývá Topolánek, který tento projekt spolu s jejím předsedou navrhl, aby účelově vytvořil koaličního partnera pro vládu ODS. Původní role strany v českém stranickém systému skončila a krajské volby to potvrzují.

Podle Kalouskových slov chce strana cílit zejména na mladé voliče, ale činí tak s konzervativním programem založeným na heslu „Tradice, odpovědnost a prosperita“. Tento rozpor se snaží překonat zapojením mediálně vděčných tváří – nyní Karla Schwarzenberga v roli hlavního maskota vystřídal mladý Dominik Feri. Nejvíce preferenčních hlasů však získal zmíněný Jiří Pospíšil, kterého voliči na Plzeňsku vykroužkovali z padesátého místa až do krajského zastupitelstva.

Zelení

Pro Stranu zelených znamenaly tyto krajské volby relativně úspěch. Zisk celkem čtyř mandátů po celé republice je jejich druhým nejlepším výsledkem (v roce 2012 měli členové SZ mandátů sedm), což není zpráva o úspěchu, ale spíš námět k úvaze, jestli má vůbec smysl, aby zelení i nadále do krajů vůbec kandidovali. Pokud se jim nepodaří utvořit předvolební koalici s Piráty – což pro ně bude asi jediná šance, jak se dostat do sněmovny – měli by začít přemítat nad tím, jestli má jejich existence vůbec nějaký smysl. Sázka na Matěje Stropnického totiž zatím nijak nevychází.

Případné fiasko ve volbách do poslanecké sněmovny může konečně s definitivní platností ukázat, že Strana zelených není, nebude a ostatně ani nikdy nebyla vhodnou platformou pro levicovou politiku. Skandinávská a západoevropská varianta rudozelených koalic je v postkomunistickém prostoru pouhou utopií, která nemá podporu mezi voliči, ani oporu v politické kultuře. První vlaštovka v podobě senátní kandidatury Václava Bělohradského za zelené a ČSSD je sice sympatická, nicméně se zdá, že povede jenom k postupu do druhého kola senátních voleb na Praze 6. Je vcelku představitelné, že tím spolupráce těchto dvou stran také skončí.

Postmateriální důraz na „krajinu“ a „trvale udržitelný životní styl“ mezi levicovými voliči odezvu nemá a zřejmě mít nemůže. Nutno říct, že Stropnický dosud nedokázal dostat výrazněji do popředí sociální tématiku, která se ztrácí v nevýrazné komunikační strategii. Ekologická politika se vznáší nad českým veřejným prostorem jako duch, který trpělivě hledá, skrze který politický subjekt by mohl úspěšně působit. Nicméně nikde nedochází sluchu a místo toho se stal spíš jakýmsi strašidlem. Strategie prosazování zelené politiky skrze zelenou stranu by si v českém kontextu možná zasloužila revizi.

Rudí

Komunisté jsou v těchto volbách jedním velkým vtipem. V Haló novinách tak může vyjít parafráze staré komunistické anekdoty: „Otevřu noviny – Babiš. Zapnu televizi – Babiš. Zapnu rádio – Babiš. Bojím se otevřít konzervu.“ Budování hegemonie českého oligarchy už dolehlo i na komunisty. Tradiční protestní a antisystémové hlasy, které KSČM sbírala během krajských voleb od voličů, již tím vyjadřovali nesouhlas s vládní politikou, tentokrát do velké míry sklidil ministr financí a jeho parta. Babiš jednoznačně ukázal, že jeho hnutí je catch-all subjektem, který dokáže lovit prakticky ve všech vodách. Na selhání této strategie si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Hnutí ANO je pořád mladým projektem, který právě prochází masivní konjunkturou a podílí se na vládě, jež se těší relativní oblibě.

Je otázkou, jestli bude pro komunisty tato situace nějakou vzpruhou nebo podnětem k reformě. Jisté je, že strategie mrtvého antisystémového brouka, kterému padají nespokojené hlasy do náruče samy, už přestává fungovat. A to je dobře.

Hnědí

Českojaponský samuraj Tomio Okamura zatím rituální harakiri spáchat nemusel, namísto toho se mu společně s SPO podařilo získat několik prvních valníků do pomyslné vozové hradby, která má být vystavěna po obvodu českých hranic na obranu našich hodnot před plíživou islamizací. Obhájil tak pozici prvního muže českého národovectví, když dělníky sociální spravedlnosti, národní demokraty, Konvičky i Hamply ponechal v jejich zaslouženém zoufalství. Spolupráce se Zemanovci byla taktickou (a ostatně jedinou možnou) volbou, která se vyplatila a tato nyní už osvědčená koalice může mít dohru i v celostátních volbách. Ačkoliv tedy většina nejzatuchlejších proudů české politiky byla dokonale ignorována, Okamury se patrně hned tak nezbavíme. Vzhledem k jeho vedlejší roli parlamentního klauna je ovšem otázkou, jestli by nás to mělo nějak zásadně trápit.

 

A2LARM